Ženy těžký to maj (muži taky)

Na divadelní vědě se nám to sice pokusili zatajit, ale existuje cosi jako pravidlo první čtvrthodiny: pokud vás úvodních patnáct minut představení nezaujme, nebo dokonce navodí stav poněkud otrávené apatie, může se pak už dít téměř cokoli a stejně to bývá málo platné. Do ujíždějícího vlaku příjemného zážitku se podaří naskočit jen málokdy. Právě to se mi přihodilo na premiéře Modrovouse v Dejvickém divadle. A co hůř, troufám si odhadnout, že jsem zdaleka nebyl sám.

Inscenace začíná předlouhou scénou, v níž se dosud neidentifikované postavy nesrozumitelně pohybují prostorem a pronášejí rozbíhavé repliky; herci také legračně gestikulují a občas se svíjejí na podlaze. Vše vyhlíží jako poněkud neumělé pohybové divadlo, obohacené plácáním banalit, narážkami na kultovní filmy, útržkovitými popisy jakési velmi originální dívky a několika osobními vyznáními. Ale hlavně je to velmi vatovité a sebestředné, divadelně sebevražedné. Když se ex post ukáže, že pasáž předváděla na způsob krasohledu jednotlivé protagonisty a hlavní motivy inscenace, je už ona kritická úvodní čtvrthodinka dávno pryč, stejně jako počáteční divácká vstřícnost.

Režisérka Petra Tejnorová volně odkazuje k legendárnímu Modrovousovi, fyzicky děsivému, ale bohatému a mocnému muži, jenž si vynutí lásku mladé dívky a poté ji podrobí „zkoušce v odolávání pokušení“. Podlehnout zvědavosti a otevřít zakázané dveře znamená odhalit krvavý osud předchůdkyň, zavražděných pravděpodobně v důsledku téže zkoušky. Dejvická inscenace se však nikoli náhodou nazývá Modrovous/suovordoM; základní situace je téměř ve všech ohledech převrácená. Ústřední hrdina je sympatický, chlapecky bezprostřední a zhola nemodrovousovský mladý muž, kterého si chce – každá po svém – přisvojit trojice žen; nařčení z vraždy a násilí jsou jen zhrzeně nenávistnou fantazií opuštěné manželky a milenky. Na závěr se sice protagonista neochotně a na okamžik nechá vmanipulovat i do téměř osudově násilnické polohy, skutečný běh událostí a také obsazení velmi mírumilovně vyhlížejícího Jaroslava Plesla však jeho nevinu naznačují velmi důrazně.

Pleslovy partnerky hrají Simona Babčáková, Jana Holcová a Martha Issová; lze se jen domýšlet, jak mnoho vložily do svých rolí samy ze sebe, autobiografické narážky však přehlédnout nelze (finální verze scénáře, pod kterým je režisérka podepsaná spolu s domácím dramaturgem Tománkem, vznikal v průběhu zkoušení). Plesl nejprve opouští mysticky založenou (ale zároveň „tvrdou“) choť kvůli mladší ženě, nepříliš intelektuální vyznavačce tělesné krásy s pečovatelskými sklony, a od té záhy přeběhne k partnerce ještě mladší – „romanticky potřeštěné“ originální dívce z úvodního krasohledu. S tou prožívá sérii šťastně snových scén, které tvoří podstatnou část druhé poloviny inscenace; samozřejmě jen do okamžiku, kdy se vše zhroutí do vcelku očekávatelného unhappy endu. Aby to celé nebylo tak jednoduché, přihazuje režisérka dubléry – dvojici tanečníků, kteří rozvíjejí činoherní výstupy do pohybových etud. A taky dva hudebníky, kteří dění podbarvují zvukovými plochami z laptopů a občas přidají pár not zahraných naživo.

Úměrně tomu, jak se začíná z chaoticky nezáživného úvodu vylupovat příběh a kontury postav, inscenace nabývá ráz partnerských dvojzpěvů (tu a tam proložených sólem), plných ironie a lehce absurdní nebo kruté komiky. Celé je to docela paradoxní. Režisérka si viditelně dávala záležet na tom, aby vytvořila komplexní tvar, v němž se rovnocenně s činoherními výstupy prolíná pohyb, hudba, odkazy k filmům, výtvarné metafory i sofistikované svícení; vše je též zahaleno do oparu mlhavě nejasné hlubokomyslnosti s řadou temných narážek na rozpory mezi světem mužů a žen. Jenže to dopadlo tak, že se jako základní přednost inscenace úplně staromódně prosadilo „obyčejné“ osobnostní a komediální herectví, kterému komplikovaná režijní ambaláž spíš překáží, než pomáhá (vynikne především Jaroslav Plesl s Marthou Issovou, pohyboví dvojníci působí hodně nadbytečně). Řečeno zcela na rovinu: když nechá Tejnorová herce hrát, představení citelně ožije, jakmile se prosadí režijní vymyšlenosti, nastupuje nezáživná otrava.

A ještě jeden paradox. Inscenace dlouho působí nesrozumitelně a neproniknutelně, když se ale zhruba ve dvou třetinách definitivně vyjasní, kdo je kdo a jaký příběh vlastně na přeskáčku uspořádané výstupy sdělují, ukáže se, že je to celé vlastně až moc jednoduché. Z efektního obalu se vyloupne vcelku banální historka o dvou nepovedených a jednom skoro povedeném partnerském vztahu, pokaženém smůlou a pomluvami ze strany opuštěných. S Modrovousem, jakožto myticky založenou postavou osudového dominantního samce a vraha žen či s tématem zakázané komnaty má inscenace Petry Tejnorové společného jen málo (přestože se tak chvílemi tváří). Spíš opakuje několik zřejmých, nepříliš objevných pravd: vztahy mezi ženami a muži bývají komplikované, křehké, plné oboustranných iluzí, zraňování a neporozumění. Muž nemusí být vždy nutně agresorem a žena pasivní obětí.

Navzdory všemu to mohlo být docela sympatické divadlo, přinejmenším coby vtipně a ironicky zahraný příběh jednoho obyčejného muže a jeho tří nešťastných žen. Nebýt úvodu, který uvrhne nebohého diváka do apatie, z níž se pak půl večera pracně vymotává. A nebýt toho, že kdykoli se to vymotávání už už začíná dařit, přijde scéna, která všechny nectnosti úvodní pasáže důrazně připomene. Snad jen nepřítomný Modrovous ví, co na ní inscenátorům připadalo tak neodolatelné.

Dejvické divadlo Praha – Petra Tejnorová, Karel František Tománek a kolektiv: Modrovous/suovordoM. Scéna Antonín Šilar, kostýmy Máša Černíková, video Jonáš Strouhal, hudba Jan Burian, dramaturgie Martina Musilová a Karel František Tománek. Premiéra 15. dubna 2010.