Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 3)

    Dánská performerka Kitt Johnson je sympatická sportovně vyhlížející dáma, která se na pár dní utrhla, aby udělala v Praze tvůrčí workshop a také, aby se poprvé představila na pražské scéně. Na její představení jsem byla hodně zvědavá, slibovalo zvláštní zážitek, sestup do studny věků, či ještě spíše do pravěkých zapomenutých jeskyní. Kitt se zkrátka změnila se na Rankefod. To znamená velmi zvláštní druh korýšů, kteří se stali jakousi úchylkou ve vývoji druhů (kdo si chce o nich nastudovat více, viz http://leccos.com/index.php/clanky/svijonozci).

    FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Kitt Johnson v projetu Rankefod FOTO ARCHIV FESTIVALU

    To, že si performerka vybrala k experimentálnímu zkoumání historické paměti těla právě tento druh, není náhoda. Prý právě jeden z jejích rodáků z dánské Kodaně, specialista na korýše, dodával kdysi Darwinovi fakta o tomto zvláštním druhu. Tento rozsáhlý úvod jsme zvolila s ohledem na přiznání Kitt, že si zvolené téma zkoumání „historické paměti těla“ vyžádalo rozsáhlý výzkum, četbu a sledování přírodních dokumentů. Poté už nastoupila druhá část přípravy, experimentování s vlastním – dokonale vysportovaným – tělem, zkoušení nejrůznějších pohybových vzorců rozličných organismů od prvoků po homo sapiens. A do třetice spolupráce a koordinace s hudebníkem Sture Ericsonem, který živým remixem zvuků dodává každému představení punc jedinečnosti. Neméně důležitý je light designer Mogens Kjempff. Tito pánové, ač nejsou na scéně, světlem a zvukem ztvárňují partnery protagonistky.

    FOTO ARCHIV SOUBORU

    V kruhu světla se objevuje zvláštní tvar – torzo, které se nejprve pouze chvěje… FOTO ARCHIV SOUBORU

    Zážitek z hodinového představení byl samozřejmě pro každého individuální, pro mě měl silnou magii objevování a trvání, kontrastu statického (prostor) a dynamického (postava). Projekce abstraktních černobílých obrazců propojené se sugestivní zvukovou kulisou na počátku otevře divákovi cestu do jiného světa. Poté se v kruhu světla objevuje podivný tvar – torzo, které se nejprve pouze chvěje. Zblízka můžeme zaznamenat impulsy, jakoby náhodnou hru jednotlivých svalů a svalových pletenců. Střídají se minimalistické, velmi pomalé pohyby s náhlým vystřelováním šlahounů končetin. Zdá se, jako by v prostoru fungovaly samostatně jednotlivé části jakéhosi ne-lidského těla. Je to živý materiál přelévajících se a proměňujících tvarů. Pohyb je podtržen zvláštními zvuky, které jako by vycházely z podzemí či možná přímo středu země (?). Tato zvuková kulisa vytváří pocit, že každý pohyb má zvukovou ozvěnu, která doznívá ještě pár vteřin po vizuálním vjemu. Nejprve se to ohledávání terénu i možností těla odehrává v temném, mrtvě děsivém prostoru. Postupně jako by se probouzelo dávno zasuté vědomí sebe sama v časoprostoru. Jakoby přímo před námi vznikal pohyb, který je poprvé. Prostor se střídáním světelné intenzity proměňuje, vytváří různě velké stíny, a poté odhaluje v pozadí zvrásněnou skálu, v jejímž stínu se svíjí živočich. V další fázi světlo odhalí ještě více, na horizontu je krajina, v níž se tvor zdá nepatrný. Bytost bojující sama se sebou, se svou samotou, se svým tělem, se svou existencí. Protahuje se, vytváří roztodivné geometrické obrazce, zkouší rozmanité pohyby houpavé, bodavé, rytmicky pulzující, agresivní i do sebe uzavřené. Celé tato impulsivní evoluce života je vytvářena krátkými epizodami, pohybovými studiemi, přerušovanými black-outy.

    Je patrné, že Kitt Johnson dokonale ovládá každý sval, každý kloub a formování těla do nejrůznějších neuvěřitelných tvarů je v jejím podání samozřejmé. A pohyby, jakkoli jsou neobvyklé, působí logicky a přirozeně. Tělo jako materiál v tomto případě funguje dokonale. Ve spojení se stejně přesným fungováním světla a zvuku vyvolává skutečně unikátní zážitek. Je ovšem jasné, že je nutno se na takový zážitek naladit, stát se jeho součástí. A to je velmi intimní a osobní. Alespoň pro mě. Amalgám obrazů a zvuků mi zůstaly otištěné v paměti jako obrys trilobita v kameni.

    ///

    Předchozí díly festivalových zpravodajství:

    Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 1)

    Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 2)


    Komentáře k článku: Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,