Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 4)
Skupinu Mamaza dali dohromady tanečníci The Forsyth Company v roce 2005. Dva z nich, Fabrice Mazliah a Ioannis Mandafounis, přivezli na Nultý bod projekt z roku 2013 s názvem Eifo Efi, který je kombinací slova a pohybu. A to permanentní a intenzivní, až k neukoukání a neuposlouchání.
Fabrice Mazliah a Ioannis Mandafounis přivezli na Nultý bod projekt z roku 2013 Eifo Efi FOTO DOMINIK MENTZOS
Když člověk nezná legendu o inspiraci filozofií Bergsona a Badioua, resp. obrazy masových aktivit v současné kultuře, musí se při hledání smyslu inscenace probírat houštinou slov a představ sám. A nebo se jen tak poddat obrazům, fragmentům, které dolétnou k jeho očím a uším. Já sama, vzhledem k tomu, že instinktivně vždy hledám příběh, jsem si toto představení interpretovala jako situaci schizofrenika, v němž se neustále sráží několik různorodých osobností, aniž by kterákoli z nich měla možnost dominovat nad ostatními. Jediné, co mi neštymovalo, byla viditelná hravost a radostnost celého procesu. Jak jsem seznala později, šlo spíše o jakési experimentální abstraktní cvičení, v němž tanečníci testovali své schopnosti. A také s tím spojené otázky, nakolik se lidé vzájemně dokážou ovlivňovat, vzájemně násobit, či fungovat nezávisle. Byla to zároveň studie různých fází a různé intenzity pohybu. V tomto smyslu to zároveň na mě působilo jako nahlédnutí do tvůrčího procesu, kdy máme možnost sledovat v kondenzované formě jednotlivé jeho fáze, včetně myšlenek, které se pouze zrodí v mysli a nikdy nejsou realizovány.
Bylo zajímavé při představení sledovat i diváky, k nimž instinktivně sem tam oko zalétlo. Na počátku hemžení dvou postav na scéně, které fungovaly paralelně, aniž by se snažily o vzájemné sladění, vyvolávalo zájem diváků. Reagovali na každou jen trochu komičtější situaci. Sympatičtí tanečníci nabízeli energeticky silnou show, v níž se zanícením vyprávěli a řečené výraznou gestikulací a pohyby ilustrovali a doslova vizualizovali s někdy až přehnanou nadsázkou. Jednotlivé akce obou tanečníků zpočátku fungovaly zcela nezávisle, paralelně, později se začaly všelijak prolínat a do jisté míry si úmyslně překážet. Výkony to byly bezpochyby virtuózní, úctyhodné. Nicméně pro diváky tato show, v níž vlastně příběh absentoval, začala být po nějaké době únavná. A to paradoxně právě silným energetickým nasazením protagonistů. Chumel audiovizuálních vjemů se z jeviště valil s takovou intenzitou, že je mozek nestačil zpracovávat. Část diváků se instinktivně snažila sledovat slova (což bylo technicky nemožné a jak se ukázalo, vlastně to ani nebylo nutné, neboť slova byla podružná), jiná část diváků na to rezignovala a jen se dívala. V obojím případě byl ovšem celkový pocit hodně rozporuplný. Na jedné straně člověk musel ocenit dokonalou profesionalitu a nezměrný temperament performerů, na druhé straně se mimovolně vkrádala myšlenka, že méně by možná bylo více.
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 1)
Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 2)
Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 3)
Komentáře k článku: Žhavé setkání s fyzickým divadlem (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
