Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Židle je v jídelním voze
Slzy nám vytryskly, když do éteru dorazila smutná zpráva o odletu něžného přítele Vojty Havla. Měli jsme se srdečně rádi. Teď?… Prázdná náruč!
Vojtěch Havel (19. 5. 1962 – 21. 10. 2024). Foto archiv Petra Ostrouchova
Naše cesty se protkly brzy, vždyť byl jen o rok mladší a naše světy byly podobné. Já, milovník jazzu, který počátkem osmdesátých let nevynechal žádný koncert, bydlel u Jany Koubkové a improvizoval s Jirkou Stivínem, jsem se nemohl s ním nepotkat. Byl poslem z nebes, anděl.
Ostatně, jeden z jeho příbuzných mu hned na počátku podal pomocnou ruku…
Kdesi v pátém patře hodiny trénoval studentské etudy. Pot z něho lil. Tu někdo zabuší na okenní tabulku. V pátém patře! Lekne se. Co? Kdo?… Pomalu se došourá k bušícímu oknu. Za ním stojí chlapík. Anděl? Má křídla na zádech?… Ne. Je to jen štukatér. Vojta si při pilném cvičení nevšiml lešení kolem fasády.
Štukatérský anděl nesměle: Mistře, já vás týdny poslouchám jak kouzelně loudíte melodie… Nemohl bych vám něco dát?
Vojta s rozpaky: Co?
No, na půdě mi po pradědovi leží staré violoncello. U nás na něj nikdo nehraje a nebude… Než aby na něj padal prach, nechcete ho roztančit ve vašich šikovných rukách?
Vojta nevěřícně přitaká a on ho druhý den opravdu přinese a skrz okenní rám podává mistrovský kousek.
Jsem něco dlužen?
Ne, ne… Jen hrajte, hrajte, hrajte…
Potkali se dobrosrdeční andělé a Vojta na skvělý nástroj desetiletí hrál, hrál, hrál…
Noc se s nocí schází, slovo dá slovo a zkoušíme inscenaci CAM de Bilbo? (jaro 1988). Foto Hana Rysová
Náhle se opět ocitám u nich v bytě, kousek od Branického divadla pantomimy. Noc se s nocí schází, slovo dá slovo a zkoušíme inscenaci CAM de Bilbo? Pantomimohudební projekt souboru Capella antiqua e Moderna a klauna Bilba.
Program k inscenaci Cam de Bilbo? Repro archiv autora
Je to jejich první, autorské nakouknutí na divadelní prkna. Vojta složí hudbu a pak ji živě během představní hraje se svým orchestříčkem. Je plná minimalistických prvků a novodobé hudby hrané na staré nástroje – gamba, cink, trumpeta, violoncello, flétna. Je komponovaná jako protiklad k živelnému klaunovi, jenž spontánně živoří v doprovodu své rozšklebené harmoniky ze Saratova. Když uvidí tlupu hudebníků, zajásá! I on má přece hudební nástroj! Jedna rodina! Konflikt začíná, když se chce přidat k ofrakovaným, kteří symbolizují dokonalý, leč netolerantní svět. Svou hudbou ho zahánějí do izolace, do místnosti s jedněmi dveřmi a pak před vchodem hlídkují. Nakonec pronikají i skrz stěny, aby definitivně svázali jeho svobodného ducha. Katatonický klaun, v nejtěsnějším sevření, popadne svou skřípající harmošku a spustí… Uvavaáááá uvaváááá. Falešné tóny je sice vyhánějí, ale je jasné, že ne na dlouho… Jeho prvotní, otevřená čistota je ostatně stejně pryč!
Bylo to krásné setkání. Plné radosti, vřelosti, naděje, vzdoru k vlekoucí se šedivé mlze konce osmdesátých let.
Rád jsem nové rodinné spolu-spiklence navštěvoval a dělil se o nastřádané zážitky. Třeba když jsme s Alfred spol. v Německu vystupovali v šapitó s Deklaunizací i s americkou skupinou Oregon. Dokonce jsme měli společnou šatnu! Vojta vykřikl: Vy jste byli s nimi v jedné místnosti?! Vždyť to jsou hudební Bohové! Nebo když jsem v Paris navštívil koncert Milese Davise. Vojta jen zavzdychal…
Pak se naše cesty rozutekly. Viděl jsem jejich práci s jinými společnými kamarády s Evou Černou a Karlem Vaňkem – Malé modré nic. Potkali jsme se v Dánsku, Japonsku… Kjóto!
Tam si vzpomínám na obří, moderní nádraží ve tvaru zaoceánské lodi. Mraveniště, snad padesát pater a kdesi na jednom mezaninu, u jezdících schodů, vyhrává jediný lidský ostrov – Vojta s Irenou.
Když se odhodlala má Sylvie k debutovému albu Stín, zavolal jsem, komu jinému, Vojtovi…
…pomohl bys? Myslím, že by dvě křehkosti mohly splynout a ukout jen a jen duševní poryv přeplněný citem, něhou, souzněním…
Souhlasil. Vše odřekl a cele se věnoval vznikajícímu albu.
Při hledání Sylvinina originálního, osobního zvuku bylo náramně, slavnostně! Každovečerní poslech nabrané, posbírané křehkosti… zaháněl všednodennost.
Celý život statečně bojovali s machou v umění a byli otevření ke všemu novému. Naše duše se něžně propojovaly a propojovaly. Někdy jsem asi byl pro jejich Indií zpomalený tok životaběhu trochu moc hřmotný, hlučný klaun, ale stejně se naše siločáry neustále přitahovaly. Rozuměly si. Dokonce jsme se mohli potkat i ve Vojnárově filmu Cesta pustým lesem, kde jsem léta figuroval v hlavní, šumavské postavě. Ale když se konečně podařilo sehnat peníze na natáčení, nahradil mne Vašek Koubek. Jejich hudba zůstala!
Naše duše se něžně propojovaly a propojovaly… Irena a Votěch Havlovi v dokumentu Malé modré nic (režie Vincent Moon a Antoine Viviani, 2009). Foto archiv
Je toho spousta. Díra se po náhlém odchodu trhá víc a víc.
Židle je v jídelním voze. Rodina je o jednoho člena menší… a to bolí!
Foto Pavel Strážay
Nic to nezhojí.
///
Více na iDN:
…
Komentáře k článku: Židle je v jídelním voze
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
