Žil s československou kinematografií
Reprezentativní publikaci Černobílý snář Elmara Klose vydal Národní filmový archiv v ediční péči Jana Lukeše. Kniha, pečlivě sestavená a „žánrově“ utříděná z různorodého materiálu (dílčí odborné studie, rozhovory, písemně zaznamenané vzpomínky Klose samotného, „sebrané“ pozdravy kolegů a přátel k jeho pětasedmdesátinám), vykresluje plastický obraz umělce a také doby, v níž žil, organizoval, předával své zkušenosti mladším, tvořil, ale několikrát také tvořit nemohl.
Ida Kamińska a Jozef Króner v oscarovém snímku Obchod na korze Jána Kadára a Elmara Klose FOTO ARCHIV
Elmar Klos (1910–1993) je jednou z nejvýraznějších osobností českého, přesněji řečeno československého filmu. K profesionální tvorbě se dostal poměrně záhy, již jako mladíček scenáristicky spolupracoval se Svatoplukem Inemannem a Josefem Skružným: první snímek, pod nímž je podepsán, Falešná kočička, pochází z roku 1926! Poté, co získal profesní ostruhy při tvorbě spotřebního veseloherního zboží, se jeho filmařská dráha (stačil ještě studovat práva) přesouvá do Zlína. Stál v podstatě u zrodu tamních filmových ateliérů a v profesi se zdokonaloval při vytváření účinných filmových dokumentů i reklam. Po druhé světové válce se podílel na zestátnění Československého filmu, získal pak u Krátkého filmu i vysokou funkci. Od roku 1952 se datuje nejvýznamnější období jeho kreativity, vytvoření režijního tandemu s Jánem Kadárem, o osm let mladším. Z jejich spolupráce vzešla významná díla československé kinematografie s ideologicky nepokřivenou optikou: Smrt si říká Engelchen (1963), Obžalovaný (1964) a oscarový Obchod na korze (1965). Po srpnu 1968 upadl Klos u nových mocipánů (s některými z oblasti filmu se střetával již dříve) v nemilost a byl od tvorby i pedagogického působení na FAMU odstaven.
Noblesní a erudovaná osobnost se nemusela za svůj život a dílo stydět, po roce 1945 se v rámci revoluční očisty podílel na odstranění Miloše Havla z Barrandova, choval se však v rámci možností – soudě dle publikovaných vzpomínek a dokumentů – korektně. Svěží vítr v sešněrovaných poměrech dogmatické estetiky socialistického filmu znamenaly – před trojicí děl již jmenovaných – také tituly Tam na konečné (1957) a Tři přání (1958). Klos s Kádárem čelili už tehdy nevybíravým útokům ze strany strážců ideologické čistoty. Jako většina osobností, které se nebály být u toho, když se v této zemi něco měnilo (a mohly se – jak jinak – částečně i mýlit), zažil Elmar Klos na vlastní kůži prudké proměny postojů, nálad i estetických preferencí ve svém profesním životě (ten soukromý byl vzácně jednolitý). Zamlada se mohl – při spolupráci na zmiňované Falešné kočičce s Vlastou Burianem – bavit například tvůrčí spoluúčastí na takových „legráckách“, jaké připomíná v jedné z dílčích studií publikace Dagmar Mocná: Šestnáctiletý Elmar měl jakožto pilný návštěvník biografu poetiku němého filmu v krvi a zásobárnu nejužívanějších gagů v hlavě (…) Ať už byl původcem dodatečných nápadů kdokoli, do scénáře s nimi proniklo více nadsázky a drsné komiky. (…) Např. scéna s řáděním hrdinčina otce v zubařské ordinaci byla už ve strojopisné verzi, dodatečný vpisek jí dodal na groteskní brutalitě: „jednomu vytrhává zub za zubem: Miluje mne Matylda – nemiluje – miluje – nemiluje“. Méně legrace ovšem Klos zažil po „vítězném“ únoru. Ve svých vzpomínkách telegraficky evokuje jednu epizodu z roku 1949: Václavík mě pozval na koberec kvůli mému výroku v Údu, že všechny základní variace námětů jsou obsaženy už v bibli. Vyšetřování, jak často čtu bibli.
Publikace je doplněna o velmi podrobnou Klosovu filmografii (u hraných filmů s podrobným obsazením i synopsí). Svazek má svou váhu i fyzicky, není vhodný pro listování v tramvaji. Každý, kdo se o dějiny naší kinematografie hlouběji zajímá, by se měl s touto podnětnou publikací seznámit.
Komentáře k článku: Žil s československou kinematografií
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
