Divadelní noviny > Festivaly

Žiletky na těle

Žiletky na těle / žiletky v těle / žiletky ve vlasech / žiletky a jeden steh… zpíval ve svém nejbolestnějším songu Filip Topol. Často se mi jeho Žiletky vrývají do hlavy, sleduju-li vražedné vrypy různých šíbrů a šílenců z kloubů vymknuté doby do životů a osudů lidí tohoto světa.

Jedeme ve vlaku / a v podstatě furt / s peklem a andělem / než se nadějem… znělo mi hlavou při každém představení letošního setkání divadel (nejenom) střední Evropy Palm Off Fest, které od 13. do 20. října již po sedmé pořádalo ve svých prostorách pražské Divadlo pod Palmovkou. A to ať už se jednalo o hnisavé jizvy východoevropských národů z éry Stalina či krvácející rány způsobené Putinem, o intelektuálská selhávání středoevropských jedinců, či o cesty dvou polských hereček do sebe sama. Z hlavního programu festivalu jsem vynechal domácí soubor (Sen noci svatojánské režiséra Michala Langa), neb v době představení hostovala na Nové scéně v rámci obdobně mezinárodně výrazného festivalu Pražské křižovatky inscenace Angela (a strange loop) režisérky Susanne Kennedy. Významné zahraniční inscenace nejsou v Praze – ani v Česku – každý den.

Je to daleko?

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy, tak by se daly charakterizovat vznik a existence úvodní inscenace festivalu nazvané pouhou číslicí 24, jež upomíná na datum loňského vpádu barbarských vojsk Ruské federace na Ukrajinu. Do Prahy ji přivezlo Slovenské národní divadlo z Bratislavy (SND) a její vznik je vskutku pozoruhodný. Režisérka a autorka textu Valeria Schulczová totiž původně se souborem zkoušela hru Ostrov, kterou napsala společně s dramatikem Romanem Olekšákem. Dílo, které reflektovalo postoje Slováků k migrantům utíkajícím před válkami na Blízkém východě do Evropy, bylo údajně pro slovenské herce těžko uchopitelné, možná se o výklad i přeli a po neshodách v týmu zkoušení zastavili. Byla však již hotová výprava a právě začala válka na Ukrajině. S ní přišla i migrantská vlna na Slovensko odtamtud. A herci – a v zásadě i velká část Slováků – si uvědomili, jak je válka náhle blízko a migrace se dotýká i jich (obdobnou proměnu postojů zachycuje i aktuální film Agnieszky Holland Hranice). Tak velmi rychle vznikl text a inscenace 24, jež se hraje na vyvýšené, chladně kovové, v zásadě mřížované scéně připravené pro jinou inscenaci. Ovšem pokud byste toto nevěděli, nepoznáte to. Scéna je plně funkční, odděluje privátní sféru – předscénu – od stylizované, určené k divadelním výstupům. Doprovázena je občasnými projekcemi střech domů v pozadí, jež zavěšené pruhy (mřížoví) scény štěpí do výtvarných, kolářovsky působících koláží.

Úvod inscenace se odehrává v situaci napadení Slovenska Ruskem, kdy obyvatelé nevědí, co si počít, zda emigrovat, zůstat, bojovat… Záhy se však dostáváme do reality, k napadení Ukrajiny a k veřejným i virtuálním, mediálním i osobním reakcím Slováků, Ukrajinců i Rusů na tuto skutečnost. Režisérka vnáší na jeviště groteskně zpracované, v zásadě dokumentaristické výstupy zachycující myšlení a postoje obyčejných lidí, jež mapuje jedna z hereček, v tu chvíli v roli zvídavé novinářky (herci se střídají v řadě postav). Diskuse však není možná, každá strana tvrdošíjně setrvává na svých názorových pozicích. Ukrajinsko-ruské rodinné i politické vazby se rozpadají. A co Slováci…? Téměř třetina prý stále věří Putinovi (před invazí to byla údajně více než polovina)…

Ve druhé části představení vystupují herci ze svých postav a začínají mluvit sami za sebe. Slyšíme jejich autentické zpovědi a názory, diskutují spolu, komentují a mapují současné Slovensko a své role a postavení v něm. Postavení herců, občanů, lidí toužících po kvalitním životě. Nevyjadřují se jen k zeměpisně blízké válce a ukrajinským imigrantům, ale mluví i o svých zkušenostech a zážitcích z dob covidu, o právě skončených volbách na Slovensku, o tamní politické situaci. Od herců SND je to nezvyklá otevřenost, upřímnost a autenticita, o níž po představení mluvili jako o něčem pro ně na jevišti nezvyklém, zcela novém. A s touto devízou, s tímto různě důsledným, ale vždy přesvědčivě, pravdivě působícím sestupem do duší a svědomí samotných herců se divák vždy rád ztotožní. Inscenace 24 je zároveň jasně deklarovaným politickým gestem proti Putinovu Rusku, což – zdá se – na Slovensku vyžaduje jistou občanskou odvahu. A to i v SND, kde je projekt odsouván na vedlejší kolej. Pražské představení bylo jeho předposledním – a jedním z velmi mála, ne-li jediným mimobratislavským – uvedením. Inscenace nejvíc naplnila motto letošního Palm Off Festu: Je to daleko?

Bolestná odkrývání

Druhou zahraniční akvizicí festivalu byly Sibiřské spisy moldavského Národního divadla Mihaie Eminescua z Kišiněva. Podle pořadatelů to bylo úplně první hostování moldavského divadla po listopadu 1989 u nás. Neslo v sobě řadu pozoruhodných rozporů, jež vyžadují velkou dávku divadelní i lidské zkušenosti a empatie.

Téma, jímž se inscenace zabývá, je totiž pro moldavskou společnost naprosto zásadní a stále bolestné, neřešené a nevyřešené: stalinské represe hraničící s genocidou vůči besarabským Rumunům na území dnešního Moldavska, v letech 1940–1991 součásti Sovětského svazu. Právě této době a represím srovnatelným s válečným chováním německé armády za druhé světové války, což inscenace různými odkazy a citacemi zdůrazňuje, se větší část děje věnuje. Dalším tématem je hladomor, který v letech 1946 a 1947 v Moldavsku vypukl, a sovětská moc, která jím vinila místní obyvatele a odvážela další desetitisíce lidí na Sibiř, především do Kazachstánu. Mozaikovitě pojatý text (v zásadě epopej) otevírá osudy tří konkrétních lidí (z jejichž vzpomínek čerpá) a jejich rodin. A jsou to vskutku kruté příběhy.

A kde je tedy možná kontroverznost pro českého diváka? Ve formě, kterou moldavští divadelníci téma zpracovávají. Ač se projekt navenek tváří jako soudobé obrazivé divadlo, jde o téměř autentickou formu socialistického realismu padesátých let, jak byla prosazována ve všech zemích bývalého sovětského bloku, a o herecké techniky prožívání po způsobu K. S. Stanislavského. Tato forma a herecké postupy zřejmě natolik zakotvily v tamním divadelním výrazivu, že jsou dnes přirozenou součástí jevištního dění. Historik mohl zaplesat – jako by objevil neporušený obraz dávno zaniklé divadelní minulosti, která je navíc v dané oblasti živá, komunikuje. Nejde o žádné retro, ale o současný divadelní jazyk moldavského souboru. Pravda, bylo tam pár technologických či formálních aktualizací – filmové dotáčky či výrazový tanec, oboje spíše jakoby z let šedesátých –, ale ty v podstatě jen umocňovaly pocity ze sledování zakletého království dávných forem. Ve spojení s tématem to bylo mrazivě fascinující. Zvlášť když v diskusi po představení zaznělo, jak se s těmito traumaty moldavská společnost velmi složitě vypořádává. Nežalujeme, nechceme se mstít, jen chceme, aby se nezapomnělo, zní na konci představení. Občanský i divadelní zážitek sui generis.

Nahota není na prodej

Polská inscenace Snadné věci olštýnského Divadla Stefana Jaracze se pyšnila cenou Grand Prix z letošního ročníku největšího polského mezinárodního festivalu Božská komedie v Krakově. Se dvěma generačně od sebe vzdálenými herečkami Irenou Telesz-Burczyk (nar. 1940) a Milenou Gauer (nar. 1981) ji připravila jedna z předních současných polských filmových a divadelních režisérek Anna Karasińska (nar. 1978). Jejím ústředním výrazovým prostředkem bývá práce a experimentování s neobvyklými divadelními formami. Vesměs zkoumá možnosti a hranice současného herectví, čehož dokladem byla její inscenace Fantasia připravená ve varšavském divadle TR, jež v roce 2019 hostovala v Praze na Pražských křižovatkách.

I tentokrát se Karasińska spolehla téměř výhradně na slovo (nahrané i živé) a působení těla v prázdném (a často i neosvětleném) prostoru. Ze tmy a později ze spoře osvětlené scény slyšíme a sledujeme výpovědi a minimální akce (vesměs jen sedí v křesle či přecházejí scénu a převlékají se do různých kostýmů) dvou hereček, jež se zpovídají ze svých zkušeností s nahotou na jevišti. Jde o vysoce intimní produkci sofistikovaně pracující s náznaky, tichostí, plachostí, s minimálním gestem a současně i s osobní odvahou se na jevišti – slovně i fakticky – obnažovat, být sama za sebe, bez skrývání se za divadelní postavu. Nakonec obě herečky sedíce u stolu snědí pečené kuře. Gauer nahá, Telesz-Burczyk od hlavy po paty oblečená do kroje. Jako by diváků v sále nebylo…

Je to vlastně divadelní báseň či esej na téma divadelní znak, opravdovost, divadelní pravda a lež, smysl herectví. Byť Snadné věci tak trochu objevují už objevené – těmito cestami se vydávali ikony moderního divadla od Artauda přes Brooka ke Grotowskému a dalším –, byly herecky i formou nejartovější, režijně i herectvím nejpreciznější inscenací přehlídky.

Spílání Handkemu

To závěrečná inscenace, již přivezl divadelní soubor Qendra Multimedia z kosovské Prištiny, Projekt Handke aneb Spravedlnost pro Peterovy blbosti, byla naprosto odlišná. Surová, drsná, bez příkras.

Lepší překlad podtitulu by podle mě zněl „pitomosti“ – v angličtině, v níž se produkce hraje nejčastěji a hrála se i zde, zní Justice for Peter’s Stupidity. Dle obsahu bych volil ještě příkřejší slovo: sračky.

Mezinárodní tým šestice herců a hereček sestavený kmenovou režisérkou souboru Blertou Neziraj po celý čas produkce – tedy něco málo přes hodinu – spílá nositeli Nobelovy ceny za literaturu z roku 2019 Peteru Handkemu za jeho přímou i nepřímou podporu válečného zločince Slobodana Miloševiće a jeho činů a zpochybňování obětí genocidy bosenských muslimů v červenci 1995 ve Srebrenici. Diváci jsou takřka vězni herců, kteří se na ně obracejí (někdy i vstupují do hlediště), obviňují je i všechny evropské intelektuály (včetně letošního laureáta Nobelovy ceny Jona Fosseho), že se veřejně vyjádřili na obranu tohoto autora nové jazykové a imaginativní preciznosti, jak se o něm vyjádřila porota Švédské královské akademie. Herci a herečky se na scéně razantně stavějí proti tomuto ocenění, vynášejí řadu negativních příkladů Handkeho chování a postojů včetně citací jeho projevů, které od díla a jeho společenských dopadů nelze oddělit. Zvláště při udělování prestižní ceny, jež jeho chování a postoje de facto legitimizuje.

Ostře vyhraněná inscenace má mé velké sympatie. Takto extrémně formulované a nekompromisně podávané postoje (v umění, nikoli v politice) pročišťují stojaté vody. V divácích a snad i ve společnosti.

Produkce končí slovy: A proto se tu dnes nebojíme říct Peterovi Handkemu: Jdi do prdele. Za svoji blbost, nevědomost a namyšlenost, za popírání pravdy, přitakání válečným zločincům, za lhaní, popírání genocidy a za snahy bezohledně přehlížet mrtvé, zmasakrované, zavražděné děti a znásilněné ženy. Beze strachu také tvrdíme, že udělení Nobelovy ceny Peterovi Handkemu bylo barbarské, protože se tím, místo ocenění dobré literatury, legitimizovalo pokračování genocidy takzvanými jinými prostředky. My se ale nebojíme a ani vy se nebojte. Připojte se k nám a opakujte s námi: „Jdi do prdele, Slobodane Miloševići! Jdi do prdele, Petere Handke! Jdi do prdele, Švédská akademie! A všichni podobní fašisté, jděte do prdele!“

Palm Off Fest je skvěle kurátorsky vedený festival, na jehož představení se dá chodit v podstatě se zavřenýma očima. Každá inscenace přiváží sice téměř vždy jinou poetiku a odlišné zkušenosti tvůrců a aktérů, ale pokaždé závažný, aktuální a podstatný obsah s přesahem do dnešní politiky, do zkřivenou minulostí se formující přítomnosti. Nebojí se kontroverzí a skvělé taky je, že po představeních se konají veřejné diskuse diváků s tvůrci. Tak vypadá festival s názorem.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 13. listopadu 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Žiletky na těle

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ