Je snazší odpustit druhým než sobě
Relativně málo uváděnou Shakespearovu Zimní pohádku před čtyřmi lety úspěšně nasadilo Dejvické divadlo a hraje ji dodnes, v létě se objevila na repertoáru Letních shakespearovských slavností v nastudování Pavla Kheka. Už loni se přitom dramaturgie festivalu vydala do málo probádaných vod: sáhla po raritě mezi Shakespearovými texty, hořké komedii Dobrý konec všechno spraví.
Král Leontes (Michal Isteník) je svému synovi (Kristián Špiner) milujícím otcem – než jej posedne žárlivost FOTO VIKTOR KRONBAUER
V obou případech jde o problematické hry. Tragicky laděná expozice se ostře láme do třeskutě komediálních scén i líbivých pastorálních výjevů a nakonec vyústí v happy end, jenž ovšem zanechává mnohé otázky nezodpovězeny. Neboť ústřední postavy páchají činy, jejichž následky nelze odestát. V Dobrém konci sice Helena získá svého manžela Bertrama zpět, ovšem jen díky tomu, že se jím nechá svést v přestrojení za jinou dívku. Ale je Bertramovo pochybení o to menší? Vždyť věřil, že se dopouští nevěry… V Zimní pohádce je situace ještě komplikovanější: sicilský král Leontes žije celých šestnáct let v domnění, že v záchvatu paranoidní žárlivosti způsobil smrt své manželky Hermiony a dcery Perdity, nakonec se ale ukáže, že obě přežily. Zázračný happy end? Mohl by být, kdyby Leontovo běsnění nezpůsobilo také smrt jeho synka, a toho už mu nikdo nevrátí. Ačkoli se to na první pohled nezdá, dobro a zlo nejsou v Shakespearových méně známých textech rozvrženy tak jednoznačně a s morálkou se to v nich má všelijak. Tudíž režisérům velice dobře umožňují zobrazit dnešní krizi hodnot. Ukázkově se to povedlo polskému režisérovi Janu Klatovi v Divadle pod Palmovkou v inscenaci hořké komedie Něco za něco.
Režisér Pavel Khek, nový šéf Klicperova divadla v Hradci Králové se zkušenostmi z Městského divadla v Mladé Boleslavi a z Městských divadel pražských, vykládá Zimní pohádku pečlivě, promyšleně, nikoli však kdovíjak převratně. (Klatova brutální vize by ostatně na vyletněném repertoáru Slavností působila jako pěst na oko – vždyť i přijetí podle mě povedeného předloňského Hamleta ve stylu temné britské detektivky ze současnosti bylo spíše rozpačité.) Největším Khekovým výstřelkem je proměna postavy královského důvěrníka Camilla v gaye. A zároveň v mafiána, jenž svého milence odpraví injekční stříkačkou – Sicílie se vším všudy. Kostýmy i scéna vsazují děj do osvědčeného bezčasí, s drobnými odkazy k renesanci, ve druhé půli odehrávající se v pastorálních Čechách (ano, těch u moře) i s folklorními motivy. Á propos kostýmy, zvláště dámské, by klidně obstály na módní přehlídce, navíc mají decentní charakterizační funkci. Sofistikovaný střih róby Leontovy manželky Hermiony (Petra Špalková) vypovídá o její zásadovosti a cudnosti, pánské prvky v šatníku královniny věrné dvorní dámy Pauliny (Alena Mihulová) zase o neústupnosti, praktičnosti a inteligenci své nositelky. Vše včetně uměřené hudby zkrátka slouží co nejpřesvědčivějšímu a oku lahodícímu odehrání příběhu o osudném omylu jednoho žárlivostí zaslepeného muže. A také o odpuštění, které může přinést jen čas. Nic víc, nic míň.
V roli Leonta alternují Martin Hofmann a Michal Isteník, hvězdy seriálu Most!. Hádám, že jejich králové se budou v mnohém lišit. Michal Isteník toho svého na jedné z prvních repríz vybavil tak komplexním prožitkem, že proměna z láskyplného otce a manžela v žárlivého, až trochu hysterického prchlivce nepůsobila vůbec schematicky. Stejně jako Leontovo totálně utlumené já z druhé půle, ubité výčitkami, hledající zapomnění v alkoholu. Jeho pochybení mu neustále připomíná Paulina. Ve ztvárnění Aleny Mihulové žensky křehká i mužně rozhodná, neoblomná i hravá a hlavně se smyslem pro povinnost, kterým neotřese ani osobní neštěstí. Svou ryzostí Paulina všechny ostatní převyšuje, a právě proto se jí podaří zařídit závěrečný „zázrak“, což z ní činí hlavní hvězdu večera. Stejně jako její představitelku, která dokázala celý tento komplex vlastností a činů na relativně malé ploše přesvědčivě znázornit. Petra Špalková jakožto Hermiona šetří emocemi a stává se předobrazem všech důstojných a zdrženlivých královen pokorně přijímajících svůj osud.
Tvůrci zpočátku – i pomocí dobře vedených škrtů – akcentují tragiku rodinného dramatu, později si ale povolí i vhodně vyměřenou dávku komiky. Obstarají ji především Cyril Drozda a Matouš Ruml ve venkovsky jadrných rolích Pastýře a jeho syna Křupana (Drozdovi obsazenému do dvojrole Pastýř sedl rozhodně více než jaksi somnambulně ztvárněný Antigonus). I Saša Rašilov se má v roli českého krále, údajného Hermionina milence, šanci výrazněji projevit až ve druhé, odlehčenější polovině odehrávající se o šestnáct let později. V komickém převleku jeho Polixenes nejprve pobaví, poté ukáže i brutalitu, když se snaží svému synovi zabránit ve sňatku s (domnělou) Pastýřovou dcerou Perditou. Veronika Arichteva ji hraje velmi přirozeně jako rozvernou a svobodomyslnou dívku. S Alešem Bílíkem v roli prince Florizela předvedou během venkovské slavnosti energické taneční číslo spojené s vyznáním lásky, emotivním tak akorát. Parádní rozehrání druhé půle. Díky Camillovi, jenž je v podání Radima Madeji sice lehce pokřivený oportunista, ale do othellovského intrikána Jaga má oproti očekávání stále hodně daleko, pár před zlobou krále prchne na Sicílii. Happy end spočívající v odhalení Perditina skutečného původu a ve „zmrtvýchvstání“ její matky je na dosah. Uplynulá léta obrousila ostří bolesti; Leontovi je odpuštěno. Ale král se neveselí s ostatními, kleká si k hračce svého syna a truchlí. Závěrečné video je sice už nadbytečné, ale přesvědčivé sdělení neotupí: Je snazší odpustit druhým než sobě. Jak jsem psala už v recenzi loňské premiéry Slavností, dobrý konec ani na divadle vše nespraví v dnešní relativistické době, která nevěří na pohádky.
Agentura Schok, Letní shakespearovské slavnosti, Praha – William Shakespeare: Zimní pohádka. Překlad a dramaturgie Martin Hilský, režie Pavel Khek, dramaturgie a asistence režie Lenka Smrčková, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá Oldak, hudba David Hlaváč. Premiéra 25. června 2019 (psáno z reprízy 30. června).
Komentáře k článku: Je snazší odpustit druhým než sobě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
