Zimní slunovrat
Manželé Albert a Bettina žijí víc vedle sebe než spolu, mají svou kariéru – on píše knihy o nacismu a holocaustu, ona točí dokumenty o společenské krizi. Den před Štědrým dnem zavítá do jejich domácnosti Bettinina osamělá a frustrovaná matka Corinna a také elegantní šedesátník Rudolph, se kterým se seznámila ve vlaku. Preluduje Bacha a hovoří o řádu světa, jenž se otisknul v hudbě.
Vánoce nejsou pro Alberta (Vojtěch Lipina) a Bettinu (Petra Kocmanová, na snímku) ze Zimního slunovratu svátky klidu a míru – zejména když je navštíví tajemný cizinec z Paraguaye (Vladislav Georgiev, v pozadí) FOTO KIVA
Hra jednoho z nejplodnějších a nejúspěšnějších současných německých dramatiků Rolanda Schimmelpfenniga Zimní slunovrat, kterou v české premiéře uvedla ostravská Komorní scéna Aréna, je silná v charakteristice současné středostavovské rodiny. Chystají Vánoce, mluví spolu, ale duchem jsou u svých mobilů, práce, vedlejších vztahů a mezi tím občas automaticky pohladí dítě. Specifická dramatická technika, která autora proslavila, tady funguje spolehlivě. Jedovaté špičkování manželů a tchyně střídají komentáře stranou, monology vyjadřující jejich skutečné pocity, zklamání, sny, pochybnosti. Konfrontace vnějšího a vnitřního světa postav je vtipná, hořce přesná a důvěrně známá.
Zimní slunovrat zpočátku vypadá jako chytrá, dobře napsaná konverzačka, výborný materiál pro herce a zábava pro diváky. Poměrně brzy lze ovšem vytušit, že se ji autor rozhodl použít jako nosič pro moralizující podobenství, když začne výstražně ukazovat prstem na lékaře Rudolpha. Postupně nahlíží pod masku kultury milovného seniora a nakonec ho odhalí jako přízračného nácka z rodu doktora Mengeleho.
Názorné exemplum o plíživém návratu nacismu, k němuž jsme slepí, obalil autor demonstrací toho, v jakém podhoubí se mu daří. Ukazuje současnou atomizovanou společnost jako živnou půdu pro návrat vražedné ideologie, jež frustrovaným či zneuznaným, jako jsou Corinna nebo Bettinin milenec, malíř a rodinný přítel Konrad, nabízí pocit, že našli smysl života. Ale upřímně – je to něco, co jsme dosud nevěděli?
Další potíž je v tom, že Rudolph je takový „retronácek“ a postava à la thése. Má vlastnosti i slovník, které odpovídají představě o navenek kultivovaných nacistických pohlavárech, jak ji známe z filmů, historických knih a fotografií. Ke všemu skoro od začátku víme, že přicestoval z Paraguaye, kam se po válce řada jemu podobných uchýlila. Vladislav Georgiev dal Rudolphovi v tomto smyslu vzorovou podobu: menší, prošedivělý, sympatický pán, který se v domácnosti okamžitě chová jako doma, tu pohladí imaginární dítko, tu vyjádří náklonnost Corinně nebo okouzlí hrou na piano. Do řeči i gest mu freudovsky skáčou povědomé slovní obraty, ruka nevědomky zasalutuje a těchto indicií v čase přibývá. Herecky je autorova představa naplněna, nelze se ale zbavit pocitu, že „vůdci“ a hlasatelé nacistických idejí dnes mají onačejší mimikry.
Naopak velmi aktuálně a živě působí všechny ostatní postavy. Tvrdá, zahořklá Corinna, která trousí své jedůvky v úhledném balení starosti o rodinu, v podání Aleny Sasínové-Polarczyk okázale vystavuje svůj pozdní sex-appeal. Nenaplněná sexualita z ní dělá doktorovu snadnou kořist. Obrýlenou intelektuálku Bettinu hraje Petra Kocmanová. Džínové lacláče odsunují její ženské půvaby stranou, naopak zdůrazňují praktickou energii, schopnost ironické reflexe a emacipovanost. Jako by se neustále ptala, co v tomto bytě a ospalém manželství vlastně dělá. Riskantní poměr s nevyrovnaným, o sobě pochybujícím „tvrďákem“ Konradem (Josef Kaluža) ji přitahuje jako výzva k boji. Introvertní neurotický Albert Vojtěcha Lipiny, ponořený do své práce, je v páru tím slabším. A také už pochopil, že obdiv a klidnou pečující empatii bude muset hledat jinde.
Inscenace režisérské dvojice Adama Svozila a Kristýny Jankovcové je jednoduchá, přesná, adekvátně minimalistická v použití scénických prostředků a spoléhá především na herce. Ti se soustředí na jazyk, který je autorovou doménou, v překladu Petry Zachaté zní velmi přirozeně a baví nás jemně, leč výmluvně odstíněnými intonacemi či gesty. Nemohou za to, že po půlhodině už vlastně bylo o jejich postavách řečeno všechno. Děj se ubírá po předvídatelných cestách a do hlediště se čím dál víc vkrádá nuda. Přes všechnu snahu inscenátorů vyklenout hru od realistické konverzačky k přízračnému snovému obrazu nemá závěr otřásající sílu s námi pohnout. Přesněji: neměl ji při pražském představení v rámci PDFNJ, který inscenaci udělil letošní Cenu Josefa Balvína.
Komorní scéna Aréna, Ostrava – Roland Schimmelpfennig: Zimní slunovrat. Překlad Petra Zachatá, režie a dramaturgie Adam Svozil a Kristýna Jankovcová, výprava Petr Vítek. Premiéra 25. května 2019 (na festivalu 25. listopadu).
Komentáře k článku: Zimní slunovrat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
