Zírání na šneka
Nová scéna Národního divadla v Praze se pod vedením Daniela Špinara stále více orientuje na experimentální tvorbu. Po loňském Zemětřesení v Londýně Mika Bartletta v režii uměleckého šéfa činohry nasadila do svého repertoáru titul dalšího současného britského autora, respektive autorky. Láska a informace Caryl Churchillové v nastudování Petry Tejnorové za předchozí svižně plynoucí, rozmáchlou freskou pokulhává, předčí ji však odvážností.
Chlapec s kamerou Petr Vančura a Lucie Polišenská na svatebním videu FOTO JAN HROMÁDKO
„První dáma” současné britské dramatiky, Caryl Churchillová, překvapuje nepředvídatelností, proto i znalce předešlých dvou pražských inscenací z roku 2002 (Top Girls ve Stavovském divadle a Řada ve zkušebně Divadla na Vinohradech) ve svém nejnovějším opusu zaskočí. Na ploše zhruba padesáti samostatných fragmentárních dialogů prozkoumává dopad informační přebujelosti dnešní doby na schopnost porozumění. Vně tradice britské divadelní praxe, která tíhne spíše k naturalistickému zobrazení skutečnosti a civilnímu herectví, vstupuje její “otevřený text” do domény evropského postdramatického divadla. Dává všanc psychologické ukotvení postav (dokonce i rozvržení nositelů promluv) a situací ve prospěch nerozlišeného toku dialogu. Zdánlivá inscenační svoboda, jíž sugerují volně řazené, výsledný tvar nepředjímající řečové segmenty, může být lákavou výzvou režijní obrazotvornosti i nevyhnutelnou pastí.
Láska a informace je komplikovanou sérií útržkovitých variací na vytyčené téma. Jediné účinné jevištní uchopení, dle mého soudu, by bylo bleskurychlé střídání krátkých výstupů (s jasně odlišeným společenským kontextem). Lhostejno, zapadne-li některý charakter, myšlenka nebo celý obraz jako úlomek paměti. Tejnorová se se svým týmem vydala jinou cestou. A nutno přiznat, ambicióznější. Doluje z textu příběh. Snaží se motivicky propojit jednotlivé dialogy do rozvětveného lineárního vyprávění.
Zárukou soudržnosti má být několikaminutová videoprojekce svatby, tzv. found footage (nalezená stopáž), která navozuje osobitou žánrovou stylizaci. Na půdorysu detektivního vyšetřování smrti kameramana sleduje osudy lidí z jeho amatérských záběrů. Filmové záznamy jsou průběžně přehrávány a na povel vyšetřovatelů rekonstruovány “naživo”.
Prostor pouze rámcově vymezuje buňka vědeckého ústavu a řada stolů komisařství. Do kuchyně vestavěné v obří přepravní bedně se pak vtěsná odcizená domácnost a na “místo činu” dokonce motorový člun. Všeprostupující mysteriózní atmosféra na sebe navléká jednotlivé situace, které zde ztrácejí svébytnou existenci provokují k očekávání pointy, která nepřichází. Ani zdlouhavé předěly mezi nimi pochopitelně napětí nevykřešou.
Přestože je kauzalita jednotlivých, vzájemně se prostupujících dějových linek roubována uměle a leckdy krkolomně, narativ s trochou dobré vůle poskládá. Jen s kosmetickými úpravami bezdějového scénáře vykonstruuje košatou a relativně nosnou zápletku. Přinejmenším dokazuje životnost divadla, které nadstavbou kontextu extrahuje netušené významy z textu. Stopování nahodilých souvislostí diváky spolu s vrchním detektivem (Saša Rašilov) vrhá do role schizofrenika, kterému se tajemství šifry vyjevuje a hned zase rozpadá pod rukama.
Obraz rozpadu osobnosti po prodělaném traumatu nachází nejpevnější půdu pod nohama ve scénách s opakujícím se motivem selhání paměti, ve hře sjednocených postavou hudebníka (David Matásek). Ty obsahují i ojedinělé osvěžující stopy absurdního humoru, k jehož většímu uplatnění předloha vyloženě nabádá. Zejména dikce Evy Salzmannové coby hudebníkovy manželky vykazuje zřejmý podtón ironické nadsázky. Neomylně jí cílí do černého, jakkoli pohnutou úlohu zrovna rozehrává. Takových poloh ale inscenace nabízí poskrovnu a staví tak zeď jak emoční, tak kognitivní spoluúčasti diváků.
Inscenace předvádí, jak přemíra odosobnělých informací zmatňuje mysl nejen psychotikům, ale znemožňuje pátrání po smyslu vůbec. Neurčitelnost směru v bludišti mezilidských vztahů provokuje rezignaci, ústup k banalitě a lhostejnosti, lakonicky shrnutými v závěrečné strohé scéně zírání na šneka. Způsob podání této zprávy řadí Lásku a informace na Nové scéně mezi vpravdě smělé počiny. Její intelektualizovaně odtažité a rozvláčné pojednání přitom však nutně podstupuje riziko, že diváky přinutí pouze zírat na šneka.
Národní divadlo, Praha – Caryl Churchillová: Láska a informace. Překlad Jakub Škorpil, režie Petra Tejnorová, dramaturgie Jan Tošovský, scéna a kostýmy Antonín Šilar, hudba Jiří Konvalinka. Premiéra 5. února 2016 na Nové scéně.
Co o inscenaci napsala Marie Zdeňková, čtěte zde.
Komentáře k článku: Zírání na šneka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
