Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Život čtvrtý aneb V prvním plánu divadlo

Kdy jste se rozhodl přestoupit do divadla?

Někdy na konci sedmdesátých let jsem začal znovu řešit, co budu dělat. Do školy jsem nemohl, měl jsem politickou stopku. Pracoval jsem v reklamní agentuře, což sice bylo zábavné, protože jsem začínal ve skladu a dotáhl jsem to na pracovníka odpovědného za nejrůznější reprezentativní akce, ale časem mi to trochu zevšednělo. Jezdil jsem do ciziny s hokejisty, dělal jsem manažera hudební skupině Kantoři, ale někde v druhém plánu jsem měl pořád divadlo. Divadlo se mi ale z druhého plánu začalo postupně přesouvat do plánu prvního.

Co iniciovalo váš nástup do divadla, tehdy Vítězného února?

Do divadla jsem nastoupil jako šéf obchodního oddělení v sezoně 1977/1978. Potřebovali člověka, který by trochu pohnul takzvaným náborem. Byl poněkud přestárlý, už samotná náborová kancelář vypadala strašidelně. Spolu s předprodejem sídlila v malém krámku ve Švermově, dnešní Švehlově ulici, vedle byl Supraphon. Dole se prodávaly lístky a na horním patře, kam vedly dlouhé dřevěné schody, seděl, jak se dřív říkalo, nábor. Ale odehrávalo se tam všechno možné. Chlastalo se tam, kouřilo, tehdejší šéf měl pořád cigáro v puse. Byl původním povoláním pekař. Když se blížily Vánoce, pekl náměstkům a soudružkám z divadla rohlíčky, plněné řezy… Jen jsem valil oči. Zůstala po něm v předprodeji trouba, plesnivé zbytky cukroví a slupky od ořechů. Taky pamatuju jednu starou paní, která chodila po podnicích a po školách a nabízela představení. Všechny informace, veškerý divácký potenciál, si zapisovala inkoustovou tužkou na svačinové pytlíky. A do tohohle cirkusu jsem přišel. S tou starou paní i „pekařem“ jsem se hned rozloučil. Pytlíky jsem ale nevyhodil a se zájmem si je četl. Získal jsem tak základ předplatitelských skupin.

Jak takový divadelní nábor z dob normalizace probíhal?

Dneska mi to všechno přijde úplně neuvěřitelné. Chodili jsme za kulturními referenty do nejrůznějších podniků a škol a přemlouvali je, aby svými zaměstnanci nebo žáky a studenty posílili nějaké konkrétní představení. Stalo se kolikrát, že divadlo bylo vyprodané, ale přesto jsme trnuli, jestli dorazí aspoň stovka diváků. Podnik sice vstupenky odkoupil, rozdal je, ale to neznamenalo, že by ti lidé přišli. Abonmá mělo hrozně malé abo-kvóty, třeba jen sto předplatitelů. Jenže mou touhou bylo zaplnit aspoň přízemí.

Tehdejší Divadlo Vítězného února mělo ve staré podobě skoro pět set míst, tedy asi o stovku víc, než má dnes. Sedělo se v jednoduchých sedačkách, místo jedenácti řad jich bylo patnáct. Samozřejmě, když přišel nějaký hit, bylo plno. Taková inscenace pak byla důležitou náborovou devízou, s níž se obchodovalo způsobem: Já vám dám dvacet lístků na Horníčka a vy mi vezmete čtyřicet na Padající rudou hvězdu…, nebo jak se ty politické slátaniny jmenovaly.

Jak jste jako někdejší studentský „enfant terrible“ skousl Vítězný únor v názvu instituce, kterou jste propagoval?

Důležití byli konkrétní lidé. Měl jsem v divadle fůru kamarádů; mezi techniky, herci, výtvarníky. Chodil jsem za nimi do malírny, do dílen, viděl, jak inscenace vzniká, a žasl jsem, jak se třeba z obyčejného panelu stane na jevišti divadelní zázrak. Do divadla mě za nimi přitahovala nejspíš naděje a touha, že se i ve státě, kde se zastavil čas, musí konečně něco stát.

A stalo?

Divadlu tehdy řediteloval Jan Dočkal dosazený komunisty. Byl to velmi zvláštní člověk. Na jednu stranu se strašně bál a poslouchal a na druhou stranu přece jen věděl o divadle dost. Nicméně i s tímhle člověkem v čele divadla jsme postupně prosazovali na všech frontách nové věci.

Co a jakým způsobem se podařilo navzdory režimu prosadit?

Ani jsme moc nebulíkovali. Prostě jsme dokazovali, že divadlo může být plné, že si dokáže vydělat.

Například Malou noční inventuru Miroslava Horníčka jsme hráli 63krát, všechny reprízy byly naprosto vyprodané. Samozřejmě, že po Horníčkovi šla cenzura, takže musel našlapovat velmi opatrně. Ale svým chytrým způsobem se v jeho inscenacích objevovaly narážky, na které lidi bouřlivě tleskali. A už to bylo v hlášení a už mě ředitel poslal na KNV vysvětlovat, co se to na jevišti zase stalo.

Kdo všechno tehdy v divadle režíroval?

Moc rád vzpomínám na režiséra Františka Čecha. Byl silně věřící, a měl tak s režimem potíže zase jiného druhu. Byl to velice skromný a statečný člověk. A objevovali se i další lidi, kteří připravovali alternativní pořady v klubu. Třeba Karel Cón s Honzou Novotným. A především přišla do Hradce parta z Chebu – režiséři Jan Grossman a Mirek Krobot a dramaturg Miloslav Klíma. V činohře se objevil i nový umělecký šéf Draku Josef Krofta.

Vybavíte si tehdejší repertoár?

Mirek Krobot otevřel sezonu 1980/1981 muzikálem Na skle malované, což – jak se ukázalo – byl takový lakmusový papírek budoucího diváckého úspěchu celého divadla. Objevil se jako úplné zjevení. Vedení bylo zprvu vyděšené hrůzou, že to bude umělecký průser, nikdo nepřijde a my neuděláme ani pár povinných repríz. Nic z toho se ale nesplnilo. Vznikl nádherný muzikál – folklorní kostýmy jen v náznacích, režné kalhoty, bílé košile – a najednou na to, co se v divadle odehrávalo, slyšeli i mladí lidi. A bylo nabito! V té samé sezoně připravil režisér Jaromír Staněk Goethova Clavija. A hned poté jela už první Grossmanova premiéra – Revizor. Pak to šlo jedno za druhým: Krofta Na Candida, Grossman Maryša…

V té době jste navíc vybudovali druhou scénu – Divadlo Beseda. Co to znamenalo pro vás jako šéfa propagace?

Snažil jsem se být u toho, získat všechny informace z první ruky. Být na všech debatách, kde se mluvilo o proměně divadla. Zpočátku se jednalo o víceméně tajná setkání, kde jsem poprvé viděl například Jana Grossmana. Snažil jsem se pochopit, o co lidem kolem něj jde a jaké povinnosti z toho vyplývají pro mě a propagaci. Jeden úkol byl jasný nad všechny: pátrali jsme, co by se dalo s činohrou dělat v propojení s Drakem. Že by se mohla spojit i divácká obec, že by se rozjelo abonmá, které by bylo atraktivní pro studenty v daleko větším počtu než to stávající pro konzervativní předplatitelské publikum.

Chtěli jsme, aby si každý mohl vybrat – standardní repertoár, smíšený repertoár a pro vysokoškoláky třeba úplně speciální. Nakonec jsme měli s Drakem tři roky společné předplatné. Na stejnou legitimaci. Akorát skupina V – vysokoškoláci – byla rozdělena kvůli počtu diváků na podskupiny, protože do Draku se vešlo jen sto lidí. Všecko bylo plné, úplně natřískáno. Pořád se přidávaly skupiny, takže jsme měli nejdřív V, pak V1, V2, V3… O tom se tenkrát hodně psalo, že mladých předplatitelů byly najednou asi tři tisíce.

Mezitím probíhala svépomocná rekonstrukce Besedy…

K tomu jsem se taky jako šéf obchodního oddělení namotal a celé jsem to dozoroval. Byl jsem tam denně. Musel jsem zároveň povinně odpracovat svoje brigádnické hodiny, takže jsem tam jezdil s kolečkem plným betonu. Tak probíhala celá rekonstrukce. To slovo pište s malým r, protože se jenom odlehčila budova odshora. Beseda byla sice skvělým alternativním prostorem, ale do té doby se tam jen zkoušelo, protože každý divák by se tam bál jít, aby to na něj nespadlo. Budova se totiž nacházela v dezolátním stavu.

Na opravu nebyly žádné extra peníze. Tak jsem si nechal udělat takovou svoji privátní stavební revizi od kamaráda a podle ní jsme pak postupovali. To už jsem začal být v kontaktu s lidmi, s nimiž jsem po převratu připravoval další rekonstrukce divadla.

Takže tehdy mladý Saša Pur, který je dnes, bohužel, po smrti, se mnou šel s – opravdu velikým – strachem až nahoru do podkroví. Větší masakr jste neviděli! Ležely tam vrstvy suti, cihel, rozbitých tašek. Někdo vždycky kousek opravil, protože tam třeba zatékalo, ale že by to někdy někdo vyklidil, to se nestalo snad sto let. Úkol číslo jedna tedy zněl: Odshora všechno vyklízet, aby se odlehčila stavba a nezřítila na chudáky, kteří tam někde hrajou divadlo.

Pod Besedou byly pro změnu zaplavené sklepy, takže ohrožovaly základy celého domu. Tam, kde je dnes výstavní síň, jsou vlevo dveře, které vedou na schodiště o patro níž. To už je pod vodou. Dodnes jsme neobjevili její zdroj, takže někdy je skoro vyschlé a někdy tam je půl metru vody. K vyřešení tohoto problému jsme se nikdy nedostali. Ale místnost, co je galerie, je suchá. Barák se postupně zpevnil, aby mohl fungovat, což trvalo v podstatě tři sezony.

Slavné sezony 1980–1984! Diváci proměnu uvítali s nadšením. Jak reagovaly strana a vláda?

Bylo to strašně o hubu. Na představeních v jednom kuse seděly správy tiskového dohledu, každá premiéra musela projít schvalovací komisí. Ředitel Dočkal dělal mrtvého brouka, já jsem na KNV u soudruha Pravdy musel dokola vysvětlovat, jak se chová publikum. Že řvalo, aplaudovalo, že byly děkovačky vestoje… To všechno bylo strašně podezřelé.

Mohl byste být konkrétní?

Tvrdým ořechem bylo Kroftovo Na Candida. Toho představení se už začali komunisti vyloženě bát. Teze byla jasná, je to hra o svobodě člověka. Ale kupodivu jsem byl svědkem jednání komise, kde byla i Jiřina Švorcová, která nám byla odporná svým komunistickým postojem. Po předváděčce celá komise opustila Besedu a radili se v divadle. Vzpomínám si na hádanici ve foyer. Já byl opřený o šatnový pult jakoby bokem, ale všechno jsem viděl: Švorcová nás obhajovala, že se jí představení velice líbilo, a nakonec vyhrála. To bylo pro mě hodně překvapivé.

Krofta, Grossman, Krobot… Který z nich vám byl nejbližší?

To se nedá říct. Všichni byli výjimeční. V Besedě jsem měl ale bezpečně nejradši Kroftovy inscenace. Pastýřka putující k dubnu, Lituji, že nejsem básník, Na Candida a další… Všechny!

To byl úplně jiný typ divadla, který v Kroftovi nějakou dobu určitě zrál, ale nemohl ho dělat, protože Drak byl určený především pro děti. Celá Kroftova série v Besedě byla famózní. Dvě nebo tři věci natočila televize. V roce 1983 ještě vznikla Škola staletími a pak už to šlo zas všechno do kytek.

Myslíte, že za normální situace měla tahle éra našlápnuto ještě na větší úspěch?

Určitě. Ale zároveň, jak se svoboda blížila, bylo to v lidech cítit a každý se ptal, kdy to praskne. Komunisti ale kolem sebe kopali do poslední chvíle, nikdo nic nebalil. Stačilo se rozhlédnout po městě: na každém sloupu rudá hvězda.

(Pokračování)

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 1. dubna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Život čtvrtý aneb V prvním plánu divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ