Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Život druhý aneb Jak ho to nakoplo jinam
Ze školních škamen rovnou do montérek! To jsou paradoxy…
Tak nám to bylo nadirigováno. Mně a dvěma dalším výtečníkům, kteří jsme se v šedesátém osmém na střední škole a jinde příliš angažovali. Dostali jsme pracovní umístěnku do automobilových opraven v Hradci Králové, což byla obrovská fabrika na opravu nákladních vozů naproti Závodům Vítězného února. Tak jsme tam šli.
Ve fabrice nakonec nevěděli co s námi, tak nám dali práci, kterou nikdo jiný nechtěl dělat, a to z mnoha důvodů. Ten nejhlavnější byl zdravotní. Nedali nám žádné ochranné pomůcky, a přitom jsme měli brousit nebezpečné osinkocementové čepele brzdných kotoučů. Tak jsme to za velkého zájmu ostatních dělníků dělali celý den, s pauzou na svačinu. Po konci směny nám to bylo už téměř jasné. Vrátil jsem modráky, bagančata, pracovní průkaz a řekl jsem, že už mě tam v životě neuvidí. Odešel jsem a s obavou čekal, co se stane.
A stalo se?
Kupodivu, nestalo se nic. Zamířil jsem za kamarády do divadla. Měl jsem v tehdejším Divadle Vítězného února několik přátel. Mezi herci i mezi techniky. Například Láďu Peřinu, který, než přišel do loutkového divadla, začínal v činohře jako kulisák. Nebo Láďu Svobodu, kterému se říká Had, pozdějšího šéfa techniky. Spolu jsme vedli debaty o tom, že to všechno, co teď po šedesátém osmém v Československu nastalo, musí brzy řachnout. Že to nemůže vydržet. Říkal jsem si, že bych do té doby mohl do jejich party dobře zapadnout a začít se živit divadlem. Jenže všechno nakonec dopadlo jinak. Na změnu režimu jsme si museli ještě dlouho počkat a taky moje cesta k divadlu byla o něco klikatější. Nejdřív přes reklamní agenturu Reag…
Prostě bych nedokázal říct Ahoj FOTO ARCHIV LADISLAVA ZEMANA
Poprvé na Západě
Jak jste se mohl se svým „kádrovým profilem“ dostat k reklamě?!
Úplně náhodou. Šel jsem jednou za těmi kamarády do divadla a na Starém městě jsem potkal známého. Nevím, jestli si dokážete vybavit tehdejší královéhradecké Staré město, ale to byla jedna hospoda, jedna vinárna a všude zavřená okna a dveře. Pak ještě Tuzex a jedna socialistická Ovoce-zelenina. Jinak samé sklady. Z jednoho takového skladu vyšel ten můj známý a dali jsme se do řeči. Říkal, že dělá skladníka v Reagu, a poradil mi, abych se tam šel zeptat, jestli nemají pro mě práci. Musel jsem se nejdřív nechat poučit, co je Reag. Že je to reklamní firma, která sídlí na Pražském předměstí, že vznikla spontánně pod podnikem Tvorba, a to proto, že dokázali vytvořit zisk, který je držel nad vodou. Tvorba totiž sdružovala hlavně ševce čili služby těžce ztrátové. Krom toho se ještě věnovali výrobě podprsenek, šití prádla a úpravě oděvů. Všechny jejich pobočky se vyznačovaly zelenými výkladními portály, protože ředitel miloval zelenou barvu – khaki.
A ten můj známý měl za úkol rozesílat na různé akce po republice propagační předměty. Třeba blok se zlatou ražbou firmy na obalu z PVC. Dovnitř se dávala tužka, ale ten blok jste mohli otevřít jen za odpovídající teploty. Protože jinak byl obal ztuhlý tak, že se hned zavřel. Když byla venku nebo v místnosti zima, museli jste jít do tepla nebo zatopit, aby PVC povolilo. Hrůza. To jsem ovšem ještě netušil, že mě to čeká taky a že takových bloků budu pakovat tuny. Taková byla doba. Skoro rok jsem dělal ve skladu. Rok jsem balil, expedoval na poštu balíky a postupně jsem si vybudoval vlastní vzorkovnu propagačních předmětů: lepší tužky, kalendáře, diáře… Sháněl jsem zákazníky a postupně měl za úkol plnit i další požadavky, jako třeba výstavy. Tak jsem se také poprvé octl na služební cestě v kapitalistické cizině, v Itálii.
S jakým úkolem vás vyslali do Itálie?
Tehdejší předseda městského národního výboru mě už asi nějakou dobu sledoval, protože jsem plnil spoustu zakázek pro město a vždycky to byly úkoly, které se zdály předem prohrané. Jenže mně se je vždycky povedlo nějak uskutečnit. Takže když se v roce 1979 konal v královéhradeckém družebním městě Alessandrii 375. veletrh svatého Jiří, vyslali tam s výstavou k Mezinárodnímu roku dítěte na služební pas mě a JUDr. Havlíka, který uměl perfektně italsky a další jazyky a spolupracoval s výborem jako právník. S tímhle člověkem jsem nakonec absolvoval neuvěřitelné lekce školy života.
V jakém smyslu?
Alessandria je celkem bezvýznamné, asi stotisícové město na poloviční cestě mezi Turínem a Milánem. Až když v tom městě jste, pochopíte, že je to vlastně krásné a opravdové místo se zachovalou renesanční architekturou, že tam nestojí vysoké domy ověšené neony, ale že to město má řád a je plné neuvěřitelně vitálních lidí. Pořádaly se tam například velké motocyklové závody a taky – právě – ty veletrhy. Byly strašně rozsáhlé, vystavovaly tam různé firmy, prodávalo se tam nejen spotřební zboží, ale dokonce i dobytek. Začínalo se až odpoledne, kdy se lidé vrátili z práce. Na výstaviště proudily celé rodiny, jako by to byla pouť. Tu někdo zpíval, onde něco nabízeli, tam někdo hrál.
Měli jsme v Alessandrii strávit s tou naší výstavou čtrnáct dní. Naše expozice byla vymyšlená jako zeď z dětských kostek. Na těch kostkách byly fotografie dětí, od narození až po studenty vysokých škol přebírajících diplom. Pravda, byla to výstava s politickým pozadím, propagovali jsme socialistickou výchovu a vzdělání, ale já jsem do toho ještě nechal přidat různé grafické nápady, které byly opravdu výborné, takže se nebylo zač stydět.
V Alessandrii nás přátelsky přijali na radnici, ale já jsem pořád cítil, že něco není v pořádku. Až nakonec z Italů vypadlo: A kde máte výstavu? – Ta přece odjela už před deseti dny, tvrdili jsme. No, ale bylo jasné, že do Alessandrie nedorazila. Tak jsme po ní začali pátrat. Vyšlo najevo, že se zarazila v Terstu na mezinárodním překladišti, kam směřovala veškerá mezinárodní doprava, a tam že je stávka. A žádný veletrh v Alessandrii je nezajímá.
Italové udělali ještě jedno zahájení, s třídenním zpožděním… FOTO ARCHIV LADISLAVA ZEMANA
Stávkokazem
A byli jste nahraní…
Italové dali dohromady dva náklaďáky a jedno osobní auto a vyrazili jsme zachránit výstavu a česko-italské přátelství. Velením konvoje jsem byl pověřen já. Ovšem z našeho osobáčku se na dálnici po chvíli začalo kouřit. Jeli jsme zrovna kolem Verony, tak jsem nás tam nechal zakotvit. Auto jsme dali do servisu a my zůstali ve městě. Prohlédl jsem si, co se dalo, přespali jsme tam a druhý den jsme byli v Terstu.
Začalo strašně složité vyjednávání. Sehrál jsem náročnou diplomatickou scénku a vysvětlil italským odborářům, že nás vlastně pojí stejné zájmy. Že jestli oni stávkují za zájmy dělníků, tak co pak asi děláme my v Československu – jsme státem, kde dělníci vládnou! A oni že teď brání výstavě o mladé generaci z téhle jim spřátelené země!
Byly to čtyři hodiny nepřetržitého řvaní. Jeden italský odborář pořád do něčeho kopal a bušil, aby dodal svým slovům důraz, druhý práskl dveřmi a odešel. Pak kvůli nám zasedal stávkový výbor. A najednou se otevřela vrata a vyjel rudlík s našimi bednami. Naložili jsme je a hned jsme vyjeli. Výstava byla zachráněná. Italové udělali ještě jedno zahájení, s třídenním zpožděním. Pro televizi a taky kvůli fotodokumentaci.
Ale tím to všechno neskočilo. Veletrh byl natolik úspěšný, že se o několik dnů protáhl. Ale protože pan Havlík už nemohl zůstat kvůli svým dalším povinnostem, vyjednal jsem si povolení od zaměstnavatele i od předsedy národního výboru Šedivky a zůstal jsem v Alessandrii sám. Užíval jsem si opojné svobody. Dopoledne, kdy bylo volno, jsem si dopřával různé výlety a odpoledne a večer už jsem zas v saku stál vyštafírovaný na výstavě. Služební poštou jsem do Hradce posílal celostránkové reportáže o naší účasti, z nichž bylo patrné, že naše výstava měla mimořádný úspěch. Naštěstí se nikde v tisku nepsalo, že začala s třídenním zpožděním. V Hradci potom stála ještě dobré dva roky na chodbě národního výboru.
Takže jste po návratu žádné problémy neměl?
No… Předvolali si mě na policii a chtěli po mně vědět různé věci. Odpověděl jsem, že jim k tomu nemůžu nic říct, protože já jsem byl v Itálii makat, zatloukal jsem hřebíky, sbíjel latě, panely a další věci, a to pod odborným dohledem JUDr. Havlíka. Tím to zvadlo. Dvakrát to zkusili a pak už mě nikdy nekontaktovali.
Nenapadlo vás v Itálii zůstat?
Nikdy jsem o emigraci neuvažoval. Ani tehdy v Itálii, ani později, když jsem začal jezdit ven s pardubickými hokejisty nebo se skupinou Kantoři. A že byly příležitosti! Zkrátka jsem nechtěl. Takový jsem byl…
Co vás tady drželo?
Nejvíc asi rodina. Rodiče, babičky, dědové, moje děti. Prvního kluka jsem měl ve dvaceti a druhého mnohem později. Prostě bych nedokázal říct Ahoj, i když jsem se s první ženou nakonec rozešel. Ale kamarádil jsem se pořád s jejími rodiči. Oba byli skauti na osadě Parlament. To je kousíček za Hradcem, když se jede na Třebechovice. Byly tam tradiční osady ještě z první republiky. Já se tam v podstatě přiženil.
Ostrůvek svobody
Vy, a tramp?!
Osada byl zvláštní svět. Přijížděli tam lidi úplně různých charakterů a osudů. Byli i tací, které z Prahy vozila služební volha. Dotyčný – ať to byl kdokoli – zmizel v chatě, navlíkl na sebe kostkovanou flanelovou košili a byl z něho kovboj. Jezdil tam třeba člověk, který se prý zasloužil o to, že jsem nemohl jít studovat. Dělal, jakoby nic. Občas ale, když se někdo z nich namazal, tak vyprávěl neuvěřitelné zkazky. Taková schizofrenie té doby…
Můj tchán Míra Hloušek byl na osadě šerifem. Chodil pořád s šerifskou hvězdou a všichni ho měli rádi. Včetně mě. Bohužel už nežije. Pracoval jako šéf provozů nerezových ocelí a ušlechtilých kovů v Závodech Vítězného února. V práci samozřejmě musel držet hubu a krok, ale zároveň měl konexe. I v zahraničí, především ve Švédsku, odkud se všechny materiály vozily. On jako starý lyžař tam měl enklávu spřízněných lidí, díky nimž dokázal získat i to, co se tady normálně sehnat nedalo. A byl taky v kontaktu s reprezentací českých skokanů na lyžích. Tak jsem se na osadě potkával s Jiřím Raškou, Rudolfem Höhnlem, Zbyňkem Hubačem a dalšími tehdy slavnými sportovci. Byl jsem šťastný jako blecha. Měl jsem od Rašky podepsané všechno možné. Byla to tehdejší hvězda světových skokanských můstků. Když se tenkrát v naší černobílé televizi vysílal nějaký přenos z jeho závodů, tak jsme na něj s vytřeštěnýma očima koukali a strašně fandili. A já byl hrdej, že jsem ho znal i osobně.
Na osadě se dělaly samozřejmě taky táboráky a pořádaly koncerty. Často tam hrál například Wabi Daněk nebo Miloš Dvořáček a mnoho dalších. Pro mě to byly důležité ostrůvky svobody.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Život druhý aneb Jak ho to nakoplo jinam
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
