Nezdařená cesta vesmírem

Dramata zachycující historické osobnosti mohou (a měly by) vybízet diváky k polemikám a inscenátory k tvůrčím počinům, jenž nacházejí paralely k současnosti. Zvláště při scénickém zobrazování portrétů dějinných váhavců a morálně rozporuplných jedinců může vyniknout progresivní a originální režijně-dramaturgická koncepce. Režisér David Czesany s dramaturgyní Ivanou Slámovou měli pravděpodobně podobný záměr, a proto se rozhodli do repertoáru Divadla Na zábradlí zařadit Brechtovu hru Život Galileiho.

Ocelové „hightech“ schodiště s dalekohledem dominovalo jevišti… FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

Hra líčí nestranným, popisným, „nedramatickým“ způsobem „tragédii“ astronoma Galilea Galileiho, který za cenu zachování životních výzkumů, a možná i života, své dílo veřejně popřel. Snad přílišná popisnost a nejednoznačnost příběhu způsobily, že se narozdíl od dalších Brechtových dramat zmíněný text prakticky neuvádí. Poslední inscenační pokus u nás je datován do roku 1984, byl uváděn na jevišti Národního divadla. Letitou odmlku pokořili na Anenském náměstí, kde je v moderní „cyber-verzi“ od konce prosince k vidění.

K vidění tedy doslova, jelikož je divákovo oko soustavně atakováno různými projekcemi – ať už časovými údaji (což je v logice Brechtových titulků), které jsou promítány na stěnu, nebo tzv. astro-výlety, kdy celé jeviště pokryje hvězdné nebe. Navíc je frekvence těchto animací tak častá, že se divák může tázat, zda se ocitl v divadle, či spíše planetáriu.

Vesmírnou šíři podpořila i hudební stopa, jež byla stylově značně benevolentní. Její autoři Jiří Samek a Roman Zach (alespoň jak uvádí program) na základě původních partů Hannse Eislera stvořili neurčitý zvukově naddimenzovaný eintopf. Řídil jej pochopitelně nejen svou výškou odlišný Roman Zach. Vlnící se v dlouhé sukni připomínal derviše kontemplujícího pod hvězdokupou. V roli Sagreda, Galileiho přítele a spolupracovníka, evokoval muže, jehož Bohem je sám hlavní hrdina. Z religiozního alternativce se během představení dokázal přeměnit v alternativce přírodního. U kotlíku nad ohněm a s kytarou v ruce „vystřihl“ píseň, která by neurazila žádného trampa.

Stylový chaos se promítl i do zbytku vizuální složky (scéna Jonáš Czesaný). Ocelové „hightech“ schodiště dominovalo jevišti a zároveň jeho prostor dynamizovalo. Většina akcí se však odehrávala na forbíně, schodiště tedy plnilo především ornamentální funkci. Kostýmní exkurze napříč historií odívání Kateřiny Štefkové neposkytovala sebemenší interpretační klíč. Přehršel různorodých a jakoby nahodilých nápadů se vlastně objevuje ve všech složkách a inscenaci doslova udusil.

Snad jediným patrným vkladem inscenátorů byly sborové výstupy, původně sólových figur – věřitele, kardinála a dalších. Herci během nich působili jistěji a věrohodněji než ve zbylé části produkce. „Jednotlivci“ vzbuzovali dojem, že pouze znají jméno své postavy a v lepším případě ví, kam i kdy mají odejít. To se bohužel týká i výkonu hlavního hrdiny Galileiho Miloslava Mejzlíka. Což je u souboru takových kvalit trestuhodné. Inscenaci chybí především jasné stanovisko – čitelná režijní idea. Místy mohla svádět k postmodernímu čtení, nicméně i to musí prokázat systém a určitou logiku. Stovky nápadů rozporuplné kvality nestačí. Davidu Czesanymu se poslední inscenací nepodařilo prolomit neblahé období hledání, kterým Divadlo Na zábradlí již pár sezon prochází.

Divadlo Na zábradlí – Bertolt Brecht: Život Galileiho. Překlad Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera (texty písní), dramaturgie Ivana Slámová, scéna Jonáš Czesaný, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Hanns Eisler, Jiří Samek a Roman Zach, režie David Czesany. Premiéra 21. prosince 2012.

Hodnocení: 1

Také Galileo mezi Bohem a zemí aneb Spiklenci pravdy od Marie Zdeňkové (hodnocení: 1)