Potužilovo inferno
Poezie a láska jsou prostě zajímavější než pinďoury. Z. Potužil, prosinec 2011
To, že kniha Život je krátký jak prásknutí bičem (vydalo DNO/Torst, Praha 2014) není ani seriózní biografie, ani běžný sborník dokumentů z let 1984–2013 (nikoli, jak praví hned titulní list, „1884–2013“), dokládá už úvodní „obranná“ poznámka editora Jana Šulce: Tato knížka se zdánlivě rozpadá ve dvě nesouměřitelné části (…) Druhá část svazku působí nehorázným exhibicionismem na pomezí vulgarity, nekritickým zahleděním autora do sebe samého a stavěním se do centra vesmíru. Tak to však skutečně je, což nepochybně potvrdí všichni, kdo tohoto excentrického dyslektika znají. Obrana marná, protože kniha – resp. její autobiografická část (Soukromé, s. 133–254) se i tak dočkala nejtvrdších odsudků, a to i v seriózním tisku, za jehož reprezentanty považuji kromě těchto novin i Lidové noviny (Jde o odpornou zpověď vyčuraného cynika, který má potřebu na veřejnost tahat své psychosexuální problémy. Je to jen vrcholně nudné a trapné a přinutit se toto místy až neodbytně monotématické chrlení slov dočíst dá velkou fušku.). Přitom mnozí recenzenti jako by přehlédli další část editorovy poznámky, že právě ve spojení „společenského“ a „soukromého“ hledají editoři podstatu umělecké i lidské osobnosti Zdeňka Potužila. To se jim i při všech výhradách (viz dále), myslím, podařilo.
Samozřejmě, kniha obsahuje na domácí ediční poměry, diplomaticky řečeno, nadstandardní míru až sebevražedně upřímné otevřenosti, s níž v několika rozhovorech i v závěrečném autobiografickém „minirománu“ v dopisech (Zdeněk Potužil, Pavel Bušta: Překročit Léthé) předstupuje portrétovaný před čtenáře vysvlečen nejen do naha, ale „vysvlečen“ i z nejniternějších, často krajně nehezkých útrob (a řekněme rovnou: chorob), běžně před okolím skrývaných. Řečeno s Jungem, Potužil tu čtenáři nenabízí svou společensky přijatelnou, autostylizovanou personu (jako 99 % jiných celebrit), ale klade na stůl k naší pitvě provokativně svůj stín: temnou, vytěsňovanou, inferiorní část své osobnosti. A k ní patří i chorobné závislosti: do čtyřicítky závislost na sexu (vedoucí nejen k extrémní promiskuitě, ale vzhledem k jeho „čtyřprocentní“ orientaci k často bizarním, naturalisticky podávaným detailům), i po čtyřicítce pak závislost na alkoholu, ale stejně silná – ne-li vůbec nejsilnější – doživotní závislost na poezii. Kniha je tak nejen názvem, ale i celkovým duchem inspirovaná syrovou poezií i osobností Ivana Diviše (jako podtitul by klidně mohl figurovat i název Divišovy sbírky Chrlení krve). Právě proto není nic lacinějšího než čtenářsky pobrat z Potužila právě jen tu první, ostatně stářím dávno sublimovanou, závislost a ignorovat zbytek. Tím „zbytkem“ je v knize divadlo, normalizace, samota, stáří, smrt, psychické i fyzické choroby (z toho tři smrtelné) – a především a znovu poezie, kromě Diviše i Rejnek, Hrabal, Majakovskij, Blatný – a zdolaný Mount Everest světové dramatické poezie, Goethův Faust. (Ostatně kdyby kvůli ničemu jinému, pak je důležité cenit knihu už pro její audiovizuální součást – elektronickou podobu televizního přepisu jedné z nejvýznamnějších událostí českého předlistopadového divadla, jímž byl v Divadle na okraji v letech 1984–1988 právě dvoudílný Goethův opus v překladu Olgy Maškové.)
Výhrady k výjimečné knize se, kupodivu, týkají svorně obou jejích částí: je to absence kritického editorského (lektorského) oka, jež by nemilosrdně vyloučilo všechny pasáže, fakta, události, osoby i formulace, které se v knize chronicky (často doslovně) dva-, tři- i vícekrát opakují. (Jejich podrobný výčet přinese delší kritická studie, již připravuji pro Divadelní revui.) O neexistenci takového pozorného oka svědčí nejen chyba v titulu, ale třeba i to, že se odborné studie, doslova převzaté z normalizační éry (a někdy poznamenané i jejím „ochranářským“ slovníkem) halabala přetiskují i s číselnými odkazy k poznámkám, které v knize nejsou, neboť jsou „slitou“ součástí textu. Ta čísla tam pak straší jako doklad chvatu či ediční ledabylosti. I závěrečným „devíti dopisům“ zoufale schází nůžky, oddělující ne snad podstatné od nepodstatného, ale už jednou jinde řečené od nového či jinak zhodnoceného.
V jednom je však kniha bezkonkurenční: znám desítky celebrit, včetně současného předsedy KSČM, které někdy až dětinsky popírají spolupráci s StB, mávajíce soudními či lustračními lejstry. Potužil jako jediný, ač má čistý „lustrák“, se k podpisu vázacího aktu v rozhovoru s Petrem Placákem hlásí, dokonce objasňuje, jak k takovému „čištění“ minulosti dochází. A jediné, proti čemu protestuje, je krycí jméno Rubínec (takhle nevkusný jméno bych si nikdy nedal). Jako důkaz spolupráce přidá do knihy i jediné své písemné „udání“ pro StB, které kupodivu doporučuje soudruhům uvolnit ze zákazu dramatické dílo básníka (jak u Potužila jinak!) Josefa Topola. K tomu kromě smeknutého klobouku nemám co dodat…
Komentáře k článku: Potužilovo inferno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
