Život na korze IX
Havel jako oáza pokoje
Týden po heroickém vystoupení Františka Zvaríka v Divadle SNP v Martině v listopadu 1989 přijel konečně do Bratislavy i Václav Havel. Nebyl tu pravda poprvé.
Jan Burian, Martin Porubjak, Václav Havel a Božidara Turzonovová na jednom z plzeňských divadelních festivalů FOTO JAROSLAV PROKOP
V sezoně 1963–64, během níž si Lasica se Satinským „odkroutili“ vojnu ve Vojenském uměleckém souboru, pokusil se organizátor „mládežnických dopolední“ v Tatře Ján Meravý opět vzkřísit tradici nedělních matiné. Bez L+S neměla dlouhého trvání. Když však matiné ještě fungovala, požádal mě Meravý, abych do Tatry pozval Václava Havla. Bylo to krátce po premiéře Zahradní slavnosti v Divadle Na zábradlí v režii Otomara Krejči.
Václav Havel přicestoval lůžkovým vlakem jedné jarní neděle brzy ráno na hlavní nádraží, kde jsem na něho už čekal, představil jsem se mu a odvezl ho taxíkem do Tatry. Byl jsem tehdy devatenáctiletý student a měl jsem trochu trému. Ale Zahradní slavnost jsem už viděl v Praze, četl jsem skvělé Havlovy statě v časopise Divadlo, a tak náš rozhovor plynul stále bezprostředněji. Na závěr jsem „začínajícímu dramatikovi“ položil několik otázek v ptydepe a on mi pohotově a plynule v ptydepe odpověděl.
Za půl roku – v září 1964 – měla Zahradní slavnost slovenskou premiéru na Malé scéně SND v režii Petra Mikulíka. Autor ji oslavil s herci v divadelním klubu. Nad ránem rozjařená společnost vyrazila do ulic a tu padl zrak Václava Havla na plátěný reklamní poutač čerstvé premiéry SND, natažený před budovou restaurace a vinárny Savoy. Skvěl se tam nápis: Zahradní slavnost. Havlovi se transparent zalíbil, strhl ho a obtočil si kolem těla. Z parčíku před Redutou se však vyřítili dva členové Veřejné bezpečnosti, sebrali veselého dramatika zabaleného v transparentu jako v tóze a odvedli ho do budovy nedalekého Policejního ředitelství (tehdy SNB). Horda divadelníků je následovala, aby dosvědčila bezúhonnost výtržníka, rozjařeného úspěšnou premiérou. Následoval krátký výslech a bylo třeba vyhotovit zápis. Prstoklad příslušníka SNB byl však značně toporný a zápis se rodil těžkopádně. I nabídl český dramatik slovenské policii nezištnou pomoc a spolupráci. Neučinil tak způsobem, který by těžkopádného policistu ironizoval či ponížil, svoji pomoc nabídl s dobrým úmyslem a trochu ostýchavě. V jeho gestu nebyl ani náznak arogance či nadřazenosti. Proto komunistický „bezpečák“ Havlovu nabídku přijal, vyměnil si s ním místo a začal mu diktovat protokol o přestupku – a delikvent Havel zručně vyťukával zápis o své výtržnosti. Úkon proběhl hladce, rychle, spolehlivě. Havel byl zkrátka odjakživa – i v takovýchto maličkostech – mužem konsensu, jednajícím vždy slušně a zdvořile.
29. listopadu 1989 přijel Havel do Slovenského národního divadla opět, tentokrát do historické budovy SND. Setkali jsme se tam tehdy představitelé Veřejnosti proti násilí se zástupci stávkových výborů z celého Slovenska. A uprostřed za dlouhým stolem na jevišti čestný host – Václav Havel jako představitel Občanského fóra. Atmosféra byla ten večer v divadle úžasná. Seděl jsem na jevišti za Havlem a chtě nechtě jsem měl v zorném poli jeho nohy. Ubrus splýval z přední strany stolu až na podlahu, diváci z hlediště pod stůl neviděli; já jsem tam však zpoza jeho zad viděl velmi dobře. Když si vzal Havel do ruky mikrofon, zazněl ohlušující potlesk. Havel si odkašlal a pokojným, nekonfrontačním, vyrovnaným hlasem začal svůj projev – pronikavou analýzu tehdejší situace. V divadle zavládlo soustředěné ticho. Po všech předcházejících řečnících a jejich pateticky vznosných nebo nervozitou přerývaných emotivních výlevech působil Havel jako oáza pokoje a hrad přepevný. V tom jsem si všiml jeho nohy. Zatímco trup řečníka nad stolem se držel vzpřímeně a ruce uvážlivě gestikulovaly, Havlovy nohy pod stolem se pohybovaly docela jinak. Hekticky kmitaly dopředu a dozadu, tu se stáhly pod židli, vzápětí zase vystřelily pod stůl. Havel měl tehdy pohodlné rozchozené černé mokasíny; ustavičně si je pod stolem vyzouval a zase obouval. V jedné chvíli nedokázal vyzutou botu pod stolem najít – noha v ponožce pátravě zkoumala terén a horečně hledala zatoulaný mokasín. Ruce nad stolem však naproti tomu gestikulovaly pokojně a s mírou, hlas mile ráčkoval a zněl přátelsky a vyrovnaně. Havel se dokonale ovládal, jenom jeho neviditelné nohy prozrazovaly, co se v něm asi odehrávalo.
Vtom přišel na jeviště Milan Kňažko a cosi mu pošeptal do ucha. Nohy pod stolem se zastavily – jedna obutá, druhá vyzutá! A potom oba muži oznámili publiku čerstvou zprávu z Prahy: Federální shromáždění ČSSR právě zrušilo ústavní článek č. 4 o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Ovace, výkřiky, slzy; československou hymnu zpívala Marta Kubišová. Legendární večer, historický okamžik, Havel ho – napůl obutý a napůl vyzutý – zažil v Bratislavě.
Tristní zážitek
O necelé dva roky později – 28. října 1991 – byl zážitek z návštěvy prezidenta Havla v Bratislavě sice dobrodružný, zároveň však tristní. Dopolední slavnost při příležitosti československého státního svátku v historické budově SND proběhla důstojně, odpolední mítink na Náměstí SNP už méně. Shromáždění občanů se rozdělilo na dva tábory. Ten větší a pokojnější řečníkům tleskal, nacionalistické elementy se však rozhodly řečníky nejen vypískat, ale i házet po nich vejci. Havel na spršku vajec reagoval statečně a chladnokrevně. Já jako první místopředseda vlády SSR, cítě zodpovědnost hostitele, jsem se snažil vejce chytat, což se mi několikrát i podařilo. Nejhůř dopadl tehdejší místopředseda vlády ČSFR Václav Klaus. Při odchodu z tribuny dostal plný zásah na brýle, chvíli neviděl ani na krok a mimořádně ho to rozčílilo. Tehdy jsem opravdu poprvé zapochyboval, že Československo přežije další rok. V červnu 1992 vyhrál volby na Slovensku Mečiar a už za pár měsíců se v brněnské vile Tugendhat dohodl s vítězem českých voleb Klausem na rozdělení společného státu. A na Silvestra 1992 Československo zaniklo.
Koncem ledna 2003, čtyři dny před ukončením funkce prezidenta České republiky, se Václav Havel ocitl opět ve Slovenském národním divadle – pro změnu v hledišti Divadla P. O. Hviezdoslava, a už jako zahraniční host. Tentokrát neseděl na jevišti, ale v hledišti. Nohy jsem mu neviděl, zřejmě však byl po celou dobu obutý. Hrála se Tančírna, představení o československém osudu po dobu celého minulého století. Začíná rozpadem monarchie a končí symbolickým zrušením česko-slovenské hranice. I díky Václavu Havlovi se ta symbolická scéna brzy stala realitou v duchu Schengenské dohody EU.
Málo bylo Havla
Kdo by si to byl pomyslel na konci roku 1992, kdy se Československo dělilo mezi Klausem a Mečiarem. A kdo by si to dokázal představit i rok před tím, když separatisté házeli na československého prezidenta v Bratislavě vejce a křičeli: Dost bylo Havla! Abychom to po třinácti letech alespoň dostatečně odčinili, rozvinuli jsme s Robem Rothem na hlavami herců při děkovačce po Tančírně transparent s nápisem Málo bylo Havla! A když pak Havel z divadla odcházel, lidé na ulici tleskali a křičeli: Havel na Hrad! Který Hrad měli na mysli, zda pražský nebo bratislavský, to jasné nebylo. Jedno však bylo jisté: Havel už neměl na nohou rozchozené vyzouvací mokasíny, ale pevně zašněrované polobotky.
6. října 2006 přišel Václav Havel – tak jako v listopadu 1989 – opět do historické budovy SND. Ne však na divadelní představení ani na převratný politický mítink, ale aby tu převzal čestný doktorát Vysoké školy múzických umění. Vzápětí odhalil na bratislavském Hradě pamětní desku v místnosti, kde měl jako poslední československý prezident kancelář (před ním měli českoslovenští prezidenti kancelář jenom na pražských Hradčanech), téměř celé odpoledne ho čtenáři obléhali při autogramiádě v Univerzitní knihovně a večer oslavil s přáteli své sedmdesáté narozeniny. Tentokrát do Bratislavy nedorazil ani jako dramatik ani jako disident v osmdesátých letech, kdy ho v Bratislavě nakrátko uvěznili a vzápětí násilně „odlifrovali“ do Prahy, ale jako občan, který se zasloužil i o naši svobodu.
Naposled se Václav Havel ocitl v SND – tentokrát už v nové budově – opět jako dramatik na první zkoušce Odcházení a potom samozřejmě na premiéře v listopadu 2008. Způsob, jakým oslovil soubor, jak sledoval zkoušku, jak věcné a zasvěcené byly jeho poznámky a připomínky, svědčil o tom, že se Václav Havel s chutí a vášní vrátil do prostředí, v němž vyrostl od kulisáka až po světového dramatika a v němž se cítí doma. Svoje autorské poznámky nahrál ve zvukovém studiu SND česky, ale tu poslední – v překladu Milana Lasici – nahrával slovensky. Končilo se větou: Dobrú noc a pekné sny! (Pokračování)
Přeložil br
Komentáře k článku: Život na korze IX
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
