Život na korze VI
Rozruch v base
V roce 1983 jsem se stal interním dramaturgem na dvoutřetinový úvazek v Divadle SNP v Martině, kde jsem už předtím díky režisérovi Ivanu Petrovickému (později uměleckému šéfovi a pak řediteli) hostoval pár sezon inkognito, ale potom už i oficiálně jako host po nedobrovolné divadelní pauze po roce 1971. V roce 1984 čekala martinské divadlo jubilejní 40. sezona, jako slavnostní premiéru jsme se rozhodli uvést Gogolova Revizora v režii Vladimíra Strniska. Všechno jsme důkladně připravovali, když tu krátce před začátkem zkoušek na Revizora nabídli Strniskovi poprvé hostování v Slovenském národním divadle: Maryšu. V tom samém termínu. A Strnisko se rozhodl po SNP a nás „podrazil“. Museli jsme rychle najít jiného režiséra. Začali jsme horečně přemýšlet, která režisérská „hvězda“ by mohla být okamžitě volná. Zřejmě žádná. Tehdy jsem si vzpomněl, že Ivan Rajmont sedí v base. Okolnosti jeho odsouzení byly dost kuriózní, malicherný dopravní přestupek s minimální škodou za pár stovek byl zřejmě vítanou příležitostí pro okresní soudruhy, jak se Ivana Rajmonta zbavit. Okamžitě jsem zatelefonoval Kateřině Burianové a Karlu Steigerwaldovi a informoval se, jak se věci mají. Ivan seděl a už se blížil k polovině odpykaného trestu. Kateřina a Karel se poradili s advokátem, ten navrhl strategii a už jsem psal na hlavičkovém papíře martinského divadla SNP dopis do českého vězení, kde jsem jménem ředitele divadla Ivana Petrovického nabízel významnému českému režisérovi, soudruhu Ivanu Rajmontovi, režii klasické satirické komedie pokrokového ruského dramatika N. V. Gogola Revizor na scéně Divadla Slovenského národního povstání s bohatou povstaleckou tradicí při příležitosti významného jubilea.
O tom, jaký rozruch způsobil dopis v Ústavě nápravné výchovy (tak se tehdy oficiálně nazývalo vězení), podal svého času svědectví v Divadelních novinách sám Ivan Rajmont. Vzápětí odeslal Ivanův advokát dopis se žádostí o prominutí poloviny trestu pro vězně Ivana Rajmonta, který se během výkonu trestu choval vzorně. Výsledek se dostavil. Ivana propustili a nic mu tedy nebránilo jet do Martina, žádný jiný závazek v tom termínu neměl. V Ústí už v té době samozřejmě šéfem nebyl a nikdo s ním jako s režisérem před odpykáním trestu nepočítal. Ivan přicestoval do Martina lůžkovým rychlíkem z Prahy v listopadu 1983 ostříhaný, štíhlý a omládlý. Poprvé v historii martinského divadla vkročil na scénu režisér rovnou z basy. Jak konstatovala kritika, inscenace Revizora usilovala rozbít plynulý příběh a vytvořit místo něho řadu groteskních situací a karikatur. Revizorem v Martině doslova započala nová éra groteskních, panoptikálních, nepsychologických a kolážovitých inscenací. Už Cillerova scéna určila groteskní fragmentárnost tohoto Revizora: na jevišti bylo cosi jako smetiště absurdních a nikomu nepotřebných, neužitečných předmětů, dominoval jim zdemolovaný panský kočár, na němž se skvěl firemní nápis „V. Mejerchold & Fr. Tröster“. Byl to nejenom gag, ale i přihlášení se k odkazu těch dvou legendárních divadelníků, k divadlu občanskému a politickému sui generis, jak napsal Vladimír Štefko. Jak by takové nebylo, když si v něm podmíněně propuštěný trestanec ventiloval svoji naštvanost na režim nejen ústeckých revizorů.
Se svým nejlepším ředitelem Kornelem Földvarim a Olgou Feldekovou – po listopadovém převratu
Přelet přes kukaččí hnízdo
V martinském divadle jsem byl oficiálně v angažmá – tedy v řádném dvoutřetinovém pracovním úvazku jako dramaturg – v letech 1983–1989 (ke konci jsem už začal – nejen v Martině – režírovat). Bydlil jsem v divadle vedle zkušebny – v malé místnůstce, která původně sloužila jako promítací kabina. Mladí herci, kteří přicházeli do divadla z VŠMU, přespávali první rok dva v šatnách (než dostali byt), scénograf Jozef Ciller měl ateliér přímo nade mnou v podkroví. Takže – vždyť to většinou dobře znáte, jak to v takových divadlech chodí – nebylo to jen „zaměstnání“, ale permanentní a plodné debaty hluboko do noci: o divadle, o poměrech, o knížkách, o filmech, o životě. Nikdy nezapomenu, jak jsme s Cillerem několik nočních hodin řešili problém, nad kterým jsme spolu s režisérem Petrovickým dumali celé dopoledne: jak by mohl Indián v Přeletu přes kukaččí hnízdo (hráli jsme to jako první v Československu – nepočítám-li během generálek zakázanou Kačerovu inscenaci v Ostravě – pod kuriózním názvem Enyky benyky) utéci z psychiatrické léčebny. Všechny možné a nemožné způsoby, které nás napadaly, jsem zavrhl jako nepravděpodobné. Až nad ránem jsme našli řešení a Ciller okamžitě vystartoval z podkroví na jeviště, kde už stála scéna psychiatrické léčebny, nad níž se rozpínalo plechové potrubí vzduchotechniky. Proti všem bezpečnostním předpisům stlačil Ciller stykač a opona se zdvihla. Potom s kočičí zručností vylezl po plechových rourách do výšky dobrých šesti osmi metrů k zadrátovanému oknu (které bylo součástí dekorace) a několika silnými údery ho vyrazil. Byl to namáhavý a riskantní způsob úniku. Ale fungoval perfektně! Na všech reprízách obecenstvo při tomto Indiánově výstupu ani nedýchalo. S inscenací jsme probrázdili Československo, hráli jsme ji v Suchumi i v moskevském Sovremenniku, všude s enormním ohlasem. Modelový příběh o autoritativní moci Velké sestry nad bezprávnými pacienty, příběh o svobodě a nesvobodě spolehlivě „fungoval“ v totalitném režimu v Rusku, Gruzii i Československu.
Tři chartisti v hledišti
Kuriózní situaci jsme zažili v Bratislavě. S Enyky benyky jsme hostovali v činohře Slovenského národního divadla a na představení se shodou okolností ocitli tři významní signatáři Charty 77: Dominik Tatarka, doc. Milan Šimečka a prof. Miro Kusý. Ještě předtím za mnou odpoledne přišel Ivan Petrovický – tehdy už byl nejen režisérem, ale i skvělým ředitelem martinského divadla – a velmi mě prosil, abych večer nechodil na představení. Nechápal jsem proč. Prý se tam cosi strašného chystá, povídal dost vystrašený Petrovický, a já bych při tom neměl za žádných okolností být. Odpověděl jsem, že to je vyloučené. Dokonce jsem si koupil vstupenku a do divadla přijdu. Co se vlastně dočerta děje, zeptal jsem se. Petrovický si jen povzdechl – prý mi to nemůže řít – a sklíčený odešel. Že večer přijde Milan Šimečka, to jsem věděl, dva lístky jsem mu dodal osobně, ale o dalších dvou chartistech jsem nic netušil. Náhoda však chtěla, že přišli všichni tři. Martin Bútora, který spolu se svou manželkou Zorou hru přeložili (ale překlad jsme uváděli pod dívčím jménem paní Zory, aby se tam jméno Bútora neocitlo), se v ten samý den odpoledne zúčastnil vernisáže ilegální výstavy (policie s estébáky ji zlikvidovala krátce po zahájení), na níž promluvil Dominik Tatarka. Bútora ho na večer pozval do divadla a dal mu lístek. O tom, že přijde Miro Kusý, jsme však ani já ani Bútora nevěděli. Kusý byl tehdy oficiálně „v domácnosti“, jeho manželka pracovala v Psychologickém ústavu. Zaměstnanci ústavu – šlo přece o příběh z psychiatrické léčebny – si objednali lístky kolektivně a paní Jolka Kusá koupila lístek i pro manžela. Zřejmě si někdo z nich s někým dalším telefonoval, estebáci to „odchytili“, zavolali si ředitele Petrovického a varovali ho. Zkrátka: běžná fízlovská prkotina. A tak byli večer v divadle všichni tři chartisti, v hledišti nabito, reakce diváků demonstrativní, atmosféra skvělá. Odjeli jsme autobusem do Martina v té nejlepší náladě. Druhý den si brzy ráno Petrovického předvolal na ministerstvo kultury ředitel odboru umění Kot. A tak Petrovický nasedl do auta a cestoval zpět do Bratislavy na kobereček. Následovalo vyšetřování, kdo koho pozval – Petrovický nic netušil. Kot zuřil. Prý jsme to zorganizovali my, z divadla jsme poslali pozvánky na bratislavské představení poštou. Ty divadlo pravda posílalo vždycky: kritikům, kolegům, televizním a filmovým režisérům. Kot žádal seznam adresátů. A nakonec Petrovického obvinil, že do divadla neměl pouštět „nežádoucí osoby“. To už se Petrovický neovládl a soudruhovi Kotovi navrhl, aby napříště nežádoucí diváky ministerstvo výrazně označilo: ať uvaděčky vědí, koho nemají do divadla pouštět. Označení žlutou šesticípou hvězdou už by zřejmě vhodné nebylo, je nutné vymyslet něco originálnějšího, dodal na závěr – a prý pořádně nahlas. Shodou okolností se měl Petrovický od příští sezony stát ředitelem SND. To teď definitivně padlo, oznámil mu ministerský úředník Kot. Nakonec však ředitelský post v SND Petrovického neminul, jen se odsunul o nějaký rok.
Závěrečné sezony jeho ředitelování v Martině však byly impozantní. A vykonal husarský kousek, kdy se mu přes zdánlivě „zabetonovanou smouvu“ Romana Poláka v košickém divadle podařilo přetáhnout ho do Martina. V Martině jsme vytvořili spřízněný triumvirát: Polák-Ciller-Porubjak a naším tehdejším vrcholem bylo v roce 1991 pozvání na prestižní mezinárodní festival do Edinburghu s inscenacemi Brechtova Baala a Marivauxovy hry La Dispute, kterou jsme uvedli pod názvem Dotyky a spojení (právě za tuto inscenaci jsme dostali v Edinburghu Cenu kritiky).
(Pokračování)
Přeložil br
Komentáře k článku: Život na korze VI
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
