Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Život osmý aneb Hradecký Avignon

Vladimír Morávek měl svoje šílené divadelní nápady, ale vy jste měl taky svoje šílené nápady. Jeden z těch asi nejšílenějších byl festival Divadlo evropských regionů. Jak se zrodila myšlenka vytvořit v Hradci Králové evropský festival?

V určité době jsme s Vladimírem Morávkem mluvili o tom, že až bude mít divadlo sílu vytvořit a organizovat festival, tak pro to uděláme úplně všechno. Bylo nám jasné, že lidé budou muset ještě víc zapnout a vydržet ještě větší napětí, ale že se ta energie divadlu mnohonásobně vrátí. Dlouho jsme si o tom všem jen povídali, až jsem odjel na stáž do Belgie. Sešli se tam ředitelé z celé Evropy. Za Českou republiku si někdo vzpomněl na mě, tak jsem jel. Byli jsme asi šest týdnů zavřeni ve školicím centru, kde nás rozdělili do skupin, v nichž jsme pak rotovali po divadlech. Týden jsme například strávili v jednom bruselském divadle, kde se nám ohromně věnovali.

Během celé té stáže se mně myšlenka na festival jasně potvrdila. Navštívil jsem několik festivalů a viděl nadšení lidí, pro které ten jejich festival byl završením jejich celoroční práce. Myšlenka byla jasná: Přijedou divadelníci, kteří mají s naším divadlem nějaké vazby a přivezou svoji nejlepší inscenaci. Chtěli jsme vidět ještě něco jiného a jinak nastudovaného, než jak to zatím děláme my, a oni zase uvidí představení naše a jiných divadel. Taková výměna je obrovsky potřebná a zdravá. Během bruselských setkání jsem si začal dělat různé poznámky. Kontaktů jsem měl nad hlavu. Dalších pět let jsme si s nimi vystačili.

Brzy jsem si spočítal, že festival bude týdenní, termín mi vycházel někdy na květen. Do sešitu jsem si napsal velkým písmem: Václav Havel, dvakrát podtrženo. No, a když jsem to celé spočítal a promyslel, tak jsem za Václavem Havlem zajel na Hrádeček.

Co vám na to řekl?

Seznámil jsem ho s celým svým záměrem, vylíčil jsem mu, jak bych si festival představoval a jak to samozřejmě bude těžké. Nabídl jsem název – Divadlo evropských regionů. Nakreslil jsem mu i logo s těmi hvězdičkami, ale ještě to všechno bylo takové trochu naivní, nezralé. Do finální podoby se pak ještě hodně měnilo. Chodili jsme s Havlem po zahradě a po dvorku, on chvíli přemýšlel a pak řekl: Něco vám pošlu a napište mi k tomu veškeré připomínky. Sedl a napsal provolání, proč mezinárodní divadelní festival v Hradci mít. Já na to zíral. V pozdějším – oficiálním – znění se pak nezměnila ani věta, ani slovíčko. Bylo to napsané krátce, stručně, jasně, že jsme to jenom nechali přeložit do angličtiny a němčiny, šířili jsme to na žlutém papíře a dali k dispozici tisku. Začalo se o tom psát a za rok se konal první ročník.

Psal se rok 1995…

Divadlo jsme jakžtakž natřeli a nazdobili. Ale nalevo – a jsou z toho fotky – stál polorozpadlý barák, vedle další a navíc s lešením. Tak to na Starém městě v Hradci tehdy vypadalo. Festivalu se zúčastnila divadla sedmi zemí. Přijely soubory napojené na Karla Brožka a divadla, která jsem poznal během stáže v Belgii, hrálo se na hlavní scéně i v chatrné Besedě. Už tehdy to jelo na plné pecky.

Festival ale postupně košatěl – termínově i programem.

Velmi rychle se ukázalo, že termín musíme dotlačit na konec sezony. To jsem si dal jako jednu z priorit. Museli jsme proplout mezi ostatními – již zavedenými – akcemi. Bylo především třeba se domluvit se Standou Doubravou a Mateřinkou v Liberci a se Skupovkou v Plzni, abychom se termínově s nimi nekryli. Zároveň jsme jejich divadla zvali na náš festival. Povedlo se a nějaký pátý, šestý ročník se konal v týdnu na konci sezony. Týden jsme pak roztáhli na deset dnů a s těmi deseti dny se nesmělo hnout. Byli lidé, kteří chtěli, aby festival končil vždy v sobotu, ale my jsme naopak říkali: Ne! Nejslavnější inscenace jsme vždy nasadili na úvod a pak na poslední dny. Mnozí Hradečáci odjížděli na dovolenou, ale pořád jich ve městě bylo přece dost, aby zaplnili sál pro 400 lidí. Říkali jsme si: Copak ve stotisícovém městě nezůstane 400 lidí, aby šli do divadla? A ty musíme oslovit. Časem se to proměnilo a lidé plánovali dovolenou až po 30. červnu, po skončení festivalu.

Provolání Václava Havla

k 1. ročníku festivalu Divadla evropských regionů

Vážení kolegové, milí diváci,

tím, že člověk na jedné straně zůstává sám sebou, živým, žijícím, myslícím a uvědoměle se chovajícím člověkem, ale zároveň na druhé straně na ohraničenou sváteční chvíli divadelního představení sám ze sebe vystupuje a programově se zříká své identity ve prospěch identity jiné, poukazuje ke skutečnému tajemství lidství a lidské identity, aktualizuje toto tajemství, ozvláštňuje je a nově otevírá. Raduje se z toho, že vidí hlouběji do sebe, do svých vnitřních možností a skrze ně do „bytí vůbec“. Takto se ve všech divadlech na různých místech našeho malého kontinentu – přes všechny rozmanitosti povah a různých národních a kulturních tradic – společně každý večer ptáme: kdo jsme? – Přeji vám, aby během Mezinárodního festivalu v Hradci Králové mezi vámi vznikla elektrizující atmosféra duchovního a pocitového srozumění hlediště s jevištěm, ono zvláštní magnetické pole, které vytváří již mnoho set let podivuhodnou a vzácnou pospolitost, vzrušující pocit vzájemného dorozumění, nové „bratrství“, které je tím nejpádnějším potvrzením toho, že divadlo jednou provždy má smysl.

Václav Havel, 1995

Ke konci sezony by se možná i nejeden divadelník viděl už nejradši na prázdninách. Nebo ne?

Zvládali jsme to. Sezona se stopla týden před festivalem, herci museli vyklidit šatny. Když bylo potřeba, tak se malovalo, probíhaly nejrůznější drobné opravy. Soubor měl před festivalem pár dní volno, ale v jeho průběhu hrál třeba pět představení. Festival byl otázkou prestiže. Musel být stoprocentně zajištěný. Všechno muselo být na úrovni. Drak byl třeba zvyklý už v červnu vyjet do zahraničí. Snažili jsme se je přesvědčit, aby hráli co nejdéle v Hradci. Pochopili to velice záhy, Josef Krofta byl velký příznivec festivalové myšlenky. Zahráli svá představení a jako nadstavba se zrodila myšlenka víkendové poutě pro děti, která je dodnes součástí festivalu. A když pak odjeli třeba do Japonska, v jejich divadle hrály nejlepší loutkářské soubory z Čech i ze zahraničí. Podobně to bylo s off-programem Open air, který se k akci připojil v roce 2000. Bylo třeba, aby rozložil svůj program po celou dobu festivalu, a gradovat jej směrem k závěru.

U zrodu festivalu vás ovlivnila myšlenka Avignonského festivalu. Ze začátku se tomu někteří smáli, dnes už se o Regionech píše naprosto suverénně jako o „Hradeckém Avigno­nu“. Jak to vzniklo?

Jednou se mě nějaký novinář takhle přímo zeptal. Chtěl vědět, zda jsem se nechal inspirovat Avignonem, a já jsem na to poctivě odpověděl, že Avignonský festival samozřejmě znám, že trvá tři neděle a že kdysi začínal taky skromně. To že je asi ta jediná inspirace. Nebát se a uchytit se. Celkem rozumná odpověď, ale vyšla z toho nakonec zkomolenina – jak novináři občas mají takovéhle zkraty –, že jsme „Hradeckým Avignonem“. Jenže takhle to vůbec nebylo a já to mnohokrát popřel. Když však někdo napíše pitomost, která se ujme, bojovat se s tím nedá.

Festival loni oslavil dvacet let existence. Vstoupil do nového období…

Já bych si moc přál, aby pokračoval – a se všemi partnery jako dosud. Pevně si stojím za tím, co festival za celou éru dokázal. To bylo neskutečné. Navíc – za jaké peníze. Většina lidí byla placena výhradně divadlem, dostávala odměny dva tisíce. Já jsem od magistrátu dostával navíc šlehačkový dort… Přitom jsem na festivalu – s celým divadlem – pracoval paralelně s provozem celý rok. Jeden festival končil a hned jsme rozjížděli další. Úspěšné soubory jsme chtěli v nejbližší době přivézt znova. Aby se předvedly v celé šíři své práce. Pěstovali jsme kontakty.

Po čase vznikl vedle mezinárodních Regionů další festival – podzimní Čekání na Václava zaměřené jen na českou tvorbu. Jeden festival vám byl málo?

Čekání na Václava vznikl z jakéhosi přetlaku. V mezinárodním festivalu zůstalo velké množství nádherných inscenací mimo.

Prostě se nevešly do programu. Polovina programu byla zahraniční a my jsme chtěli předvést, co všechno se ještě v naší zemi urodilo za skvělá představení, a chtěli jsme pozvat nejrůznější další osobnosti českého divadla, připravit s nimi Povídání v podkroví, aby s tím tematicky nějak souvisely i výstavy atp. Už za Vladimíra Morávka jsme koketovali s tím, že jednou budou festivaly dva, až jsem to nakonec rozčísl. Říkal jsem si, Regiony jsou vyvrcholením sezony, ale její začátek je v Hradci pořád stejný, divadelně rozpačitý. Do dneška tomu tak je. Když je nádherné počasí, je město polomrtvé. Všichni vesele na kolech drandí někam do přírody, je září, divadlo chce hrát, hraje se pro školy, ale když nasadí večerní představení, tak trne, aby někdo přišel. Ani abonmá ještě není uzavřené. Nepomůže, že si je připravíte v červnu, v září musíte začít znova. V Hradci je to tak zažité. Když uděláte velkou kampaň v září, máte za měsíc plné divadlo a prodáte abonmá. Takže logicky se narodil podzimní festival, kde se zaprvé uváděla představení, která byla strhující v Divadle evropských regionů. Třeba tři, čtyři inscenace jsme ještě rádi na podzim pozvali. Víc jsme nechtěli, ale diváci byli strašně vděční, protože se na ně dostali. A pak jsme zvali ty, které jsme měli zmonitorované v rámci festivalu regionů. Nejdřív jsme zvali inscenace z Čech a Moravy, pak se to rozrostlo o Slovensko a nakonec na Václava hrály i zahraniční soubory.

Vzpomínám si na Francouze, kteří přivezli do Hradce svého Havla…

Připravili jsme přehlídku Havlových her a pozvali jedno francouzské divadlo, které se inscenováním Havla ve Francii zabývá a které jsem viděl v Avignonu. Takže v říjnu byli tady a zahráli dvě Havlovy inscenace – Vernisáž a Protest. Přijel se na ně podívat i Václav Havel. Bydlel v hotelu na Malém náměstí a chodil každý večer do divadla.

To byly další nezapomenutelné chvíle. Auto ho odvezlo vždycky do Prahy, kde normálně prezidentoval, a večer už zase byl u nás v divadle. Po představeních jsme spolu ještě v klubu poseděli, a když tu byli ti Francouzi, nadšeně se s ním fotili. Myslím, že byl mezi námi šťastný. Vzpomínám si, jak si jednou v tom klubu posteskl: Heleďte, já bych potřeboval vidět film Tobruk, který mi utekl v kině, a oni mi ho tady dopoledne pustí. Ale mně je hrozně blbý tam sedět sám. Nechcete někdo přijít? Já se jen zeptal: A může nás přijít sto? Tak jsme přesunuli zkoušku a z našeho divadla šlo devadesát lidí. Zavolali jsme do Draku, jestli nechtějí na pozvání Václava Havla jít do kina, a v kině se sešlo 120 lidí. Já se ráno ještě stavil v obchodě na rohu a koupil krabici nanuků. Než to začalo, chodil jsem po bijáku a rozdával je. I Havel si jeden vzal. Všichni jsme koukali na biograf, lízali eskyma a byli šťastní. Pak jsme šli na oběd. Havel řekl: Mám v jedné zdejší restauraci objednaný stůl pro deset lidí, vezměte někoho a přijďte. Dvě hodiny jsme pak seděli a probírali kdeco. Všichni byli nadšení, že vidí Havla a že je to úplně normální chlápek. A Havel byl rád, že vypadl ze stereotypu státnického života. Když si uvědomím, že je tři roky po smrti, nemůžu uvěřit, jaké jsme měli velké štěstí!

(Pokračování příště)

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 27. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Život osmý aneb Hradecký Avignon

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ