Život třetí aneb Na cestách s pardubickým hokejem a kapelou Kantoři

Vy jste byl vždycky velice činorodý člověk. Paralelně s prací v reklamce jste se pouštěl i do dalších dobrodružství. Jak jste se dostal k „manažování“ pardubických hokejistů?

Jakmile se naskytla šance odskočit si z Reagu ještě někam jinam, udělal jsem to. Kolikrát jsem si na to musel vzít dovolenou. Můj nadřízený, pan Všetečka, o všem věděl a nic proti tomu neměl. Měli jsme na tehdejší dobu velké zisky a Tvorba si díky nám polepšila. A pak přišel nový ředitel. Úplný opak předchozího „neosobního soudruha“: žoviální, pyknický typ, cigáro v puse. Jmenoval se Koďousek a jeho syn byl hokejista Milan Koďousek, který hrál za Teslu Pardubice a za československou reprezentaci. Jeho prostřednictvím jsem se dostal k hokejistům, pro které jsem začal pracovat.

Se školním týmem SVVŠ (třetí zleva) FOTO ARCHIV LADISLAVA ZEMANA

Co jste měl na starosti?

Začal jsem s nimi jezdit jako manažer na zápasy do zahraničí. Zas jen na služební pas, samozřejmě. Na Západě jsem byl s hokejem asi jedenáctkrát, většinou ve Skandinávii. Tam se vyjíždělo na první svátek vánoční. Po Štědrém dnu mě táta musel naložit do auta, nebo když už jsem měl svoje auto, jsem vyjel brzo ráno do Pardubic sám, tam jsem přesedl do autobusu a jelo se. Před každou cestou jsem dostal pokyny, ať ještě prověřím, že v zavazadlech není žádný „kontraband“. Hlavně ať si nikdo ze Švédska nevozí „lechtivou“ – tedy pornografickou – literaturu nebo časopisy. Ale v tomhle byli hráči naprosto ukáznění. Přesto – nevím, jak to dělali – když něco chtěli provézt, tak to provezli. Zejména brankáři v těch svých pytlích. Byli už tak vytrénovaní.

Dvakrát jsem byl ale svědkem toho, že chytli naopak člověka, který nás doprovázel z pardubického národního výboru. Jeden kromě erotické literatury provážel načerno taky krásnou pilu. Chtěl si pak zřejmě někde na chatičce kutit. Nevyšlo mu to.

Dostat se tehdy – dokonce s prvoligovými hokejisty – na Západ, to se tehdy každému nepoštěstilo…

Pro mě sport vždycky hodně znamenal. Když jsem si nemohl vážit politiků, vážil jsem si sportovců. Děsně moc jsem jako malý kluk záviděl svému dědovi, což byl slavný královédvorský fotbalista Josef Hak, fotku, jak dává gól Pláničkovi. Pořád jsem od něj chtěl tu historku vyprávět. Jak dostal nabídku, aby šel kopat do Úpice, protože ta tenkrát hrála první ligu, ale protože se babička nechtěla stěhovat, tak tu nabídku odmítl. Nicméně hrál za úpický tým na zkoušku proti Slavii Praha, dal první gól, a zrovna Pláničkovi.

Už minule jsem říkal, jak jsem byl rád, že jsem mohl na osadě potkávat Rašku a vůbec naši skokanskou reprezentaci. Prostě pořád jsem se nějak kolem sportovců motal. Ale ty výjezdy s hokejisty do zahraničí měly ještě další rozměr. Byl to pro mě zároveň způsob, jak jsem se mohl setkat se svým kamarádem z gymnázia, který s rodiči emigroval do Švédska. Jakmile byla příležitost, hned jsem se s ním v Malmö sešel. Nejdřív tajně, pak už normálně. V šatně jsem ho seznámil s hokejisty. Byli to reprezentanti, které znal z televize: Martinec, Novák, Šťastný a další. Pak jsme si sedli na tribunu a dívali se spolu na zápas. Já ho pozval na hokej, on mi koupil pivo.

Autobusem po českých luzích, hájích a … horách FOTO ARCHIV LADISLAVA ZEMANA

Říkal jste, že jste měl ke sportu vždycky blízko. Byl jste i aktivní sportovec?

Jako student jsem měl dokonce dvě první výkonnostní třídy. A sice ve fotbale a v atletice. Moc rád jsem taky lyžoval. I když nejlepší lyžař v mém okolí byl jistý Milan Jelínek, z kterého se pak stal respektovaný doktor práv a já jsem ho později najal v divadle jako externího právníka. Měl jsem radost, že jsem ho asi dvakrát v běhu na lyžích porazil. Zřejmě si namazal blbě lyže. Taky jsem samozřejmě hrál hokej. Měli jsme na SVVŠ školní tým. Nejlepší byla tenkrát ale strojnická průmyslovka. Porazit ji bylo těžké. Maximálně jsme to s nimi uhráli několikrát nerozhodně. Nejčastěji jsem hrál v obraně, občas v útoku a jen párkrát mě z nějakých důvodů postavili do brány. Snad že jsem měřil 182 cm. K tomu jsem se ještě trochu vycpal, a bylo.

A co s ligovými hokejisty? Taky jste si zahrál? Nebo jste byl jen „člověkem ze zákulisí“?

Jednou jsem si v Göteborgu zahrál za Teslu Pardubice přátelák s tamním týmem. Bylo to trošku vyhecované. Spoustu našich hráčů bylo tenkrát zraněných, přesto jsme suverénně vedli. Neslušelo se zvítězit vysokým rozdílem, tak na poslední třetinu postavili do útoku mě. Vydržel jsem ji celou po boku těch nejlepších kluků z repre. Jednou jsem se dokonce dostal s Vladimírem Veithem, který v reprezentaci hrál vedle legendárního Václava Nedomanského a Jiřího Holíka, do samostatného útoku. Kdyby mi Vladimír nahrál, skóroval bych do prázdné branky. Nenahrál. Dva dny po nás zpívala na stadionu ABBA…

Jako student jsem měl dvě první výkonnostní třídy – a sice ve fotbale a v atletice FOTO ARCHIV LADISLAVA ZEMANA

S Kantory

Mezi všemi těmi životními a profesními zkušenostmi, které se ve vás lety sčítaly, bychom neměli zapomenout na vaši zkušenost s hudební skupinou Kantoři, jimž jste byl také několik let manažerem.

Kantoři tehdy byla slavná královéhradecká folková skupina, která vznikla v sedmdesátém roce a hrála lidové písničky z celého světa. Existuje dodnes, ale už v obměněném složení. Vede je pořád Honza Filip. Dneska už s ním ale hraje jeho dcera. Dřív ke Kantorům patřil mimo jiné i Miloš Dvořáček, který dlouhodobě hraje s Wabi Daňkem. Taky Lída Hellingerová, bývalá Milošova žena, má dnes svoji kapelu nebo hraje se Schovankami. K původním Kantorům patřil ještě Tomáš Uhlíř. Jejich doménou byly za minulého režimu takzvané výchovné koncerty. Hráli je po školách, občas měli dva, tři koncerty denně. Mizerně placené. Mně se jejich písničky líbily, a tak jsem se jednou nabídl, že bych se pokusil trochu zapojit, kdyby měli zájem. A Honza Filip souhlasil.

V čem vaše spolupráce s Kantory spočívala?

Mým prvním úkolem bylo připravit dlouhohrající desku. Kantoři zatím žádné LP nevydali a zoufale ho potřebovali jako odrazový můstek pro další kariéru. Desku jsem jim velmi rychle zařídil, jmenovala se Polní kvítí. Psal se rok 1983. Tenkrát byl v nakladatelství Panton dramaturg Stanislav Titzl, opravdu špičkový odborník. Povzbuzoval nás, že když budeme stále jezdit a hrát a připravíme další LP z lidových písní, že ho vydají. Honza Filip na to opáčil: Českých písniček je, a jakých dobrých! Takže po Polním kvítí přišlo za dva roky LP Pokoj, štěstí, zdraví, a pak dokonce už za rok Tam u Královýho Hradce. A nakonec v roce 1989 LP lidovek z Krkonoš Krakonošův rok.

V Paříži

Na co z tohoto období máte nejlepší vzpomínky?

Třeba na to, jak jsme hráli ve Francii. Prostřednictvím kulturní redakce Rudého práva dostali Kantoři pozvání hrát v roce 1985 na velkém festivalu Fête de l’Humanité. Akce sice měla komunistický podtext, ale dalo se to přežít. Zvlášť když se konala v Paříži. Už samotná cesta stála za to. Tenkrát v autobuse vznikl slavný slogan, který jsem vymyslel a Kantoři ho dodnes mají jako heslo. Když jsme přijeli do Francie, zastavili jsme na parkovišti a viděli jsme, jak vedle našeho autobusu sedí v autě chlápek, zaklopené sedadlo a pije whisky. Koukali jsme na něj s otevřenou pusou, protože whisky pro nás byla neuvěřitelná exotika. Už nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale do toho ticha povídám: Ve své mazdě, můj ty smutku, láme si rum do žaludku. Všichni řvali smíchy. My jsme zkrátka všechno takhle glosovali. Byl to náš způsob komunikace, protože někdy byla realita samozřejmě k uzoufání.

Kde jste v Paříži hráli?

Vystoupení jsme měli v plenéru. Na jedné straně stálo obrovské pódium pro Johnnyho Hallydaye a naproti němu bylo postavené menší pódium pro Kantory. Těch pódií tam bylo ještě víc, každý den až do noci se tam konal nějaký hudební program. Jenže se stalo, že jsme měli hrát zrovna v době, kdy měl koncert Hallyday. Říkal jsem, co je to za blbost. Tak jsme se domluvili a začátek koncertu posunuli až po Hallydayovi. Na něj přišly samozřejmě mraky lidí, které se po skončení jeho show plynule přesunuly k našemu pódiu. Takže nakonec neznámá parta z Hradce Králové měla v Paříži stejně narváno jako francouzská superstar.

Jaké to je být manažerem hokejistů a muzikantů oproti vedení divadla?

Není v tom žádný rozdíl, pokud to všechno děláte poctivě a otevřeně a maximálně ve prospěch daného úkolu. Nesmí za tím být nic jiného, nesmíte se nechat nikdy otrávit. Pak vám vyjdou neskutečné věci. Třeba Kantoři nakonec projeli skoro celou Evropu. Já byl s nimi jenom asi na třech nebo čtyřech výjezdech, ale oni byli venku skoro pořád: v Německu, Polsku, Maďarsku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Dánsku, na Kypru. Dokonce i na Kubě a ve Vietnamu…

Člověk si jenom neustále ověřuje, že se dá dokázat cokoli, ale musí to chtít a věřit, že to má nějaký smysl.

Na co z téhle doby jste nejvíc pyšný?

Že jsme to všechno dělali v Hradci, že jsme dokázali i z periferie prorazit do celostátních médií a do světa. Kantoři hráli v Televizním klubu mladých, a to nejednou, jejich nahrávky se hrály v mnoha různých televizních a rozhlasových pořadech. Jsem pyšný, že jsme sjeli kus Evropy a že totéž se nám pak povedlo i s Klicperovým divadlem. I to začínalo z nuly. Ale o tom příště.

(Pokračování)