Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Život v podvodu III
Po maturitě
Maturovala jsem v roce 1941, vysoké školy byly zavřené a všude gestapo. Z ročníku přede mnou šli všichni pracovat do Reichu, i můj budoucí manžel měl jít. Odmala jsem chtěla studovat práva a dělat „soudcovinu“, a najednou to nešlo.
Odpočinek v pražské zahradě FOTO ARCHIV
Moje spolužačka Alice Skácelová už od sexty nebo septimy vyprávěla, že chodí na zpěv a že po maturitě půjde na konzervatoř. Na pomaturitním večírku jen s kan
tory v Riegráku byl klavír a mně to nedalo: Alice, chceš jít na konzervatoř, co kdybys nám něco zazpívala. Sedla ke klavíru a zazpívala Vzpomínku na Herkulovy lázně. Jako když teta Fanynk hrála Zamrzlu a podobé věci. Doma jsem oznámila, že se také přihlásím na konzervatoř. Maminka si myslela, že jsem se zbláznila, zpívala jsem jen jazz, a pak – v divadle jsou prý hrozné poměry, všechny zpěvačky za sebou někoho musely mít, i taková Novotná a úžasná Destinová. Táta Štros ale prohlásil, že to mám zkusit, že mám hlasu plnou …, no však víte, hodně.
Máma tedy zavolala paní Tondlové, s níž byla v Brně v angažmá, teď měli velikánskou vilu na druhém konci Spořilova. Přišla, Mařenko, co mi chcete zazpívat, a já nic takového, co by se hodilo, neuměla. Tak mi vybrala písničku U panského dvora, s velkým rozsahem, no matka šílela. Ale se všemi se znala, i s Hilbertem Vávrou, který mě přijímal a učil už Jarmilu Novotnou a Štěpánku Jelínkovou. Přihlásila jsem se a hned po první zkoušce z intonace jsem byla v seznamu postupujících napsaná jako první. Alice se nedostala.
Na gestapu
Matka mě vychovávala tak, že by mě nenapadlo mít v životě jiného muže než svého manžela. S Mirkem Steinerem, budoucím tátou mých dvou synů, jsem si začala v sedmnácti, jemu bylo devatenáct. Byl štíhlý sportovní typ, oba jsme sportovali, závodila jsem v lehké atletice, milovala jsem stejně jako Vlasta Burian tenis, hrát jsme jezdili na Císařskou louku. Museli jsme devatenáctkou na Nuselské náměstí a tam jsme přesedali na čtyřku nebo čtrnáctku, co jezdila k Železničnímu mostu.
Jednou jsme zase doháněli tramvaj, skákalo se tehdy z otevřené plošiny za jízdy – a pak se probudím, slyším zpívat andělíčky a říkám si, co se to děje, jsem snad v nebi? Zahlédla jsem mezi dveřmi Mirka. Ležela jsem s otřesem mozku v nemocnici na Karláku, z kostela sv. Ignáce zněly varhany a zpěvy na prvomájové pobožnosti. Šest hodin jsem byla v bezvědomí, upadla jsem na chodník při seskakování z tramvaje, jestli sebou cukla, nebo jsem se špatně chytila, kdo ví. Ležela tam se mnou čtrnáctiletá dívka, která upadla na kole, jenže ta úraz nepřežila – byla o tom dokonce zpráva v novinách, mám ji vystřiženou. Stalo se to přesně v den, kdy zabili Heydricha, večer se nesmělo na ulici, a Mirek, který čekal, až se proberu, musel pěšky na Spořilov říct našim, co se stalo, a teprve odtud domů na Letnou! Ještě že ho cestou někde nezastřelili.
Pak jsem z ničeho nic dostala korespondenční lístek z gestapa, Freulain Štrosová, dostavte se k výslechu. Podepsaný doktor Oehmke. Byli jsme úplně bez sebe, hlavně matka, která se některým lidem vlastně chlubila, že mě má s doktorem Steinem. Podezírali jsme z udání jednu německou rodinu, co bydlela pod námi, té paní to máma také řekla dávno před tím, než přišel Hitler. Její syn mi pak za protektorátu zabavil jídlo, které jsem pašovala na naši svatbu. Buď ona, říkala máma, nebo onen inspicient z Burianova divadla, kde jsem pro to udání jako herečka skončila.
Táta Štros si předvolání přečetl a prý: To je zajímavé, nějaký doktor Oehmke chodí do Reprezentačního domu, kde hrajeme biliár. Druhý den přišel – prý je to on. Na gestapo mě doprovodil Mirek, na ulici jsme se rozloučili a nevěděla jsem, jestli se vrátím. Přijdu nahoru, zaklepala jsem, Guten Tag – a Oehmke se mě rovnou zeptal: Kdo je váš otec? Říkám: Vladimír Štros. A víte to jistě? No samozřejmě. Tak vám děkuju. A mohla jsem domů. Až po mnoha letech, otec Štros už byl po smrti, jsem se od bratra dozvěděla, že nás udal malíř Vlastimil Košvanec – namaloval můj portrét, když mi bylo asi deset let. Asi se chtěl zalíbit Němcům, namaloval taky Háchu a Mussoliniho. Bydleli jsme s ním první rok v Praze U vodojemu v jednom domě a rodiče se s ním přátelili. Mně to táta nikdy neřekl. Oehmke byl fešák a mě zachránil od koncentráku. Jiné tam asi zase poslal.
Z mé maturitní třídy šly do plynu tři holky. A také kluk, s nímž jsem chodila tancovat, Heinz Adler. Když Němci tancovat zakázali, pořádali jsme na zahrádce spořilovské vilky garden party a tancovali v pokoji. Nevěděli jsme, co je koncentrák za hrůzu. Dlouho mi psal, já mu posílala i balíčky, a pak přišel dopis, že mu nic posílat nemám – bylo jasné, že utekl. Po válce u branky zazvonila jeho sestra Doris, ani jsem ji hned nepoznala, když jsme chodili tancovat, mohlo jí být tak třináct. Řekla, že to přežila jediná z celé rodiny.
V sedmi letech jako Mamelio v Pohádce zimního večera, režie Jaroslav Kvapil, Olomouc 1930 FOTO ARCHIV
To bylo v máji
Když na Spořilov přijížděly Hlavní ulicí tanky, kojila jsem svého pětiměsíčního syna Mirka. Ve sklepě, protože Němci v Praze měli jedno letadlo a stříleli z něj po povstalcích. Zabili v Praze také malé skautíky. Na Spořilov shodili bombu, vysypalo nám to okno v koupelně.
Než Rusové přišli, rozhlásilo se, že od Benešova táhnou na vzbouřenou Prahu Němci. Táta Štros i můj manžel Mirek spěchali pomáhat do Prahy. Mirek se dostal k rozhlasu a přinesl domů revolver, odzbrojili nějakého Němce, který na ně střílel z okna. Ten den večer Němci na Spořilově rozhlasem shromáždili všechny muže od myslím osmnácti do padesáti let, měli přinést a odevzdat zbraně, pokud je mají. Pokud by nepřišli, že vystřílejí celý Spořilov. Mirek zahodil revolver někam do kanálu, samozřejmě jim ho nedal. Druhý den se vrátil táta, že je do rána drželi někde na Kačerově, staré pustili a mladé pod samopaly vedou na Zbraslav. Bylo jich prý na tři tisíce. Cestou Němci zastřelili svého zběha. Naštěstí ten průvod zastihli Rusové, Němci ve zmatku naskákali do aut a ujeli, nestihli zajatce postřílet, jak určitě chtěli udělat. Já čekala doma s dítětem a manžel se mi vrátil až za čtyři dny, 9. května. Nenudila jsem se v životě.
Máma dala Rusům k dispozici vstupní halu v naší vilce, byl to takový větší pokoj, zřídili si tam telefonní centrálu. Před Rudou armádou, Rusy, ale také Rumuny, se na Moravě holky schovávaly do prasečích chlívků. U nás se ale chovali ohromně, to byli elitní vojáci. Za rohem jeden lékař zřídil ošetřovnu, a protože jsem ze skautingu měla zdravotní kurs, chodila jsem mu pomáhat. Mezi kojením.
Když do Prahy přijel prezident Beneš s manželkou Hanou, jeli jsme je s manželem vítat na Václavák – ze Spořilova na kole, vezl mě na štangli. Brzy na to jsme šli na reprezentační ples na Slovanský ostrov a já si poprvé a naposled oblékla krásný piešťanský kroj, který si maminka pořídila, když byla jeden rok v angažmá v Košicích. Na kroje a fangličky moc nejsem, ale byla to nadšená doba. Rok nato většina národa volila komunisty. Já také. Dobře mi tak.
Komentáře k článku: Život v podvodu III
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
