Životní prostor pro pochmurné příběhy
Již patnáctý ročník přehlídky ostravských divadel Ost-ra-var se letos konal poprvé v novém, a to adventním termínu. Mezi loňským a letošním festivalem uběhlo 20 měsíců, stálí návštěvníci (spolu s mnoha novými) odjížděli tedy do moravskoslezského kulturního centra s příznaky snad konečně likvidovatelného abstinenčního syndromu. Ostravská divadla, jmenovitě činohra Národního divadla moravskoslezského, Divadlo Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna, Divadlo loutek a pohostinsky také Bílé divadlo, se nepředstavila na této přehlídce žádnou „oddechovkou“, vážná tematika (s reflexí smrti snad v každém představení) na diváky sahala s naléhavou úporností a ve velké většině případů také s uměleckou účinností. Některé z titulů jsme již v našem listu reflektovali, tento text doplňuje ještě bodování.
Lada Bělašková, Tomáš Jirman a Jan Fišar v opilecké féerii Moskva-Petuški FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Kralovali opilci
Národní divadlo moravskoslezské disponuje dvěma budovami, na víc než rozlehlé jeviště v Divadle Jiřího Myrona umisťuje své tituly také činohra, což je v případě vážných, soustředěných produkcí realizačně náročná záležitost (daří se zde spíš muzikálům, z činoherního žánru rozdováděným, bohatě zalidněným komediím). „Národní ostravské“ zde během přehlídky představilo Szcygielův a Mikuláškův Gottland, Topolův Konec masopustu, Weissovo náročné „revoluční“ drama Marat-Sade a Preissové Její pastorkyni. Topola s Weissem nastudoval Janusz Klimsza, Preissovou umělecký šéf „konkurenčních“ Bezručů Martin Františák. Obě domácí hry měly ohlas u mladých účastníků přehlídky, studentů teatrologie či přímo konkrétních uměleckých disciplín na patřičných „Akademiích“ našich i slovenských. Janusz Klimsza nastudoval Topolovo básnivé venkovské drama s pokorou vůči textu. Inscenaci zdobí adekvátní herecké výkony (David Viktora, František Večeřa), teatralitu dynamicky podtrhují výjevy s masopustními maskami. Její pastorkyně je inscenací jiného druhu, Františák vsadil na stylizaci sice ne zcela důslednou (pozoruhodná výtvarná participace scénografa Jana Štěpánka a „kostyméra“ Marka Cpina), některé výkladové švy překlenuly – zvláště po přestávce – niterné herecké výkony, především Gabriely Mikulkové (Jenůfa) a Igora Orozoviče (Števa). Slavnou, ale v českých zemích teprve potřetí uváděnou Weissovu „brechtovskou“ disputaci o míře svobody, individualismu i revolučním kolektivismu s průvodními striktními opatřeními oživili inscenátoři množstvím invenčně rozehrávaných mizanscén, velkorysou scénografií (David Bazika) a podmanivou hudbou (Bohdan Siwek), přesto dobře hrající herci (v titulních rolích František Strnad a Vladimír Čapka) nepřenesli poselství díla „přes rampu“. Nejsem si jist, zda jde o neodhadnutí divadelního prostoru režisérem či o překonané divadelní postupy, scénářem hry předepsané. Gottland, známý už i z pražského hostování, vyřešil velký prostor trochu po vzoru inscenací Christophera Marthalera a jeho výtvarnice Anny Viebrockové (scéna Marek Cpin). V Divadle Antonína Dvořáka pak činohra NDMS uvedla Shafferova Amadea (režie Pavel Šimák) a Shelleyho tragédii Cenci (režie Anna Petrželková), oba tituly ladily svou historickou patinou, i když ve druhém případě výrazně modernisticky destruovanou, s „portálovým“ interiérem, u obou lze ocenit solidní profesionalitu, ani jedna z nich mě ovšem emocionálně nezasáhla. Nejúčinnější produkce činohry NDMS se hrála v site-specific prostoru, v divadelním klubu mezi lavicemi, které evokovaly interiér vagonu moskevského metra. Šlo totiž o Moskvu-Petuški, slavnou opileckou bibli moderní ruské literatury. Prózu Venedikta Jerofejeva zdramatizoval Marek Pivovar. Pod režií je podepsán herec Tomáš Jirman, který si s Ladou Bělaškovou, Renatou Klemensovou, Janem Fišarem, Petrem Housku a Januszem Klimszou v kusu také zahrál. Všichni skvostně ztvárnili bludné existence, pohybující se mezi totální sebedestrukcí a touhou po absolutnu (přičemž to první drtivě vyhrává). Dalo by se tu operovat s otřepanými klišé jako „herecký koncert“ či „hrabalovská perlička na dně“, jde rozhodně o mimořádnou inscenaci, kterou nelze zjednodušeně charakterizovat jako pouze výstižný obraz opileckého odvazu.
Zuzana Truplová a Alena Sasínová-Polarczyk v inscenaci Blecha ostravského divadla Aréna FOTO ARCHIV
Ostré rozhraní procesů a slavností
Komorní scéna Aréna si svůj repertoár buduje obezřetně, nestihl jsem novou Tarelkinovu smrt (ruský klasik Suchovo-Kobylin v režii Ivana Krejčího), v DN už byly recenzovány Jubileum Georga Taboriho i Kafkův Proces. K této Rajmontově režii Schormovy dramatizace podotýkám, že humor, který je v originální předloze nepochybně přítomen, akcentuje inscenace velmi výrazně. Stálá hvězda souboru Michal Čapka ztvárňuje Josefa K. jako nepříliš sympatického úřednického náfuku, což dodává celku zvláštní dráždivost, okořeněnou nezapomenutelnými proměnami „ženského principu“ v podání talentované Terezy Dočkalové. K příjemným překvapením Ost-ra-varu patřila pak inscenace Blecha, kterou v Aréně nastudoval Peter Gábor (přiznám se, že jsem tento jeho tvůrčí úspěch přijal po nedávných Stech rocích samoty v pražském ABC s úlevným ulehčením). Hra současné americké autorky Naomi Wallace se vrací k morové epidemii v Anglii v letech 1665–66 a drama umisťuje do prostoru uzavřeného domu – kvůli karanténě. Jeho stálí a dočasní obyvatelé komunikují-nekomunikují s okolím pouze prostřednictvím městského strážníka (Marek Cisovský) a vytvářejí kvartet, skládající se z postaršího manželského páru (z Národního „půjčený“ Jan Fišar a Alena Sasínová-,Polarczyk) a dvou mladších, poněkud tajemných a na poslední chvíli před karanténním omezením v domě se nezávisle na sobě ukrývajících „obyvatelích“ (Zuzana Truplová a Josef Kaluža). Hra i inscenace nepůsobí jednoznačně, je v nich určitá dávka tajemství a velké procento dusna včetně toho erotického. Herci podávají přesvědčivé, soustředěné výkony, rozhodně jde o dramaturgický objev, a i když hra sama není vrcholnou kompozicí, celek nese znaky výrazného uměleckého počinu.
Divadlo Petra Bezruče, odsouzené v této sezoně kvůli rekonstrukci své budovy k mnohaměsíčnímu kočování, potvrdilo pověstnou „pedofilní“ Rodinnou slavností autorů Vinterberga a Rukova své mimořádné interpretační kvality. Připomenu plejádu skvělých herců, vedených v inscenaci Martinem Františákem: Norberta Lichého, s minimalismem výrazu a vnitřní tenzí ztvárňujícího podlého a zvrhlého suveréna, Lukáše Melníka v přesné studii otcem v raném dětství zneužívaného syna, Kateřinu Krejčí jako „vyhaslou“ manželku, udržující však společenské dekorum, Terezu Vilišovou v partu sestry i dcery, která s hrůzou asistuje fatálnímu odhalení, či Tomáše Dastlíka jako chladného profesionála, který ve funkci udržovatele permanentní zábavy snese (či musí snést) všechno. Ostatní kolegové za jmenovanými ovšem nijak nezaostávali. S velkým kvalitativním rozpětím diváckého ohlasu byla přijata novinka Bezručů, Bluesmeni Michala Šandy v režii J. A. Pitínského. Byl jsem kdysi nadšen spoluprací režiséra se souborem v dvojinscenaci her Jona Fosseho Noc – Syn, tentokrát mě tvůrčí fúze zklamala. Z Šandova pera či počítače pochází první část, fiktivní životopisy amerických bluesmenů, které spolu s hudebními ukázkami prezentují v rozhlasovém studiu dva moderátoři (Norbert Lichý a Lukáš Melník), po přestávce sledujeme útržky posmutnělých příběhů (jakási „životní blues“), vycházející z české i světové literatury (Balabán, Morritonová), scénářů světové kinematografie (Jarmusch, Kaurismäki) i dalších inspiračních zdrojů. Aktéři jsou zprvu ve tváři začerněni po vzoru ikonické fotografie Ala Jolsona z prvního zvukového filmu Jazzový zpěvák, postupně z tváře nános barvy smývají. Epizody se mi nepropojily do smysluplného celku, i když se v nich občas zablýsklo přesvědčivým hereckým uměním (Pavla Gajdošíková, Tereza Vilišová). Divadlo Petra Bezruče představilo také svůj momentálně divácky nejúspěšnější titul, Kolečkovy, Wajsarovy a Svobodovy Pornohvězdy, ve vztahu k tomuto projektu nepatřím ani k nadšencům, ani však k zavrhovatelům.
S jedním mimořádně zajímavým titulem přispělo do festivalového spektra také Divadlo loutek, Marián Pecko tu nastudoval hru Israela Horowizte Lebensraum (Životní prostor). Fiktivní fabule vychází z rozhodnutí německého spolkového kancléře, že jako kompenzaci za holocaust pozve do Německa žít a pracovat šest milionů Židů. Realizace tohoto rozhodnutí s sebou přinese pochopitelně množství komplikací. Tři loutkoherci v uzavřeném prostoru (diváci sedí kolem nich po stranách obdélníku) hrají s množstvím loutek nejrůznějšího typu, výtvarná složka i řešení některých mizanscén jsou velmi zajímavé. Herci ovšem ve větším množství akcí vysloveně činoherních o poznání zaostávají za svými kolegy z hradeckého Draku, plzeňské Alfy či libereckého Naivního divadla. Přesto jde o sympaticky „problémovou“ produkci.
Jako host přehlídky se představilo i Bílé divadlo, avantgardní amatérské seskupení, proslavené především titulem Ty, který lyžuješ. V projektu Zde – na ostrém rozhraní života (postele) sehráli aktéři čistými, inzitními prostředky podobenství o zrození i umírání, spánku i milování, zkrátka o všem podstatném, co je s postelemi spjato. Syrový tvar s autentickou lidovou muzikou, pomalým tempem i kamarádskou sounáležitostí starších chlapů byl jakýmsi lehce natrpklým bonbónkem v celkové skladbě Ost-ra-varu.
Ostravské divadlo vykazuje přes drobné krize dlouhodobě vysokou úroveň, troufám si říci, že má i zcela specifickou „chuť“. Nenapadá mě žádné pozitivní finále, mohu jen zopakovat, že na přehlídku zdejších inscenací jezdím léta a rád.
Komentáře k článku: Životní prostor pro pochmurné příběhy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
