Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor
Životy Ladislava Zemana – Život desátý aneb Jede se dál!
Pracoval jste téměř třicet let v Klicperově divadle, z toho dvacet jste byl jeho ředitelem. Dovedl jste scénu, o níž se po revoluci uvažovalo, že ji zruší, na špici českého divadelního dění. Kde jste bral na všechno energii?
Prostě jsem ji měl. Já si myslím, že to bylo tím, že jsem byl v mládí výkonný sportovec a že jsem disponoval fyzickým i psychickým potenciálem. Asi tak dva roky předtím, než to se mnou na podzim 2013 „seklo“, jsem tušil, že se musí něco stát. Už mi ten fond docházel. Ale zároveň jsem se snažil vydržet a dodělat, co jsem si předsevzal. Dokončit rekonstrukci divadla a využít na ni peníze, které by jinak propadly a divadlo by je už nikdy nezískalo zpět. Patřím k té generaci lidí, která když měla před sebou práci a odpovědnost, musela ji splnit. Ta práce byla na strašně dlouhou trať a já ji chtěl dotáhnout do konce. Snad se to povedlo.
Obrazy a grafiky sbírám od dětství. Z vernisáže 1. prodejní výstavy obrazů a grafik v hradecké Galerii Stodvacettrojka 13. listopadu 2014 FOTO ARCHIV GALERIE STODVACETTROJKA
Dostal jste během svého ředitelování nabídky také odjinud? Lákali vás třeba do Prahy?
Všechny nabídky jsem odmítal. Z důvodů, o nichž jsem právě mluvil. Nebyl jsem s prací v Klicperově divadle zkrátka hotov. Chtěl jsem divadelní areál v Hradci dodělat. Po ničem jiném jsem se nerozhlížel.
V roce 2008, tedy dávno před svým odchodem, jste byl jedním z iniciátorů inscenace Havlova Odcházení, které v Besedě režíroval Andrej Krob. Cítil jste téma odcházení i jako své osobní?
To víte, že jsem myslel na to, že všechno má jednou svůj konec. Především poslední dva roky svého ředitelování, kdy jsem byl už dost unavený. Věděl jsem, že do roka všechno dotáhnu, do dvou dám výpověď. A během toho ještě třeba stačím zapracovat nového ředitele, uvést ho na místo a pak pomalu zmizet. K tomu už nedošlo. Zaskočila mě nemoc. Kvůli ní jsem nakonec v divadle skončil. Dnes, kdy jsem se dal zas dohromady, mi ale postupně dochází, že na můj odchod se vlastně čekalo. A všechno to nakonec byly jen takové šachy.
Bohužel pozoruju, že se v Čechách rozmohla ta špatná vlastnost, že se s lidmi, kteří něco dokázali a kteří po čase odcházejí, neumíme důstojně rozloučit. Obyčejně poděkovat za jejich práci a neodstavit je úplně, stále se od nich učit a navázat v dobrém tam, kde oni přestali. Takže často vzniká logická reakce, že si každý hájí svou pozici co nejdéle. A jsme opět u Havlova umění odcházení…
Nemám a nikdy jsem neměl s odcházením problém. Z divadla přirozeně pořád někdo odcházel a zase přicházel. Vždycky jsem ctil jen to, aby se vše odehrálo v co nejkratším čase, aby ten dotyčný nežil v nejistotě, jestli se s ním počítá, nebo ne. Všechny informace jsem si o něm vypsal. Jak dlouho byl v divadle, jakou mu můžeme dát odměnu, jestli stačí se jenom sejít v ředitelně nebo jestli vezmu pár lidí na večeři a tak. Někdo je v divadle pět let, někdo sedm, ale někdo taky dvanáct anebo přes dvacet let. Já jsem zažil dvanáct velkých rozloučení. A zároveň jsem chodil i na rozloučení, kdy odcházel třeba někdo z filharmonie, nebo když odcházela Jana Dražďáková z Draku, když v Draku končil Krofta. Vždycky jsem viděl, jak je důležité, aby odcházení mělo nějakou formu a aby bylo důstojné. A zároveň přátelské. Když jsem přišel na řadu já, tak nebyl nikdo, kdo by na to dohlédl. Nejsem ten typ, že bych chtěl kvůli tomu brečet, jenom tomu nerozumím.
Vyhlédl jste si svého nástupce?
Moje generace pořád měla pocit, že je potřeba všechno nejen vybudovat, ale zároveň se o to starat. A tohle zaujetí jsme se snažili předat i novým, mladším lidem, kteří do divadla přišli. Tak pět let dozadu jsem už pozoroval, že většina lidí v divadle vzala práci za svou. Byla to čest většiny lidí mít takový festival, takové divadlo. Já už nemusel každému stát za zadkem a velmi se mi ulevilo. Hledal jsem svého nástupce. Našel jsem několik dobrých adeptů. Petr Michálek, současný ředitel zlínského divadla, původem Hradečák, byl jedním z nich. Zřizovatel je, bohužel, odmítl. Bylo výběrové řízení, Petr Michálek se dokonce přihlásil, ale celé to anulovali a nakonec vše dopadlo tak, jak to dopadlo. No comment.
Vy rozhodně nejste typ člověka, který zůstane nečinně sedět. Co po odchodu z Klicperova divadla budete dělat?
Mám spoustu plánů. Jednak dávám dohromady všechny svoje archivy. To znamená, že když prší a nemůžu ven, tak si vezmu bednu a třídím všechny své fotografie, poznámky, texty a dokumenty a dávám je souvislostí. Rád bych všechno zdigitalizoval. Plno dokumentů je ještě na původních nosičích, na disketách, VHS a podobně, takže je třeba postupovat rychle.
A pak se musím nějak starat o sebe, protože z penze se žít nedá. Odešel jsem z divadla k 30. červnu minulého roku a dodneška se se mnou divadlo ani město nevypořádaly. Nedisponuju najednou žádnými penězi, protože ty, které jsem měl nastřádané, praskly všechny na byt. Já se totiž poprvé ve svých pětašedesáti letech stěhoval do bytu v centru města. Do té doby jsem bydlel ve služebním bytě v divadle. Náš nový byt je malý, proto jsem musel pečlivě změřit, kde nechám vybudovat knihovny, kde budou viset obrazy. Místa mi vycházelo tak na čtyři knihovny, knih jsem měl na třináct. Tak jsem chodil po antikvariátech se seznamem, z kterého zaškrtli vždycky pět, šest knížek, dali mi tři, pět stovek a šel jsem. Ty knížky, které nikdo nechtěl, jsem pokládal potom v divadle na poličku u fermanů a pozoroval, jak rychle mizí.
A co jste provedl s obrazy?
Zjistil jsem, že výtvarné umění sbírám čtyřicet čtyři let. Tak si to dokážete asi představit. Přivedl mě k tomu táta. Za mého mládí mohly výstavy probíhat jen v oficiálních galeriích. Táta pravidelně chodil na vernisáže, byla to pro něj událost. Vždycky se svátečně oblékl a jednou mi povídá, jestli nechci jít s ním. V galerii Dílo vystavovali hlavně hradečtí malíři a grafici, ale nejen oni. Já jsem tenkrát chodil asi do třetí třídy, ale byl jsem moc rád, že s tátou můžu do Díla jít. Ptal se mě, jestli mám našetřené nějaké peníze, což mně malinko povadly rysy, protože jsem měl v kasičce osmdesát korun. Táta řekl, abych si je vzal s sebou, protože prý bych se měl naučit myslet víc dopředu. Grafický list nebýval většinou moc drahý. Stál třeba takových třicet, čtyřicet nebo padesát korun a já jsem si měl nějaký koupit. Prý po letech poznám, že pokud ten malíř bude dobrý, tak grafický list bude mít mnohonásobně vyšší hodnotu. Takový byl můj táta.
Já byl z té výstavy úplně fascinovaný. Všechny grafiky byly moc pěkné. Už si dnes nevybavím, která byla moje úplně první, ale pamatuju si, že jsem si vybral hned dvě. Táta mě za to pochválil a přikoupil k nim ještě třetí. Dal jsem si je do takových modrých deset. Ty desky rostly se mnou, rozšiřovaly se a dnes mám grafik šest šanonů, každý se stovkou kapes. Některá grafika je třeba v šesti exemplářích. Neliší se jenom v pořadovém čísle, ale někdy i v tom, že například Jiří Andrle třeba jednu hvězdici, která byla součástí původní černobílé grafiky, vykoloroval. Seděl u mě v kanceláři a hodiny koloroval své grafiky. A najednou byl z každé originál. To všechno je dobrý materiál pro výstavu. Jmenovala se První výstava ze sbírek Ladislava Zemana a pořádala ji loni na podzim a v zimě hradecká Galerie 123.
Takže teď si splníte svůj dávný sen a vrhnete se na výtvarné umění?
Po úspěchu té výstavy se ve mně uhnízdila myšlenka, že bych si mohl troufnout na vlastní galerii. Nechtěl jsem si ji zprvu připouštět. Mám svoje roky. Ale nakonec se do toho asi pustím. Ze začátku všechno rozjedu sám a pak – pokud se bude dařit – to postupně předám synům.
Co vlastně dělají vaši synové?
Tomáš je vytížený v divadle, kde má pronajatý bar. Kromě toho fotografuje a věnuje se dalším aktivitám. Martin, který se po dvanácti letech vrátil z Anglie, bydlí mimo Hradec. Má taky spoustu různých zájmů, takže když se chceme sejít, bývá těžké sladit všechny k jednomu datu.
Vraťme se k vaší galerii…
Pronajal jsem si prostor takřka naproti Studiu Beseda na Malém náměstí. Bude se jmenovat Galerie Václava Havla. O název jsem musel požádat Nadaci Václava a Dagmar Havlových. Dagmar Havlová mi hned prostřednictvím své manažerky odpověděla, že se jí to moc líbí. Víte sama, co všechno Hradec Králové ve vztahu k Václavu Havlovi plánoval, a nakonec z toho zbyla jedna lavička, ještě na periferii. Taky podle toho dnes vypadá. Štve mě to. Chodívám často kolem na procházky a vidím, jak je posprejovaná a nikdo s tím nic nedělá. Tak to bývalo i s divadlem. Když jsme ho natřeli, tak ho často posprejovali taky. Dokonce i lakované dveře u Satchma jsme jednou museli nechat zbrousit. Ale druhý den to bylo vyčištěné a pak už se to nestalo.
Galerie bude mít stálou expozici fotografií Václava Havla, především z jeho návštěv v Hradci, které ještě nikdo neviděl. Vedle toho v ní budou vystavovat různí zajímaví malíři a grafici. Pak tam bude prodejna knih Václava Havla. Rozjel jsem průzkumovou akci a po antikvariátech je – pokud jsou zachovalé – vykupuju. Kromě nich tam budou k dispozici i publikace, které připravuje Knihovna Václava Havla. Tuhle část galerie bych chtěl – po rekonstrukci – otevřít koncem léta. Na ni naváže druhá etapa, při níž bych chtěl upravit zanedbaný dvůr a proměnit ho ve venkovní divadelní scénu tak pro osmdesát až sto diváků. Se stolovou úpravou, jevištěm, kde mám v plánu pořádat koncerty a komorní divadelní představení. Samozřejmě opět především s havlovskými vazbami. Galerie by měla fungovat zároveň jako vinárna.
Takže jedete dál. Jednu rekonstrukci jste završil, druhou rozjíždíte… Co byste na závěr našeho povídání jako zkušený divadelní ředitel poradil všem začínajícím kolegům?
Nechci dávat rady. Můžu jenom říkat, jak jsem to dělal já. Jednoduše jsem se soustředil jenom na práci. Postupně jsem opustil všechny své zájmy, které jsem měl na začátku paralelně rozjeté. Věnoval jsem se všem oblastem, které se nabalily na divadlo a které jsme k divadlu přitáhli, protože jsme je považovali za organickou součást naší činnosti.
Ono to nebylo jenom ředitelovat a manažerovat divadlo, ale starat se také o galerii, připravit v ní pět, šest výstav ročně, mít dvě hospody, z toho jeden jazzový klub a v něm dobré koncerty. Byla to péče o fungující dramaturgii pro všechny čtyři scény, nebo prolamování mentálního i organizačního bloku častých hostování a zájezdů divadla. Nejen po Česku, ale i do zahraničí.
Zkrátka nejdůležitější je dělat svoji práci naplno.
(Konec)
Komentáře k článku: Životy Ladislava Zemana – Život desátý aneb Jede se dál!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
