Životy, po kterých se stýská
Národní divadlo Brno a nakladatelství JAMU vydaly koncem minulého roku knihy reminiscencí na dvě brněnské osobnosti, herečku Marii Durnovou a všestranného dramaturga Miroslava Plešáka. Nebudu zastírat, že protagonisty jsem znal osobně a do knihy věnované Marii Durnové dokonce přispěl. O to větší mám radost, že na ně nezapomněli ani jejich kolegové a přátelé. Oba jsou spojeni s Brnem a tam také rozsahem drobné publikace vznikly.
Herečku Marii Durnovou (24. 7. 1943 Brno – 15. 5. 2022 Praha) jsem poprvé poznal během jejího ústeckého angažmá v roce 1992, kdy jsem s ní připravoval rozhovor. Vít Závodský na ni v úvodní části vzpomínkové knihy poukazuje coby herečku pokorné člověčiny. Je to výstižné, přesně tak se mi jevila celá léta našeho setkávání. Většina diváků má ale její herecký potenciál zúžený podle rolí posledních, převážně televizních. Ale tyto představy její herecký rádius výrazně ochuzují, což publikace Měla jsem vždycky štěstí na lidi pregnantně dokazuje.
Herectví bez sentimentu
Durnovou vedly k herectví spletité a místy i dramatické cesty. Divadlo si zamilovala již v dětství a záhy se mu aktivně věnovala, a to zprvu bez jakýchkoli odborných kurzů či škol. Jak se v knize praví, svým talentem skočila rovnýma nohama na divadelní prkna. Od svých jedenácti let chodila do dramatického souboru v Pionýrském domě v Lužánkách vedeného hercem Eduardem Muroněm. Po maturitě v roce 1960 se přihlásila ke studiu na Janáčkově akademii múzických umění, nebyla však přijata. A tak hned ve svých sedmnácti letech nastoupila jako elévka (a příležitostná rekvizitářka, osvětlovačka a garderobiérka) do Divadla Jiřího Wolkera v Praze. A teprve po čtyřech desítkách let se rozhodla, že si své praxí nabyté znalosti doplní studiem herectví na DAMU, a jako dvaapadesátiletá – v roce 2000 – absolvovala pod vedením Ivana Vyskočila obor autorského herectví na katedře autorské tvorby a pedagogiky.
Ve svém životě procestovala mnohá česká divadla. Od prvního angažmá v pražském Divadle Jiřího Wolkera přes brněnské Divadlo bratří Mrštíků, liberecké Divadlo F. X. Šaldy a libereckou a následně pražskou Ypsilonku se dostala až do Činoherního studia v Ústí, hrála v Městských divadlech pražských, v Mladé Boleslavi a na konci své herecké kariéry se vrátila zpět do rodného Brna. Arnošt Goldflam v knize vzpomíná, že ráda nad rolí diskutovala, nebyla spurná a svéhlavá, ba naopak, byla velmi vstřícná a ochotná. Vždy naplnila svou úlohu bezezbytku, byť často po svém, ale za to osobitě, svérázně a s pokorou. O pokoře a nutnosti být maximálně připravena během zkoušení role se v knize zmiňuje i přítel z mládí a dlouholetý kolega Miloš Kopečný. Jan Schmid a Simona Stašová upozorňují na hereččinu až geniální paměť, se kterou se byla schopna učit text a také velmi často zaskakovat role svých kolegů. Byla jí vlastní lidská a občanská svoboda a tolerance k druhým. Jiřího Lábuse seznámila v sedmdesátých letech s Václavem Havlem a do konce svého života se Havlovými mravními hodnotami řídila, uchovávala si je hluboko v sobě.
Milovala role silných žen. Podle režiséra Gombára bylo v její herecké tvorbě možné spatřovat vedle něhy a laskavosti i rázné ukotvování slov, gest a činů. Dovedla být křehká bez sladkosti a sentimentu, vždy plně autentická. V osobním životě si řada přátel pamatuje její zápal pro dobrou cigaretku a chutný chlebíček. Uměla nádherně hřešit a současně byla se sebou neustále pozitivně nespokojená, což ji vedlo k mnoha divadelním i životním aktivitám.
Jednou z jejích posledních rolí, a nezdráhám se napsat životní, byla opuštěná a život bilancující Magdalena v Topolově monodramatu Stěhování duší (premiéra 18. září 2020 na Malé scéně Mahenova divadla), které ještě v lednu 2022 zahrála v Knihovně Václava Havla v Praze a za kterou byla na podzim téhož roku po právu vyhlášena laureátkou Ceny Divadelních novin za ženský herecký výkon (v důsledku covidu se do ocenění zahrnovaly dvě předchozí sezony). Bohužel už in memoriam.
Do knihy svými texty – vedle již zmiňovaných – přispěli právě režisér této inscenace Štěpán Pácl, dále Jan Kačer, Břetislav Rychlík, Milan Schejbal, Zuzana Černá, Jana Machalická, Jáchym Topol a Zuzana Kronerová. A také autor těchto řádků… Spolu s mnoha fotografiemi kniha obsahuje i hereččin text o dialogickém jednání, několik jejích rozhovorů a kompletní soupis rolí včetně angažmá.
Zlínské procházky
I divadelní dramaturg, později také vysokoškolský pedagog a prorektor brněnské JAMU Miroslav Plešák (9. 9. 1943 Bzenec – 13. 10. 2021 Brno) byl obdařen vzácným darem laskavosti a enormním zájmem o dění kolem sebe. Bodrý rodák z Bzence měl rád divadlo, víno a lidový folklor. Byl činorodým editorem, neustále redigoval různé texty a knihy své i svých kolegů, vymýšlel řadu projektů. Už v mládí přispíval do brněnského Hosta do domu, koncem šedesátých let pak spoluzaložil časopis Index.
Já jsem ho poznal ale až v roce 2006 ve Zlíně, v době, kdy tam třetím rokem navazoval na svou tamní osmnáct let trvající éru. Pochopil jsem záhy, že jeho vlídné kamarádství, které nabízel, a upřímný zájem o druhé je síla, jež dokáže odzbrojit i toho nejzavilejšího morouse na světě. Byl-li na obzoru nějaký problém, vyskytla-li se třecí plocha v debatách, urychleně vybízel ke srážení stolů a k diskusi všech zúčastněných, jak v knize výstižně připomíná Rostislav Marek. Mistrně učil argumentaci a naslouchání. Pověstné byly jeho procházky v okolí Zlína a návštěvy plaveckého stadionu. Zažil jsem je opakovaně, podobně jako dramaturg Vladimír Fekar, kterého Plešák do Zlína angažoval. Meditativní chvíle v kopcích a v bazénu považuju za tu nejlepší relaxaci, jakou jsem nejen během programově nabitých zlínských festivalů zažil.
Obrovskou lásku si Plešák získával i u studentů, pro které byl pedagogem sice náročným a přísným, ale současně vlídným a kamarádským. Dokázal propojovat lidi, témata i divadla. O silné důvěře v něj píše v knize Petra Hřebíčková, které byl nejprve učitelem a posléze i šéfem v divadle. Věděl, kde je potřeba pomoci, jaké hry nasadit do repertoáru s ohledem na herecká uplatnění všech členů souboru. Pro začínající herce, dramaturgy i ostatní měl pochopení a potřebnou trpělivost k jejich uměleckému růstu. A večerní setkávání po představeních s dobrým vínkem a cimbálovkou si „pan profesor“ doslova užíval. Věřil v mladé lidi, kteří podle něj vždy dokážou zabránit tomu, aby náš národ zhrubl. Tuto jeho víru považuji za jeho nejniternější životní krédo.
V knize nalezneme vzpomínání Igora Bareše, Václava Cejpka, Miloslava Klímy, Iva Krobota, Kateřiny Menclerové, Zoji Mikotové, Petra Oslzlého, Břetislava Rychlíka, Zbyňka Srby, Milana Uhdeho, Víta Závodského a mnoha dalších. Vedle řady fotografií obsahuje také přepis rozhlasového pořadu Osudy zachycujícího Plešákovo vyprávění o svém životě a umělecké dráze a v závěrečné části knihy jeho esej Režisér a dramaturg. Nechybí ani úplný soupis inscenací, na kterých se Miroslav Plešák podílel.
Štěpán Pácl (ed.): Marie Durnová: Měla jsem vždycky štěstí na lidi. Národní divadlo Brno 2023, 191 stran.
Miroslav Plešák: Bez nápovědy. Vzpomínky Miroslava Plešáka a jeho přátel. JAMU 2023, 207 stran.
Komentáře k článku: Životy, po kterých se stýská
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
