Divadelní noviny > Názory – Glosy
Žízeň po radosti
Kabaret Petra Michálka a Městského divadla Zlín Ovčáček čtveráček značně zkypřil českou divadelní kotlinu. Málokdy se podaří, aby divadelní představení bylo součástí hlavních zpráv snad všech deníků a médií u nás, aby strhlo celonárodní pozornost natolik, že je chtějí navštívit i lidé divadlo obyčejně nesledující a jsou ochotni na ně stát fronty a jít na ně třeba i v deset hodin večer.
Či dokonce ještě později, jak se stalo nejen v Praze a Brně, ale i v Českých Budějovicích a Plzni, kde se konala nejpozdější projekce – od 23.55 hodin v Měšťanské besedě. Derniéru „nekorektního“ – jak jej sami tvůrci nazývají – zlínského kabaretu zhlédlo 7. února v přímém satelitním přenosu do sedmdesáti kin napříč Českou republikou 17 652 platících diváků. Na 13 000 jich zhlédlo přímý přenos vysílaný z Divadla Za plotem bohnické psychiatrické léčebny v Praze, zbytek pak viděl záznamy promítané bezprostředně po konci přímého přenosu a dokonce i několik dní poté.
Co tento nebývalý zájem znamená? Jistě je to obrovský úspěch producentů celého projektu a rozhodující roli hrál vynikající, svým způsobem odvážný nápad zpracovat aktuální krkolomnosti současné české politiky a jejích konkrétních představitelů. A to způsobem ostře pikantním a obecně srozumitelným, přitom v podstatě laskavým, neagresivním. Sestaven i zahrán byl vskutku skvěle. Odkazy na Havla a jeho Zahradní slavnost asi málokdo kromě divadelníků ocenil, každý se ale mohl dosyta bavit řadou „třeskutě“ vtipných citací chování a řečí politiků a odkazů na nedávné kauzy. Pokud jste inscenaci neviděli, tak bude-li záznam někdy k dispozici, nenechejte si jej ujít. A srovnejte s reálem…
Ale tento zájem vypovídá ještě o něčem jiném: o současném stavu naší společnosti a její žízni po politickém kabaretu či – šíře – po zdravé, chytré a vtipné reflexi politického světa kolem nás. Je to volání po karnevalu, kde se můžeme vysmát církvi a zesměšnit krále, abychom vůbec mohli žít. Je to touha po změně a možná i volání po ní.
Když nedávno byli obdobně úspěšní Jiří Lábus s Petrem Čtvrtníčkem s – podobně pojatým – Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, nebo Tomáš Svoboda a A studio Rubín s – obdobně pojatými – kabarety Blonďatá bestie, jednalo se o projekty okrajových pražských divadel, která jimi v podstatě navazovala na předlistopadové malé scény typu Pražské 5 či na – časově vzdáleněji – kabarety první republiky. Šlo – slovy našeho prezidenta – o pražskou kavárnu. Že se však na toto válečné pole vydalo a uspělo velké regionální divadlo, je dokladem něčeho podstatnějšího, hlubinnějšího. Napětí ve společnosti sílí, názory se polarizují, nespokojenost bobtná a stává se věcí veřejnou, proklamativní.
Nevíme, kam tato polarizace povede, obávám se však, že může přerůst ve velkou společenskou krizi. Posty obsazují novodobí normalizátoři, kteří nikoho do svých světů a na své pozice nemíní vpustit. Vládnou a ovládají, manipulují a přezírají jako kdysi prase Napoleon v Orwellově Farmě zvířat. Vzpomenete si, jak román končí?
P. S. V den, kdy jsem tento text psal, se v prostorách Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konala akce Trenky na právech, jež reagovala na slavnou hradní performanci skupiny Ztohoven z roku 2015. Hrálo se divadlo – opereta brněnského Divadla Husa na provázku Včera jsme to spustili – a veřejně diskutovalo. Bylo plno. Stovka, dvoustovka, možná i víc lidí. Atmosféra v aule, kde se divadlo konalo, připomínala šedesátá léta. Mladí lidé seděli a stáli všude, kde to šlo. Byli lační a hltaví. Komunikativní, usměvaví, pozitivně naladění. Nešlo zde o frustrace a vnitřní tlaky uvolňující politický kabaret Ovčáčka čtveráčka, ale o společné politické gesto a postoj. Šance, anebo jen jiná strana téže mince?
Komentáře k článku: Žízeň po radosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
