Žižkovy voči…
Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval vytrvaleji, když se ukázalo, že nestíhám premiéru. Teď už je pozdě, Národní divadlo mi vlídně poskytlo volňásek na reprízu, Divadelní noviny slíbenou recenzi nemilosrdně vyžadují a pramálo pomůže nářek, že na tento typ divadla nemám ani náturu, ani žaludek a už vůbec ne dobrou vůli nechat si nehezké zážitky pro sebe. Takže tedy Mlynářova opička a prázdninová perspektiva několika litrů zlé krve navíc.
Jiří Suchý z Tábora, František Němec a Pavlína Štorková v Mlynářově opičce FOTO PATRIK BORECKÝ
Šotkova a Páclova inscenace nese hrdý podtitul klicperiáda, lépe by ale seděl termín šotkiáda. Milan Šotek (jenž je v Národním divadle, pokud tomu správně rozumím, mužem přes legraci) sestavil pastiš z celé řady Klicperových her a doplnil jej řadou legrácek z vlastní kapsy. Nejsem odborník na raně obrozeneckou komedii, odhaduji ale, že například vtipné vyjeknutí Žižkovy voči! nebo hláška, v níž se dozvíme, že ušaté krasavici se říká rogalo, budou nejspíš svépomocné. Jiné humory tohoto ražení, třeba repliky: Do stolice ke mně sedl… – nebo: Korunou ženského vychování… je umění zacházet s pohlavím mužským… – dost dobře od Klicpery pocházet mohou, ovšem té správně rozverné šťavnatosti nabudou až díky rafinovanému přesazení do dnešního kontextu. Nemá smysl citovat dál, zájemci si mohou záplavu podobných skvostů hledat v programu, kde je dotyčný opus přetištěn (i když ne v kompletní podobě, na leccos veselého se nejspíš přišlo až v průběhu zkoušení).
Postavy, situace i kusy zápletek jsou sice převzaté z Klicpery, v inscenaci se to ale všechno s mohutným pomrkáváním jako že naivně přežene, zparoduje a všelijakými režijními nápady rozpatlaná tak tlustě, že je víceméně fuk, odkud se původně vyšlo. Výsledkem je představení, při jehož sledování má jeden tendenci začít litovat účinkující, že v něčem takovém vůbec musí vystupovat. Jenže ti si i ve svých řvavě srandovních kostýmech užívali vstřícné reakce publika a vyhlíželi docela spokojeně: legračně cupitali, mrckovali o sto šest, vyvalovali břicha, naráželi do zdí a ochotně předváděli všemožné veselé grimasy či starokomicky přehnanou gestikulaci. Pavlína Štorková, představitelka titulní role, navíc místo obligátního cupitání vytrvale popojížděla na tříkolce. Nemá valný smysl přemýšlet proč, nejspíš to někoho napadlo.
Jak správně poznamenal Martin Švejda na Nadivadle, z repertoáru Národního divadla mizí po Donutilově Sluhovi dvou pánů i Drábkovo Jedenácté přikázání, a tak se hledá adekvátní náhrada. Jistě, smyslem Mlynářovy opičky není nic jiného než dvě a půl hodiny vyrábět legraci stylem ber kde ber. Přičemž není možné nevidět, že se publikum výborně baví; na mé repríze následoval potlesk snad po každé druhé scéně. Kdyby se něco podobného odehrávalo třeba Na Fidlovačce, bylo by to skvělé a divácký úspěch bych všem ze srdce přál. V Národním divadle – stejně jako v kterémkoli jiném dotovaném divadle – je to ale něco docela jiného. Zde bych si naopak ze srdce přál, aby se tu o přízeň méně náročného publika ucházeli způsobem podstatně, ale opravdu podstatně méně podbízivým. A pokud to dost dobře nejde, aby tento druh zábavy velkoryse přenechali scénám, které to mají v popisu práce.
Národní divadlo, Praha – Václav Kliment Klicpera, Milan Šotek: Mlynářova opička. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Jan Tošovský, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 26. května 2017 ve Stavovském divadle. (Psáno z reprízy 14. června 2017.)
Komentáře k článku: Žižkovy voči…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
viz: http://www.divadelni-noviny.cz/kriticky-zebricek-132017-cinohra, můj komentář. pf
01.09.2017 (18.41), , Trvalý odkaz komentáře,