Divadelní noviny > Festivaly

Zjevování skrytých skutečností aneb OST-RA-VAR 2015

Každoroční přehlídka produkce ostravských scén OST-RA-VAR se loni odrazila od pomyslného dna, byli jsme tak svědky řady zajímavých představení. A troufám si tvrdit, že vzorek letošního 19. ročníku byl ještě lepší.

Tři ostravské divadelní domy – Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Petra Bezruče a Komorní scéna Aréna – se uvedly čtrnácti inscenacemi. Připočteme-li Dívky ze Sorok ve Staré aréně a tři další představení off-programu, bylo třeba během jednoho dne zhlédnout čtyři až pět spektáklů. Aréna měla na Ostravaru čtyřnásobné zastoupení, přičemž Vůjtkovo Slyšení a Shakespearovo Něco za něco v režii Ivana Krejčího představovaly nejen festivalové vrcholy, ale patří zjevně k tomu nejlepšímu, co se letos urodilo na českých divadelních scénách.

Solidní průměr v Národním

Ze solidního průměru pěti letošních premiér, s nimiž se na festivalu prezentovalo Národní divadlo moravskoslezské, vystoupila do popředí snad jen druhá část dramatizace Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho nebo Doktor Faustus. Marlowův Doktor Faustus v Divadle Jiřího Myrona (režie Pavel Khek) se mi jeví přímo jako epický protiklad Dočekalova existenciálního výkladu téže hry v Gorlici na Vyšehradě před skoro patnácti lety. Faust Františka Strnada i Mefistofeles v podání Roberta Finty se poněkud ztrácejí v detailně rozpracovaných průvodních dějích. Marlowův příběh s tragickým koncem, který přidala dramaturgie, odehrávající se jako prolog a epilog na předscéně konvenční představení nijak nerozhýbal.

U inscenací jako Odsun!!! (režie Ivan Buraj) existuje vždy nebezpečí plakátového zplošťování postav i jejich chování, čítanková idealizace jedněch potom bývá stejně nerealistická, jako je neúčinná démonizace druhých. Chybí-li postavám přirozená zakořeněnost v realitě, přesvědčivé „bytí odněkud“, vyvažují občas tento nedostatek jejich herečtí představitelé (zde například Jan Fišar) nebo jej zakrývají vymoženosti jevištní techniky. V případě Odsunu!!! jde o využití otočného jeviště, na kterém se jako z cibulky odlupují jednotlivé historické vrstvy domu na samotě i jeho střídající se obyvatelé se svými příběhy, nebo černobílé filmové dotáčky evokující poválečné hrůzy vyhnání. Ve srovnání s předchozím dílem volného cyklu, hrou Davida Jařaba Za vodou, kterou jsme viděli loni, zde platí v ještě větší míře, že představené obrazy postrádají strhující sílu podobenství. A jako konstrukt postrádající vnitřní logiku působí srovnání poválečného „odsunu“ s vystěhováváním starousedlíků z míst, kde se má po prolomení těžebních limitů v severních Čechách znovu dobývat uhlí, nebo dokonce s odsunem starých rodičů do domova důchodců.

Bezruči na ústupu?

Citelný ústup Divadla Petra Bezruče z loňského výsluní způsobila nejspíš změna v uměleckém vedení divadla, kdy Štěpána Pácla povolaného do Prahy nahradila Janka Ryšánek Schmiedtová. Havlova Audience v Páclově režii měla premiéru již v roce 2013, je tedy s podivem, že se objevila až na letošním OST-RA-VARu. Herci nebo režiséři odcházejí, přicházejí, nebo se teprve mají objevit, mění se koncepce. Nová umělecká šéfka chce přenést do repertoáru svoji režijní linku a zajímají ji současné texty, které se dotýkají aktuálních problémů naší společnosti, ale jí zrežírovaná Krausova hra Nahniličko napsaná skoro před čtvrt stoletím představuje zjevný dramaturgický omyl.

Zklamáním pro mne byla i dramatizace Škvoreckého Zbabělců v režii Filipa Nuckollse. Ze Škvoreckého leitmotivu – swingové křepčení válkou vyhladovělých mladých jazzových natěšenců – se pomalu stává (i díky déjà vu z televize) stereotyp; přesvědčivěji je v představení zvládnuto naivní odhodlání mladých lidí konfrontované s brutalitou konce válečných let. Román Zbabělci vyšel v roce 1958 a vyvolal skandál, bolševik ho zakázal. Ale místa líčící krutou mstu na Němcích nebo chování ruských vojáků, kvůli nimž hlavně kniha nesměla vyjít, nebyla v ostravské inscenaci dostatečně zohledněna.

Jako nejzdařilejší opus z letošní kolekce od Bezručů se nakonec jeví McDonaghův Osiřelý západ zrežírovaný Jankou Ryšánek Schmiedtovou ještě v době, kdy nebyla v DPB uměleckou šéfkou. Heinrich Böll ve svém irském deníku z šedesátých let Zelený ostrov obdivoval nezlomný optimismus Irů: Přišels o ruku? Smůla, ale považ, že celá jedna ruka ti stále zbývá. Nejen Osiřelý západ, ale i ostatní McDonaghova díla jsou důkazem, že ona irská „nezlomnost“ má více azimutů, lidské temnoty nevyjímaje. Žabomyší, ba přímo komáromuší hádky obou bratří Connorů vyhrocované až na vražednou hranu zajišťují v podání Lukáše Melníka a Ondřeje Bretta potřebné napětí. Irské geny nezapře ani otec Welsh (citlivě a jemně ironicky pojednaný Dušanem Urbanem), ale bojuje s nimi. Synge by jej asi nenechal zemřít dobrovolnou smrtí, ale i v ní je něco jako svatost pojatá na specificky irský způsob.

Sukces Arény

Přiznám se, že jsem kdysi po zhlédnutí Shakespearovy Vety za vetu, která byla zredukovaná na propletenec zápletek se šťastným koncem, jen s pokrčením ramen konstatoval, že jde patrně o dílo určené pro dlouhé zimní alžbětinské večery a že se hraje jen z úcty ke klasikovi. Rád bych poděkoval překladateli i režisérovi (Martin Hilský a Ivan Krejčí), že klasikovu tragikomedii Measure for Measure pod novým názvem Něco za něco znovu, alespoň pro mne, rozsvítili. Zažil jsem jakýsi stav divadelního okouzlení, jaké mě potkalo jen několikrát v životě. Komorní prostor Arény nepůsobí při „velkém“ představení vůbec tísnivě; scéna je prakticky jednotná. V inscenaci, která nepokrátila text o zdánlivě nepodstatné, „neakční“ pasáže, se před námi vyloupne velké podobenství o milosti, ale diváci nejsou nijak ukráceni o kratochvilné výstupy.

Mladý šlechtic Claudio musí za svedení a obtěžkání své milé viditelně nosit olbřímí penis, který mu překáží při průchodu úzkými městskými branami. Namyšleného aristokratického přitroublíka Lucia neodolatelně ztvárnil Albert Čuba a celá řada výrazných vedlejších postav není jen do počtu. Úctyhodná je především suverenita, s jakou zvládá roli vídeňského knížete Vincentia nedávný absolvent konzervatoře Štěpán Kozub v obou jejích podobách. Kníže na nějaký čas odjíždí ze země a svěřuje vládu do rukou svému zástupci, ale vrací se přestrojen za potulného mnicha, aby zjistil, jaký je skutečný stav věcí v zemi. Mnišské figuře vtiskuje Kozub podobu dle dobových lidových představ – zženš­tilá fistule, intrikánská mimika, ale bez přehrávání, v přesné míře. Něco za něco? To je jen tvrdé pravidlo tohoto světa, v němž probíhá směna v nejširším smyslu. Oko za oko? Jistě, zločin a trest. Hra o korupci? To by bylo málo, obzvlášť když bychom slovo měli chápat v zúženém smyslu zaužívaném v češtině jako úplatnost, uplácení. Ne kvůli tomu může být Shakespearova tragikomedie u nás „aktuální“ zrovna dnes. Korupce v původním smyslu znamená zkaženost, a corruptio optimi, zkaženost nejlepšího, pessima est, je nejhorší. To je také případ vladařova náměstka Angela.

Marek Cisovský vtiskl renesančnímu zlotřilci podobně reliéfní podobu jako jednomu z největších zločinců dvacátého století Adolfu Eichmannovi ve hře Slyšení. Postavy stejně rozdílné, jako jsou odlišné obě podoby zla, ale obojí „vtěleno“ strhujícím způsobem. Kolik důmyslu téměř za hranou krkolomnosti musí kníže po svém „návratu“ vynaložit na to, aby napravil spáchané křivdy! Zlotřilce trestá, ale zcela zvláštním způsobem: měli by propadnout hrdlem, ale on jim místo popravy uděluje milost a dává šanci napravit se ještě v tomto životě. Bůh si přece nepřeje hříšníkovu smrt, ale jeho obrácení. Trochu jsem nerozuměl ušklíbnutí Claudiovy sestry Isabely na úplný závěr, když jí Kníže říká, že vše, co je jeho, má být i jejím. Jde patrně o režijní licenci. Že kníže intrikoval? Ale vždyť zachránil život jejího bratra i její panenskou ctnost. Že si náklonnost, milostnou lásku, nelze vydobýt zásluhami? Ale dá se u slov Knížete hovořit o nabídce manželského spojení, když je Isabela stále vázána řeholními sliby? Ve Shakespearově době byly přece řeholní sliby podobně jako uzavřené manželství nepoměrně více na překážku novému svazku než případná „tělesná vada“.

U Cisovského Eichmanna ve Slyšení se mi při zločincově „zpovědi“ vybavila slova Czesława Miłosze o lidech osedlaných totalitní ideologií: přirovnává je k zajícům běžícím ve světle reflektorů automobilu jedoucího v noci. Nevnímají okolní krajinu, pouze úzký světelný pruh. Herci věříme, že Eichmann z pruhu falešného světla nikdy nevystoupil. I zde uplatnil svůj nepřehlédnutelný komický talent Albert Čuba v roli histrionského megalomana a též válečného zločince Hanse Franka.

O Brechtově Baalovi jsem již psal v jedenáctém čísle letošních Divadelních novin. Werner Schwab má svou poetikou blízko k Ladislavu Klímovi a jeho Lidumor aneb Má játra beze smyslu by v Aréně patrně dopadl výrazně lépe, kdyby režie nepojednala přistěhovaleckou rodinu Kovačovičovu na prvoplánové parodování romských způsobů. Krutou obscenitu slov i činů první části, ve které vystupují paní Červová a její syn Herman, si autor nevycucal z prstu: „psychopatologie všedního dne“ se dlouho, předlouho zametala pod koberec, kde obludně nabobtnala. Stačilo koberec jen zvednout – ne nadarmo visí na stěně portrét rodáka z nedalekého Příboru Sigmunda Freuda. Atmosféru démonicky rodinné (ne)pohody svými výkony výborně vytvářejí Alena Sasínová-Polarczyk i Petr Panzenberger, výborná je rovněž Anna Cónová v roli „nadčlověčice“ Paní Vočistcové. Když koberec zapadne zpátky a je nastolen „normál“ – všichni společně ve vší počestnosti povečeří.

Zase za rok

Z představení off-programu jsem stihl pouze Vůjtkovu důmyslnou two-woman show Spolu, v níž vzpomínají, vzájemně se přou a pomlouvají Adina Mandlová a Lída Bárová. V improvizovaném prostředí alternativní scény absintového klubu Les dokázaly mladé herečky Pavla Gajdošíková a Zuzana Truplová udržet nasazené tempo a podařilo se jim oběma dívkám dostat pod kůži. A také poodhalit cíp dějin, které prošly nejen kolem nich, ale také se pěkně prošly po nich.

OST-RA-VARu se pravidelně účastní studenti z kateder divadelních moravských univerzit, konzervatoří a ostatních divadelních škol. Z referátů i diskusních příspěvků některých studentů při setkáních hodnotících jednotlivá představení jsem měl povzbudivý pocit, že se lidé, které jsem si pamatoval z loňska, postupně zlepšují a učí se citlivě rozlišovat. Doufejme, že někteří z nich v budoucnosti budou psát o divadle například do regionálního tisku, kde se to zatím většinou jen hemží porůznu slátanou dojmologií. Nestihl jsem se, bohužel, zúčastnit semináře o divadelní kritice. Jako kritik se přiznávám, že mi stále víc vadí, když se příliš u hodnocení utilitárně poukazuje na „aktuálnost“ toho či onoho představení. Jistě, lidé odkládají staré rodiče, na děti číhají úchylové, nezaměstnaní, vyloučení, a co teprve zlá babice Korup(i)ce! Ale posláním divadla není pouze simulovat běžnou realitu, ale také, a především, zjevovat skrytou skutečnost. Což se v této sezoně hned několikrát podařilo Komorní scéně Aréna.

Povzbudivá zpráva na úplný konec: konání OST-RA-VARu se od 20. ročníku posouvá na začátek prosince, aby festival nekolidoval s pražskou přehlídkou německých divadel.

• Autor: Josef Mlejnek
• Publikováno: 25. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zjevování skrytých skutečností aneb OST-RA-VAR 2015

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ