Zrůdičky se vedraly na Zábradlí
Jsem tady správně? Nespletl jsem si divadlo? ptal jsem se několikrát sám sebe při sledování Zlaté pláže, nejnovějšího přírůstku v repertoáru Divadla Na zábradlí. Inscenace textu Jaroslava Žváčka režírovaná Janem Prušinovským se totiž občas umělecky propadne tam, kde bych to jako pravidelnější návštěvník Zábradlí přece jen nečekal, i když některé tituly z poslední doby mi přišly poněkud podezřelé (třeba Kyjem po kebuli). Až to chvílemi působí, jako kdyby se Zlatá pláž na Anenské náměstí vloudila z nějaké jiné divadelní dimenze, která má svoji domovskou adresu na scénách, kam si divák chodí po práci užít legraci a nikdo od toho víc nečeká.
Po Faustovi ve Stavovském divadle se kamion ocitl i na podstatně menším jevišti Divadla Na zábradlí (na snímku zleva Standa Jiřího Vyorálka a Zombík Jiřího Černého) FOTO KIVA
Příběh v obličeji znetvořeného mladého muže Zombíka (Jiří Černý), který raději nosí masku podobnou té, v níž kdysi chytali hokejoví brankáři, stojí v opozici k čím dál vehementnější filozofii absolutní korektnosti vůči jakékoli jinakosti. Ano, Zombík měl v šesti letech úraz, pro druhé je, jak říká, zrůda, zrůdička, ale na své jinakosti si zároveň vybudoval zpovykanost, drzost a sviňáctví. Zombík je prostě hajzlík; poškození nepoškození. Psychicky labilní, na prášcích zcela závislá matka (Jana Plodková) na něj nemá, ale současně ho k sobě váže. Přehlídka psychicky narušených jedinců tím nekončí: dost problémů sama se sebou má i Zombíkova dívka Bětka (Kateřina Císařová), průběžně kontrolovaná otcovými telefonáty, ale také Zombíkova sestra Linda (Barbora Bočková). Linda pojme za muže chlapíka ve středních letech Standu (Jiří Vyorálek), jenž toho sám moc nedokázal, jenže mu spadne do klína rodinná kamioňácká firma, v níž zaměstná Zombíka. Jediný Standa, žádný myslitel, muž dost jednoduchý, se ve vztahu k Zombíkovi a vlastně vůbec vyjeví jako člověk, který má srdce a mysl v zásadě ještě v pořádku. A pevnou fazonu si drží doktor (Petr Čtvrtníček), jenž má Zombíka na své klinice operovat a vrátit mu takzvaně lidskou tvář.
Prušinovský režíroval Žváčkův text doslovně, s prvoplánovou akcentací jakékoli vychýlenosti. Tlačí na humornou pilu, což ovšem – pokud nechceme rezignovat například na temporytmus inscenace – funguje jen do určité časové a samozřejmě estetické míry; pak už jde pouze o posunčinu a zbytné pobíhání po jevišti, byť jsou pro to angažováni herci řemeslně zdatní. Prušinovský se divadlo očividně „učí“. Pokud se v předloze vyskytne už sama o sobě dramaturgicky velmi problematická (na rovinu: upadlá) pasáž, pak ji tento schopný televizní a filmový režisér s aspirací oslovit široké publikum řeší velmi lidovými prostředky.
Jaroslav Žváček v úvodním slově v programu k inscenaci píše, že dílo může mít řadu řemeslných chyb, nikdy však nesmí být nudné a že jsou v tom s Janem Prušinovským naprosto zajedno. Bohužel však právě ona nuda se ve Zlaté pláži děje, tedy pokud divák nepovažuje za ne-nudu, za skvělou zábavu třeba to, když je kamioňák Zombík okraden kdesi v Rumunsku a snaží se domoci nápravy u trojice policistů (Čtvrtníček, Plodková a Císařová), která je ztvárněna nedůstojným způsobem, o němž by možná vážně uvažoval i Zdeněk Troška. Jak potom asi musela vypadat inscenace Děvčátka, na slovíčko, kterou vedení Divadla Na zábradlí z uměleckých důvodů zrušilo vloni na jaře několik dní před premiérou?
Divadlo Na zábradlí, Praha – Jaroslav Žváček: Zlatá pláž. Režie a výběr hudby Jan Prušinovský, dramaturgie Dora Viceníková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Ivan Stekla. Premiéra 3. září 2020 (psáno z druhé premiéry 4. září).
Komentáře k článku: Zrůdičky se vedraly na Zábradlí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
