Zlatá sedmnáctá Flora (No. 6)
Páteční i sobotní činoherní představení shodou náhod tematizovala odvrácenou stranu rodinných vztahů: nenávist, staré výčitky, rozklad partnerství či teror. Odlišné přístupy a poetika – představily se špičkové soubory z různých koutů republiky (Brno, Praha, Uherské Hradiště) – napomohly parádnímu vstupu do druhého festivalového víkendu.
Čechovovo drama Višňův sad je pro Mikuláška pouze výchozí situací… FOTO JIŘÍ DOLEŽEL
Ale pěkně od začátku. Hned dvojicí repríz se v prostoru S-Cube představil Mikuláškův Višňový sad. Divadlo Husa na provázku je jednou ze scén, se kterou režisér pravidelně spolupracuje. A opakovaně s úspěchem. Čechovovo drama je pouze výchozí situací, z původních dialogů zůstalo minimum a do popředí se dostávají samotné postavy a jejich jednání. Navíc obsadit do role Raněvské třicátnici Petru Bučkovou nabízí další významy a možnosti výkladu (asi nejvíce ve vztahu Raněvská-Lopachin). Zmíněná herečka se ve festivalovém deníku přiznala, že klasické ženské role ji moc nebaví a nic jí dnes neříkají. Ke klasickému zpracování má tato inscenace opravdu daleko, Mikulášek se spíše než na změnu doby soustředí na mezilidské vztahy. Režisér našel klíč jak aktualizovat drama, aniž by popřel jeho smysl.
Pitínského stylizovaný Kalibův zločin FOTO JIŘÍ DOLEŽEL
Večer následoval zdramatizovaný a na divadelní prkna přenesený román Karla Václava Raise Kalibův zločin. Děj nepříliš známé prózy, pocházející z 19. století, se odehrává v podhorské vesnici. Režisér Jan Antonín Pitínský má silný vztah k české literatuře, naposledy se soubor Slováckého divadla na Floře úspěšně představil s Máchovými Cikány. A ani tadyJ. A. Pitínský nešlápl vedle. Inscenace nepostrádá jeho typický rukopis: hudební motivy odkazující na prostředí, groteskní prvky, expresivitu ve vedení herců. Téma hry – rodinné násilí páchané na muži rezonuje v současnosti ještě více než před sto lety. Osobně jsem Kalibův zločin viděla podruhé a festivalové prostředí dalo zdejší repríze tu správnou dávku živelnosti.
Jiří Jelínek a jeho škrpály FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Večerní páteční program v šapitó zakončila komická dvojice Jelínek-Dalecký a jejich Divadlo DNO. Už název kusu Název dodám později vyvolával napjatá očekávání. Loutková – či předmětová – inscenace se skládá z jednotlivých scének, více či méně povedených. Ty formálně spojovaly právě loutky – v tomto případě boty (ano, dámské, pánské, staré škrpály, papuče atd.). Co u Jelínka vždy fungovalo, funguje a fungovat bude, je schopnost improvizace, vytváření slovních hříček a skvělý kontakt s publikem.
Lucie Trmíková a Jan Vondráček v akváriu aneb Eyolfek FOTO JIŘÍ DOLEŽEL
Trojici „lidsky drásajících“ inscenací uzavřel Eyolfek pražského Divadla v Dlouhé (sobota 18.5.), v režii dalšího z pozoruhodných divadelníků Jana Nebeského. Nebeský se vrací do Dlouhé po letech, kde se stejným tvůrčím týmem režíroval jiné Ibsenovo drama – Divokou Kachnu. Scéně dominuje velké skleněné akvárium, které představuje moderní dům typických zbohatlíků. Režisér se po Králu Learovi v Národním divadle opět pouští do práce s projekcí a videomappingem – hned v několika variacích. Detaily jednání (uklízení, krájení zeleniny) ironizující text a podtrhují jeho naléhavost. Trio herců Lucie Trmíková – Jan Vondráček – Klára Sedláčková Oltová s hereckou přesností ovládli jeviště mnohem větší, než se nachází v jejich domovském prostoru. Představení bylo jistotně diváckým vrcholem – publikum, které se přišlo podívat na „divadlo z Prahy“, dostalo mnohem víc, než možná tušilo.
Komentáře k článku: Zlatá sedmnáctá Flora (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
