Divadelní noviny > Festivaly

Zlatá sedmnáctá Flora (No. 7)

Předposlední den se na plátně rozjasnily fascinující běsy inscenace Davida Jařaba – Srdce temnoty. Stanislav Majer v naprosto dech beroucí kreaci prochází světy, ve kterých Jařab spojil studii brutality z Conradovy knihy, nuance z Coppolovy adaptace (tohoto skvostného protiválečného eposu líčící podivnosti vietnamských absurdit) Apocalypse now! a završil to mystikou filosofie Jungových teorií. Následoval Odpad, město, smrt, který je natolik specifický, že si snad záznam – spíše otisk inscenace člověk vytvořil v paměti hned při návštěvě divadla. Zejména pěvecká čísla Martina Pechláta, kterým dominuje intepretace hitu Hany Zagorové Málokdo ví.

Divadelní sekci otevřely ostravské Pestré vrstvy. Industriální charakter klubu S-cube tak mohl v mnohém připomínat původní místo, kde Klimsza inscenaci nastudoval původně – důl Hlubina. Inscenace narozdíl od zbylých produkcí (ať již hloubavých úvah nad depresí v záznamech Komedie i inscenacích Janů Mikuláška, Nebeského popřípadě Pitínského či totálním „new age“ dadaismem Imreho Vasse i elektrizujícími půvaby holandské „skleničkové“ divoženky Hanne Schillemans) vnáší jiný, striktně regionální kontext. Režisér Janusz Klimsza se zavrtal do ostravských dolů i parodie nizozemského školství. Dvojí, možná až rozpolcená, kouzelná poezie inscenace je ve střídání naturalistického obrazu hornické party autora předlohy Ivana Landsmanna (Lukáš Melník) s absurdními výjevy jeho „emigrantských patálií“ v podivné, chrochtavé zemi Holandsko. Charakteristická promluva ustrašeného „politruka“ Závorky (Josef Jelínek): Va… Če… Dele…, kterou s různou intenzitou pronáší podle situace i aktuálního rozpoložení patří k „nejvyc cypovatym“ mottům celé inscenace podobně jako čekání na telefonát od Jaroslava Hutky.

Kabaretem Kafka pokračovala širší retrospektiva divadla Reduta. Daniel Špinar z neodeslaného vyznání Franze Kafky otci sestavil pásmo bizarních obrazů, které se vztahují k nějakému výraznému rodinnému motivu – společný oběd, oslava narozenin či návštěva synagogy. Každý z herců vytváří jakousi „hlavní“ postavu pro každý oddíl. Zároveň se se záměnou vypravěče Špinar proměňuje formální rámec. Groteskní hrátky s dortem zamění za hororové svazování páskou. Načež nejvzrušivějším obrazem je společný oběd, při němž Jiří Vyorálek postupně komplikuje krmení svých spoluhráčů pokládáním knih na hlavu, pod ramena a postupně jim bere také židle doprovázených písní. Exkluzivní výkon Vladimíra Marka i dalších Kafků zvýraznil až erotizující nesmělost „moudrého úředníka“. Vrcholící odhalení nahého Jiřího Knihy poté dovrší pád balvanu, jenž byl po celou dobu zavěšený u stropu. Kafky balvan nezavalí, ale i tak na ně dopadá zmuchlaný papír.

Program následoval v komornějším přítmí festivalového šapitó poněkud punková projekce dokumentu Komedie 2002-2012. Ačkoliv byl film režiséra Radima Špačka stejně jako záznamy promítaný v předpremiéře a mělo by tak na něj platit jisté informační embargo, ale informace z Olomouce prostě občas unikne (připomíná to situaci z r. 1866, kvůli níž vznikalo nejodolnější olomoucké opevnění proti pruské invazní síle; císař Vilém I. zkrátka fortifikaci obešel a bitva u Hradce Králové tak dopadla v jeho prospěch). Tedy jedním ze skutečně jímavých okamžiků v dokumentu je vyprávění Kamily Polívkové. Popisuje, kterak se jí kolegové z divadel ptali, jak může pracovat s Pařízkem a Jařabem – tím studeným německým čumákem a zrzavým surrealistou…

Rozjímání nad Komedií vrcholilo pondělní projekcí inscenace Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Až symbolicky se projekce zasekla čtvrt hodiny před koncem. Ende schluss. Ende, dál to nende. Pařízkova inscenace Handkeho textu byla tím posledním, co kdy kdo se souborem Pražského komorního divadla nazkoušel a byla to právě její derniéra, která 31. července 2012 spustila poslední rozloučení a vychutnala poslední ovace ve stoje.

Večerní sentiment nadobro ukončila smršť z Reduty. Mikuláškova adaptace Buñuelova filmu Nenápadný půvab buržoazie uzavírala také celý festival. Rozpačitou část publika složenou se sponzorů a dalších VIP převážila nadšená skupina okouzlená sebeironií, šaramancí i dekadencí s jakou volně konstituovaný soubor soustředěný kolem Reduty spiklenecky provokuje nejen intelektuální snoby. Zároveň z inscenace vystoupil nový kontext, nad kterým se dá jenom nechápavě uvažovat – případ profesora… docenta Putny. Je přesným příkladem, proč platí, že je křesťanský nebo katolický konzervatismus nadávkou horší než kdejaký rozkošně přisprostlý eufemismus. Herci z Buržoazie tento fakt nenápadně půvabně stvrdili konzumací kokainu v kněžských sutanách.

Sedmnáctiletá Flora skončila. Ačkoliv byla předlouhá, nedala se z jejího šarmu ubrat koketnost, provokativnost i to, že je v Čechách stále dost dobrého divadla, které nemusí zrovna končit, aby se v Olomouci představilo…

• Autor: Martin Macháček
• Publikováno: 25. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zlatá sedmnáctá Flora (No. 7)

1. Martin J. Švejda

   

   „Herci z Buržoazie tento fakt nenápadně půvabně stvrdili konzumací kokainu v kněžských sutanách.“
   Mikulášek pouze variuje situaci, převzatou z Buňuelova Přízraku svobody.

   28.05.2013 (9.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Martin Macháček

   

   Je to možné,
   o tom bych se ani nepřel. Já jsem to spíš myslel symbolicky ve spojitosti s tou přepjatou diskuzí o profesuře a festivalovou atmosférou.

   28.05.2013 (9.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ