Kritické teze Josefa Hermana (No. 7/2019) Zlato Rýna
Koncertní provedení prologu operní tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův ve Foru Karlín zjevně navazuje na Fascinaci Wagnerem, kterou tam provedl soubor Státní opery vloni v říjnu. Zlato Rýna inicioval Štefan Margita, pro něhož se postava poloboha ohně Logeho ukázala jednou z životních. Zpívat ji mu poradil Pavel Eckstein, a měl výborný odhad! Margita ji zahrál v řadě hodně prestižních divadel, zastihl jsem ho v červnu 2012 v Bavorské státní opeře v Mnichově, kde mu velcí znalci Wagnera připravili bouřlivé ovace. Když už svůj majstrštyk nemohl v Praze předvést na jevišti, a to je velká škoda, přišel s dobrým nápadem.
Ostatně především Margita a Thomas Gazheli (i někteří další) nepotřebovali koukat do not a kolem pultíků rozehráli své postavy čistě pohybově a mimicky famózně. Tak interpretovaná opera už vskutku nepotřebuje nic víc, zvlášť Wagnerova. Gazheli se chromými gesty a bohatou mimikou stylizoval do zlověstného skřeta Albericha s pohybovou vehemencí, Margita Logeho pojal jako uštěpačného glosátora, který vidí dál než všichni ostatní – jeho jízlivé poznámky k nadutým vládnoucím bohům, kteří však špatně skončí, zazněly politicky aktuálně. Margitovi k tomu stačily často výsměšně založené ruce a uštěpačně pronášené repliky, v duchu wagnerovské interpretace zpívané i deklamované, protože v nich kromě hudební krásy jde především o to, co sdělují. Stejně jako u Gazheliho.
Ale všichni pěvci v Praze předvedli vytříbenou wagnerovskou interpretaci: Egils Silins jako přihlouplý Wotan, Arnold Bezuyen coby ufňukaný Mime, Ursula Hesse von Steinen byla pěkně kousavá Wotanova manželka Fricka, dokonale “hřměli” oba představitelé obrů, Jozef Benci (Fafner) a na záskok Karl-Heinz Lehner (Fasolt), spolehlivě menší roli Froha zazpíval Jan Petryka a jediný výstup moudré bohyně Erdy podala Renée Morloc vskutku mysticky.
Do vytříbené sestavy spolehlivě zapadla Maria Kobielska jako Freia průraznou čistou intonací, a v menší roli Donnera jim stačil i mladý Jiří Rajniš, který má za sebou vynikající sezónu a před sebou jistě ještě lepší, a s poznáváním Wagnera sotva začal. Ryze české bylo obsazení dcer Rýna, krásně znějícími dobře sezpívanými hlasy Kateřiny Kněžíkové (Woglinde), Jany Horákové Levicové (Wellgunde) a Václavy Krejčí Houskové (Flosshilde). Jsou u nás už hodně dobré hlasy schopné mezinárodní konkurence, rozdíl je patrný ve zkušenosti, či spíše nezkušenosti s Wagnerem, což je konstatování, nikoli výtka. Protože vytýkat to je třeba těm, kteří se u nás “velkého” Wagnera, tedy Ringu, pořád bojí – až na vynikající inscenaci Parsifala.
Wagnerovská praxe ovšem nejvíc chybí orchestru. Začátek večera byl zralý na odklepání, plný nepřesností a falešných tónů v obrazu valícího se Rýna. Po nástupu dcer Rýna se hra orchestru ustálila, měl i výtečná místa zejména v tutti, ale občasné nepřesnosti přetrvávaly a hlavně: měkké wagnerovské tóny, vyladění zvukových barev, dynamiky a prostě všech nuancí, z nichž sestává wagnerovská partitura, to se nedá zvládnout sebepilnějším jednorázovým nastudováním, to vyžaduje neustálé prohlubování interpretace každého partu. Nakonec výsledek, až na počáteční výpadek, byl hodně dobrý. Andreas Sebastian Weiser volil příhodná tempa a dbal na souhru a výsledný zvuk, mám v uchu ale bohatší dynamiku.
V lednu se po rekonstrukci otevře Státní opera a je dobře, že její původní soubor na Wagnera nezapomíná. Jeho pravidelná vytříbená interpretace je jedna z věcí, které zdejšímu opernímu divadlu chybí. Per Boye Hansen to jistě ví.
Národní divadlo, Praha, soubor Státní opery – Richard Wagner: Zlato Rýna (Das Rheingold). Koncertní provedení. Dirigent Andreas Sebastian Weiser. Forum Karlín 23. a 26. května 2019 (psáno z provedení 26. května).
Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 7/2019) Zlato Rýna
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)