Zlehčovat násilí zas a znovu
Činoherní klub uvedl v režii Šimona Dominika inscenaci hry britské dramatičky Niny Raine s názvem Konsent. Dominik hru, původně vzniklou pro nejmenší scénu londýnského Národního divadla, sám přeložil. V konverzační tragikomedii ze života právníků, jejímiž ústředními tématy jsou nevěra a msta, se uplatňuje klasický shakespearovský model zrcadlení: vývoj vztahů dvou spřátelených párů se v sobě zrcadlí podobně jako právní kauzy v soukromých životech aktérů. Jazyk překladu je živý, dialogy mají (zejména v první polovině) dobrý rytmus a spád.
Inscenace stojí na poctivě odvedených, realisticko-psychologicky pojatých hereckých výkonech. Z ženských postav vyniká proměnlivá Marta Dancingerová v roli citlivé živelné Kitty a decentní Elizaveta Maximová coby životem zkoušená workoholička Rachel. Mužským výkonům dominují Ondřej Rychlý jako rádoby sympatický partner Kitty Edward, jenž v sobě dusí pocit nadřazenosti a arogance, a Vojtěch Kotek, obsazený ne zcela po typu, do role vyčkávajícího outsidera Tima.
Civilní současné kostýmy se drží spíše v neutrálních tlumených barvách, scénu představuje moderně sterilní obývák Edwarda a Kitty. Dominují mu čtyři sytě červená křesla, s nimiž se neustále hýbe (tak jako se vztahy). Diváckému porozumění se trochu staví do cesty způsob, jakým postavy v realistické scénografii jednají – obývák se jejich rokováním v talárech a s parukami poněkud nepatřičně mění v soudní síň nebo se náhle rozštěpí na dvě časové roviny. Postavy se tak najednou mají zřejmě nevidět, byť spolu před chvílí v témže prostoru s týmž osvětlením komunikovaly a není jasné, jak diváci a divačky mají situace rozlišit.
Klíčový problém inscenace je ovšem úplně jiného charakteru. Spočívá ve skutečnosti, že inscenace je divadlem prezentována jako příspěvek do současné diskuse k tématu sexualizovaného násilí (tiskovou zprávou, anotací, programem, svým titulem…). Jako taková je ale z několika důvodů naprosto tristní.
V první řadě v ní téma znásilnění figuruje jako „koření vztahovky“. Zdaleka není avizovaným styčným tématem, ale pouze motivem, se kterým se pracuje značně volně (dle anotace se všichni běžně vzájemně nenápadně znásilňujeme) a vůči současné diskusi velmi necitlivě. Sexualizované násilí je relativizováno (neustálým zdůrazňováním, že každý má svou pravdu a vždy existují dvě verze – přesně v duchu motta inscenace Ano je ano. Ne je ne. Nebo ne?), bagatelizováno (vyústěním situace kolem manželského znásilnění, které ženská postava využívá ve svůj prospěch a nakonec ho smete ze stolu s tím, že „není nijak extra traumatizovaná“) a zároveň velmi nevkusně a vulgárně zesměšňováno (například „humornou“ replikou Díkybohu, že nemáš penis, jinak bys mi ho tam narvala, řečenou v souvislosti se znásilněním, kterého se měl dopustit manžel ve vzteku, ale naštvaná žena „naštěstí nemůže“).
Tvůrci se v problematice zjevně neorientují, neboť vyobrazují stranu oběti i pachatele scestně jako mocensky rovnocenné. Oběť znásilnění sleduje advokáta domů, aby to jemu i státnímu zástupci pěkně vytmavila. Oběma tyká: Vyjebal jsi se mnou, frajere (…), a tys byl úplně k hovnu, oblečená v dráždivé červené. Pokud uvažujeme na úrovni děje a zápletky, budiž (byť i tak je rozhodnutí trochu nelogické vzhledem k tomu, že ještě před chvílí poškozená koktala za soudním pultíkem a nyní vyráží do boje jako nejsuverénnější Xena). Pokud ale tvůrčí tým tvrdí, že jde o příspěvek do diskuse a hru inscenuje realisticky v měřítku 1 : 1, pak sám obrací pozornost k úrovni reprezentace. A se současným děním se inscenace opravdu nepotkává.
Jde tak o tentýž problém jako u nedávno premiérovaného Feministy činohry Národního divadla Brno. Obě inscenace se zaštiťují coby příspěvky k aktuálnímu tématu, k němuž ale přistupují necitlivě a nepoučeně. Problém vyvstává ve chvíli, kdy se inscenace tváří, že vysílají autentický realistický obraz o dané problematice a ten putuje k široké veřejnosti, jež si o ní na základě tohoto obrazu utváří představu. Právnička hnutí Bez trestu Kristýna Benešová mluvila před několika dny v rámci debaty festivalu Jeden svět o výrazném bagatelizování a relativizování sexuálního násilí v české společnosti, které má za následek viktimologické mýty (o oběti, jež si za to mohla sama, a pachateli, který vedl do té doby řádný život). Ty se poté přelévají do justice, neboť soudci jsou koneckonců ve výsledku vždy vzorek dané společnosti. Právě z relativizování a zlehčování sexualizovaného násilí dle ní plynou nízké trestní sazby pro pachatele sexuálních činů, a tudíž časté recidivy. Tedy ano, opravdu velmi záleží, jakým způsobem o tomto tématu k širší společnosti promlouvá umění.
V případě Konsentu za vše mluví věta režiséra, kterou si lze přečíst v programu k inscenaci: Osobně tolik neprožívám linku souhlasu se sexem a znásilnění, přestože je nakonec jádrem zápletky. Potom je tedy na pováženou takovou inscenaci vytvářet a prezentovat ji jako příspěvek do aktuální debaty v České republice.
Pokud uvažujeme o tom, jakou zprávu Konsent vysílá, vyznění není příliš povznášející. Muži se k ženám chovají jako hulváti a podvádějí je, proto se ženy pomátnou a frustrované se jim mstí nevěrou nazpátek. Opakovaně se v tomto kontextu zdůrazňuje „šílená“ antická Medea, kterou v inscenaci zkouší jedna z postav, herečka Zara, a jejíž plakát visí po celou dobu na jevišti. Všichni si tak ublíží vzájemně (včetně onoho mimochodného manželského znásilnění), čímž jsou účty srovnány a je možné začít nanovo. Oko za oko, zub za zub. Od dob starověké Mezopotámie jsme se mnoho neposunuli.
Tvůrčí tým Činoherního klubu zvolil dle mého názoru velmi nešťastnou přízemní hru a velmi nešťastně a přízemně se k ní postavil. Následky bohužel poneseme všichni.
Činoherní klub, Praha – Nina Raine: Konsent. Překlad a režie Šimon Dominik, dramaturgie Markéta Kočí Machačíková, scéna Karel Čapek, kostýmy Petra Krčmářová, hudba Jiří Hájek. Premiéry 24. a 25. března 2023 (psáno z premiéry 24. března).
Komentáře k článku: Zlehčovat násilí zas a znovu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)