Zlínské tripy (No. 2)
Po příjemném konci středečního večera, jež zajistila rozpustilá EMO koprodukce Divadla DNO a Divadla na cucky iDolls se usínalo nehorázně dobře. Probuzení do festivalového čtvrtka a bezprostředně navazující divadelní snídaně se pak rovnala skutečně lukulským hodům. Enquistova dramatizace vlastního románu Blanche a Marie pod režijním vedením Anny Petrželkové a s empatickou dramaturgií Vladimíra Fekara dospěla k inscenačnímu výsledku, jenž většině ostatních festivalových produkcí bere vítr z plachet. Bezchybně spolupracující herecký sextet se v Enquistově komplikované emocionální detektivce zabydlel jak skupina leguánů v ideálně vytopeném teráriu. Intenzivní atak na sotva probuzeného diváka byl drtivý i přívětivý zároveň a po závěru představení nezbylo než litovati, že kritikovo oko inscenaci nezachytilo podstatně dříve. Tedy v období nominací na Cenu Alfréda Radoka. Radost z vynikajícího zážitku byla navíc dvojnásobně korunována: potěšením s opětovného setkání s charakterním herectvím Gustava Řezníčka a již druhým potvrzením skutečnosti, že Kateřina Liďáková kvete do podoby jevištního klenotu. Jen tak dále, milý Zlíne!
Zlínské klenoty – Kateřina Liďáková, Marta Bačíková a Helena Čermáková v inscenaci Blanche a Marie. FOTO Archiv Městského divadla Zlín
Zbytek dne se pochopitelně poněkud ukryl do stínu předcházejícího sukcesu. Bezesporu pohodoví Samurajové ze DNA sice potvrdili setrvalou formu sehraného tria Jelínek-Kniha-Dalecký, ve výsledku však byli pouze chutnou odpolední jednohubkou. Nenaladěn na další neškodné divadelní veselosti jsem následující inscenaci Když se zhasne divadla Do houslí raději vynechal a věnoval se nasávání festivalové atmosféry, již nelze nazvat jinak než báječnou.
Představení Prach bratislavského Studia L+S, jemuž patřil start čtvrtečního večera, se stalo zdrojem velkých rozpaků: Nad dramatickou předlohou maďarského autora G. Spiróa, jež neinvenčně interpretuje stokrát omletou moralitu o náhodném zbohatnutí, nevhodném umístění komorní inscenace na velké jeviště MDZ, i mrzké návštěvnosti, jež olbřímí prostory zlínského kolosea nezaplnila ani z pětiny. Hrozbu fatálního nezdaru naštěstí odvrátili hereční představitelé inscenace, patronka letošního festivalu Szidi Tobias a Attila Mokos, i řemeslně zručná režie Juraje Nvoty.
Po pádu do letargie zaviněné Prachem, nezbylo mi než nechat se pořádně probudit. Potřebné dobití energie tradičně zajistilo festivalové šapitó. Domáci Los Perdidos nakopli večírek zběsilými rytmy a vzpomínky na nepovedený úvod večera finálně zaplašil Sen, aneb koncert kapely Divadla DNO. O následném epilogu v podobě svítání nad divadlem, improvizačních etudách a parádně rozezpívané Dílně 9472 nemluvě. Zlínu zdar!
Komentáře k článku: Zlínské tripy (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
