Zlínský zářez
Tak silný zážitek, jaký jsem si loni odvezla z představení Jesus Christ Superstar ve Slováckém divadle, jsem na festivalu letos postrádala. Obecně mě ovšem potěšilo, že Městské divadlo Zlín bylo Slováckému divadlu rovnocennějším partnerem než loni, kdy se prezentovalo Šakalími léty, tedy čistě provozním titulem, a komedií Dnes večer nevařím, jež působila sentimentálním pojetím tématu emancipace jako směšné retro. Zatímco Uherské Hradiště letos vsadilo na klasiku (tuto floskuli používám zcela záměrně, neboť jedním z titulů se stal Dejvickým divadlem prověřený Dealer’s Choice o hráčích pokeru z poloviny devadesátých let, klasiku ale zastupoval především starý dobrý Limonádový Joe a – byť v současné adaptaci – výsostně staromilský Cyrano z Bergeracu), Zlín se otevřel současné dramatice a s ní přicházejícím tématům. Ve Slováckém divadle jsme tak letos obdivovali především perfektní kondici hereckého souboru, v tom zlínském zase progresivní dramaturgii, nabídnuvší dva tituly v české premiéře.
Zleva Marie Vojtěchová (Melanie), Radoslav Šopík (Herbert) a Zdeněk Lambor (Matthias) v inscenaci současné německé hry Extrabuřt (Městské divadlo Zlín, režie Petr Štindl) FOTO MAREK MALŮŠEK
Dramaturgické extrabuřty
Více mě zaujal Extrabuřt německých autorů Dietmara Jacobse a Moritze Netenjakoba v režii Petra Štindla na studiové scéně. Koncepcí schůze, na níž každý z účastníků zastává odlišné stanovisko, připomíná Havelkovo úspěšné Společenstvo vlastníků. Český autor ovšem otevírá celou řadu témat a vychází přímo ze zkušenosti naší společnosti, jež v devadesátých letech zaznamenala boom privatizace a dnes se stále ještě učí popasovat se vztahem k tomu, co je společné. Téma Extrabuřtu je naopak mnohem koncentrovanější a přes veškerou snahu tvůrců se mi jeví jako až příliš spjaté s německým kontextem.
Schůze se v tomto případě koná v tenisovém klubu a jejím ústředním tématem je nákup grilu. Protože je ale jeden z členů turecký muslim (Josef Koller) a jeho hovězí klobásky se nesmějí péct dohromady s vepřovými, německými, navrhne jeho mixová partnerka (Marie Vojtěchová), aby pro něj klub zakoupil druhý gril. Vždyť máme demokracii a každý by měl mít právo grilovat. Rozjíždí se tak diskuse, postupně odhalující skrytou xenofobii a šovinismus všech postav. Dialogy jsou vtipné, ač místy předvídatelné, a téma palčivé, ale co naplat, když u nás moc muslimů nemáme? Na diskusích zazněl argument, že xenofobie je Čechům rovněž vlastní, podepřený paralelami s Romy či Vietnamci, ale ty dle mého názoru nefungují, neboť náboženské či kulturní zvyklosti těchto národů významným způsobem neinfiltrují ty naše. Zkrátka a dobře, nezaznamenala jsem, že by se těmito kulturami někdo cítil ohrožen. Lépe tak v inscenaci rezonovalo téma vegetariánství, avšak o to více mě mrzelo, že nakonec diváci nehlasovali i o nákupu třetího grilu, ačkoli vegetariánů mezi nimi zvedlo ruku minimálně deset. Nicméně už jen pro možnost položit si tyto otázky týkající se demokracie a tolerance, a to na půdorysu zábavného titulu, jenž má šanci do divadla přilákat široké publikum, si odvážného dramaturgického tahu zlínského divadla cením.
Na inscenaci hry Albion Mika Bartletta v režii uměleckého šéfa zlínského divadla Patrika Lančariče, uváděné na velké scéně, mě sice potěšila variace Višňového sadu a Racka, ale nedařilo se mi rozklíčovat, co nám oproti Čechovovi Bartlett nabízí navíc. Naslouchala jsem vztahovým peripetiím, které znám odjinud, statické mizanscény však konflikty mezi postavami nijak nerozvíjely. Osvěžující byla snad jen pohybová kreace Markéty Holcmanové v roli truchlící Anny, naopak se skrz naskrz nesympatickou Audrey v podání Evy Daňkové jsem se nedokázala ztotožnit. Teprve z rozdílných interpretací konce jsem na diskusi po představení pochopila, jak Bartlett čechovovské téma problematizuje, když nechává majitelku zahrady přes veškerou paseku, kterou kvůli ní napáchala, aby zastavila plánovaný prodej a zahradu si přes nesmyslné zadlužení nechala. Jeden tábor, jenž inscenaci četl především skrze Čechova, totiž konec interpretoval pozitivně, neboť zahrada pro ně podobně jako višňový sad představovala hodnotu, za kterou je třeba bojovat. Já se zařadila spíše do druhého tábora a lpění hlavní postavy na kousku půdy, jež postupně ničí životy všech kolem i její vlastní, jsem vnímala jako sobecké, tragické. Ještě více než u Čechova tak vynikl obraz roztříštěného světa, jehož hodnoty jsou zcela relativní.
Shakespeare pro začátečníky (i pokročilé)
Že může mladé publikum oslovit i klasika, a to nikoli nutně v současné adaptaci, dosvědčilo zlínské divadlo inscenací Shakespearovy Bouře, již vytvořil odvolaný ředitel Josef Morávek na komorní scéně Studia Z, v první řadě právě pro generaci Z. Holá scéna, na níž stál pouze rozhodcovský empire a hrabla na antuku (jakoby předznamenávající následující inscenaci z tenisového prostředí), na první pohled ubírala vrcholné hře největšího dramatika všech dob na magičnosti, stejně jako civilní pojetí všech postav včetně Prospera (Marek Příkazký) a Ariela (Tamara Kotrbová). Jevištní minimalismus však zároveň otevřel prostor pro hru s magickým slůvkem „jako“. Neutrálně oblečení herci se totiž představují svými civilními jmény a se slovem „jako“ doplňují jméno postavy, kterou právě ztvárňují, přičemž někteří jich – spolu se střídmě využívanými historizujícími kostýmy – střídají více. V hlavní roli se tak ocitá Shakespearův básnický a zároveň výsostně dramatický text coby podnět ke hře a imaginaci. Co na tom, že s touto poetikou nepřišel Josef Morávek jako první, jak zaznívalo na diskusích (čarování kytarami připomínalo například pušky z původní inscenace Balady pro banditu); v prostředí zlínského divadla – a troufám si tvrdit oblastních divadel obecně – je „chudé divadlo“ poetikou minoritní, a přitom právě ono má svou hravostí a prací s textem možnost přitáhnout mladé publikum jak k divadlu, tak k povinné četbě.
Komentáře k článku: Zlínský zářez
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
