Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Zločin a trest v celé amplitudě
Nejen zlí jazykové tvrdí, že mnohé herce a režiséry nastartoval odchod z Národního divadla (v Praze) k novému tvůrčímu rozletu. Názorným, přímo empirickým důkazem toho se zdá i Michal Dočekal, bývalý ředitel ND, který letos na jaře v Divadle Husa na provázku výtečně „vystavěl“ Dynastii, ságu bankovního rodu Lehmanů, z pera současného italského dramatika S. Massiniho. Ale ještě předtím, na podzim loňského roku nastudoval na budapešťské scéně Vigszínház Dostojevského Zločin a trest – spolu s Ivou Klestilovou je zároveň autorem divadelní adaptace díla.
Na základě několika maďarských představení zhlédnutých v posledních letech právě v Plzni jsem usuzoval, že u Zločinu a trestu jde o šťastnou symbiózu českého režiséra s maďarskou scénografií, a ejhle, dodatečně zjišťuji, že scéna je dílem Martina Chocholouška, navíc kostýmy pocházejí z dílny Sylvy Zimula Hanákové a hudbu složil Michal Novinski.
Scéna je pustá a prázdná jako z gruntu reformovaná modlitebna a různé její modifikace (pokoj s figurkami dětí, prosektura, vyšetřovna atd.) prázdnotu spíš umocňují, než by ji ředily. Vlídnější podoby nabývá při ztlumeném světle a při kreacích hudebního tria. V pozadí pracují dva ventilátory: jednou simulují příjezd vlaku, jindy ohnivými světelnými efekty posilují napětí probíhajících interakcí, dialogů a monologů. Poněkud nepodařené jsou pojízdné pouliční svítilny – vypadají jako kombinace zmrzlinářského vozíku se zubařským křeslem.
Rodion Raskolnikov je mužem utkvělé myšlenky a zároveň pravzorem všech možných světanápravců, neboť jeho individuální problém lze snadno přesmyknout na kolektivní a místo lichvářské babizny dosadit vydřidušskou třídu nebo méněcennou rasu. Kolik dobrodiní uniká po staletí lidstvu pod rukama!
Ákos Orosz v roli Raskolnikova vytváří věrohodný a velice výrazný „nosič“ manického, umanutého temperamentu, ale také idejí hlavní postavy. V představení ostatně nejsou žádné epizodní figury: vidíme hořce pravdivé a zároveň lehce operetní tirády opilecky balancujícího (v jednu chvíli i na pojízdném vozíku) Marmeladova (Károly Hajduk) a oba hnusáci, „sociální“ Lužin (Péter Telekes) i „metafyzický“ Svidrigajlov, zanechávají v divákovi nesmazatelný dojem. Totéž lze říci i o představiteli vyšetřovatele Porfirije: jednou vybafne na Rodiona z pojízdného vozíku, na němž leží přikrytý jako mrtvola, podruhé se na něj díky technickému zařízení snáší jako pařát dravce, ale nejde o žádnou samoúčelnou sugesci: vše vnímáme jako součást hry policejní kočky s „nadčlovíčkovskou“ myší. Stejně silné jsou také ženské postavy. Kateřina Ivanovna (Enikő Börcsöková) dokáže vyřknout i vykřičet své zoufalství, Duňa (Éva Bataová) hájit in extremis svoji čistotu – a Soňa Marmeladovová není v podání Katy Bachové jen „svatá prostitutka“, jak se o této postavě kdysi dávno psalo. Má své hluboké intuice a skutečně ví lépe než Rodion, čeho jediného je zapotřebí.
V případě Dočekalova výkladu Zločinu a trestu nejde o digest ani ořez, jak jsme často svědky, ale o čistý přímý přenos klasikova díla do divadelní podoby. Tak přesvědčivý, že si v závěru znovu uvědomujeme, jak nepřesný je překlad českého názvu. Výstižnější by bylo místo trestu uvádět pokání – s tím, že součástí nadpřirozené proměny smýšlení je přijetí světského trestu. Bez ironie lze říci, že představení trvá jen tři hodiny. Nabízí se otázka, která naše scéna se v nejbližší budoucnosti asi chopí právě této dramatizace (včetně režiséra?) a zvládne ji v celé její amplitudě? Doufám, že klepu na otevřené dveře.
Vígszínház (Maďarsko) – F. M. Dostojevskij: Zločin a trest. Divadelní adaptace Michal Dočekal a Iva Klestilová, režie Michal Dočekal, scéna Martin Chocholoušek, hudba Michal Novinski. Premiéra 15. října 2016.
Komentáře k článku: Zločin a trest v celé amplitudě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)