Divadelní noviny > Festivaly

ZlomDAMUvaz (No. 1)

První zlomvazácký den se nesl v duchu pohrávání si s odkazem širokého spektra moderních kulturních velikánů. Startovalo se u princezen a všemocné kouzelné víly, následoval přelet nad morf-arénou v tralalaxii a skončilo se u celebrit světového filmu, kteří měli „pochybnou“ morálku.

Co dělají princezny po svém šťastném konci? Inscenace K smrti šťastní dává jasnou odpověď – trpí. Splněná přání se stávají prokletím. Popelka (Tereza Nádvorníková) je pávicí v pozlacené kleci, Růženka (Síra Märcová) si vezme toho pravého, který si místo ní raději vezme její sukni a Sněhurka (Veronika Popovičová) jednohubkami zajídá stesk po své sedmičlenné domácnosti. Snad jedině Karkulka (Kateřina Dvořáková) se má dobře. Sama totiž vleze Vlkovi (František Hnilička) do břicha. Tato scéna vzájemného oťukávání, ohmatávání a závěrečného spojení zdaleka ne jen erotického se nejvíce dotýká síly, jíž by celá inscenace mohla mít.

Stylizovaný, pantomimický začátek, kdy princové vítají přicházející princezny a své vyklánění zpoza dveří modifikují dle žádoucnosti té které slečny perfektně a ve zkratce shrnuje atmosféru jakékoli teenage party. Škoda, že pak herci začnou také mluvit. Pohybové kreace totiž zůstávají nejpůsobivějšími, protože precizně a zároveň poeticky vyjadřují představené situace. Celek se pak lomí mezi nimi a slovy a budovaná nálada se ztrácí. Závěrečná scéna, kdy se děti posílají do života, jež se pohádkám zřejmě bude podobat minimálně, pak korunuje zbytečnou doslovnost inscenace. Všem už došlo, že princi a princeznami se stát nikdo nechce, když nejvíc si užívá mírně pomstychtivá kouzelná víla.

Naopak Star vrz, čili pocta béčkovým až céčkovým sci-fi filmům, nastavenou stylizaci udrží a ve světelném tempu diváky protáhne klasickou zápletkou s klasickými hrdiny svého žánru. Právě zrozený robot (František Hnilička), vesmírný pašerák (samozřejmě ten nejlepší) (Tomáš Hron) a patrně největší galaktický looser (Dan Kranich) se po drobných perpetiích setkávají při nejhorším možném trestu – souboji na život a na smrt v morf aréně. Inscenace nicméně stojí spíše na textu jako takovém, ne na příběhu. Tvůrci si pohrávají s klišé a i s do důsledku dovedenými vlastnostmi jiné životní reality. Ať už jde o úsloví ku*vanyx, nebo o robotovu schopnost přesně posoudit sílu úderu. Hercům pak stačí naladit se na jeden typ, jednu polohu, kterou do konce perfektně drží. A i my, poměrně žánru neznalí máme o zábavu postaráno. Navíc, koho by nepotěšilo pětiminutové poskakování se světelnými meči, že?

Bohužel se vzlety a pády jmen světové kinematografie (a výtvarného umění) si nedokázala poradit Akadémia umení z Bánské Bystrice. V dramatickém textu Staří režiséři se setkávají Otakar Vávra, Elia Kazan, Leni Riefenstahl a sovětský sochař Gerasim, všichni velcí umělci a všichni pošpinění nějakým totalitním režimem.

Každý z nich samozřejmě odmítá ustoupit ze své pravdy a sdílejí společný prostor, který se na první pohled zdá být domovem důchodců. Po chvíli se ovšem jednoduchá a scénicky účinná situace několika křížících se zpovědí začíná komplikovat. Nejen dějově, ale především textově. Začíná se vršit neskutečné množství narážek, odkazů a historek. Nejsem si jistá, že je unese hra, inscenátorům se určitě nepodařilo jimi dostatečně probrat a provést jejich hierarchizaci. Herci se topí v množství slov, jimž nedokáží dát význam a důraz. Inscenaci se nevyhýbají ani režijní problémy. Matuš Oľha vystavěl statický a monotónní celek. Herce nevede k rozvoji jejich schopností, nechává je tápat.

Když posléze každý z režisérů natáčí smrt „svého“ diktátora, předpokládá se, že herci povedou s filmařským stylem svých předobrazů nějaký dialog – budou se je snažit napodobit, ironizovat je, jít cíleně proti nim, ale nic takového se na scéně neděje. Jeden „snímek“ se těžko odlišuje od druhého, jednotliví režiséři pouze hovoří o svých ideách a na jevišti se ukazuje zcela něco jiného. Inscenaci tak zákonitě chybí pointa. Velké tvůrce i podivný Systém jejich reality opouštíme stejní, jací jsme do něj přišli.

KALD DAMU – Kateřina Jandáčková: K smrti šťastní. Režie Kateřina Jandáčková, dramaturgie David Košťák, hudba Jan Čtvrtník, kostýmy Lenka Rozsnyóová, pohybová spolupráce Peter Šavel. Premiéra 18. prosince 2015. (Psáno z reprízy 4. května 2016 na festivalu Zlomvaz.)

KALD DAMU – Kolektiv: Star vrz. Účinkují Frantšek Hnilička, Tomáš Hron, Dan Kranich. Psáno z reprízy 4. 5. 2016 na festivalu Zlomvaz.

AKU (Bánská Bystrica) – Jan Vedral: Staří režiséři. Režie Matúš Oľha, scénografie Jaroslav Daubrava, kostýmy Miroslav Daubrava, hudba Ľubomír Šamo. Psáno z reprízy 4. května 2016 na festivalu Zlomvaz.

• Autor: Jiřina Hofmanová
• Publikováno: 6. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: ZlomDAMUvaz (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ