Divadelní noviny >

Zmítá se, ale nepotopí

Herec a pedagog Josef Karlík by se v březnu dožil devadesáti let (19. března 1928 Kroměříž – 30. října 2009 Brno). Nabízíme krátkou vzpomínku na tuto legendu brněnského divadla, kterou nám poslala teatroložka, redaktorka, dramaturgyně a kulturní publicistka, jež řadu let působila v Národním (dříve Státním) divadle v Brně a Josefa Karlíka tak sledovala od počáků až do konce jeho působení v tomto divadle.

Drahý pane Karlíku…

Že jsou lidé nahraditelní, je jen lidská pověra. Nikdy nepřijde druhý Karlík, druhý Lakomý, druhý Srba, druhý Osolsobě, druhý Julínek, druhá paní Krátká, paní Trýbová, paní Figarová, paní Vágnerová, paní Šlezingrová, tedy obě paní Šlezingrové, druhá Vlasta Prášilová, druhý Kůra, Kubálek, Vejsada, druhý Sokolovský, druhý Fišer, druhý Přibyl, druhý Jílek, druhý Ogoun, druhý Hynšt, Kaloč, Zbavitel, Šprlák-Puk, druhý Věžník, druhý Wasserbauer, druhý Psota, druhý Hajda, druhý Vašut, druhý Nosek…

Nelze jmenovat všechny, které bych jmenovat chtěla. Přijdou jiní, budou jiní, také výjimeční, ale, božínku, nebudou naši. Budou patřit jinému času.

Možná se máme lépe než naši rodiče, to jest pohodlně, ale není to dobrý čas, ten dnešní. Slyším dobře, říkáte: A který byl dobrý… Leč divadlo, však jste to učil své žáky, divadlo je obraz doby. Pokaždé mě napadá motto Paříže: Fluctuat nec mergitur (Zmítá se, ale nepotopí). Vám to mohu říci. Často dnes odcházím z představení už v první pauze, zatímco kdysi, když jste s panem Lakomým hráli lorda Mortimera a krále Eduarda II., Kinga a Marlowa, nebo Lízala a Vávru, a jiné (zůstanu jen u činohry) – a přiblížil se konec, načisto jsem se vylekala, že je po všem.

Maryša. Jaký osud jste jí připravil. Takové děvčici. A pan Hajda věděl, co s dramatem pánů Mrštíků.

Lízal      No – néni nač dělat pána. Chceš-li mně šlapat na krk, šlápnu já taky. To přece ví každý dítě, že tobě všecko nepatří.

Vávra    Víte co? – Nebudem se dlóho čistit a necháme si každý svý. Nač ty kalný řeči. Détečtyry tisíce a budeme srovnáni.

Lízal      No – a šest nechceš? Maryšu a čtyry tisíce. Tynéseš hlópé…. kdyby to bela ženská, že by se mosela zlatem pozlatit, aby ju někdo kópil!…. Ale Maryša? Cákryš! Esli pak sis ju jak se patří prohlíd´, že tak o ňu handluješ? Rovná jako svíčka, v rukách ji všecko enem hrá – – –

A nakonec

Lízal      A nedám, nedám svý dítě trápit – Dum si ju vezmu a jemu nic nedám – nic  – nic  – nic.

To byl rok 1983. Divadlo Na hradbách s Maryšou Nataši Kalousové –  po Evě Hradilové a Franckovi Jaroslava Kuneše, nemýlím-li se, v Divadle bratří Mrštíků.

A co takový pan Puntila?

Neplatil jsem ti penzionát v Bruselu, abys padla kolem krku tomu šoférovi, nýbrž proto, abys dovedla zachovat od služebnictva určitý odstup. Deset kroků od těla a žádné důvěrnosti! A v tomhle nepovolím!

Ohledně Brechta a této je hry jste mi řekl: Vy jste si Brechta neoblíbila, ale režiséry jsme na něho měli – skoro bych řekl široko daleko nejlepší. No, byl jsem statkář na Puntile, opojen vínem, bratřil jsem se s celým světem…. ale v „záchvatu“ střízlivosti upjatý, kategorický despota. Vlastně mi režisér (a autor) přidělili dvě role. Řekl bych, že potřebné polohy u obou jsem si našel. Tedy, jestli našel, nemůžete se ptát mne.

Kdybychom teď otevřeli stránky hry pana Goldflama nazvané Sci-fi a zalistovali v dialogu, který vedete s Evou Hradilovou (oba nenapodobitelně), odpověděla bych vám v duchu hry takto: Já se neptám! Já to vím!

Nejraději bych postavila do řady všechny postavy, kterými jste nás k sobě připoutal. Není spravedlivé jedny nasvítit a jiné ponechat ve tmě.

Galileo jde podél rampy z levého portálu k pravému, poněkud nakloněn směrem k hledišti, nataženou rukou nabízí: Přijmete se mnou…?  Sám jste nesl dramatičnost Brechtovy hry. Role to byla naprosto vyčerpávající a jedinečná.

Tyran Cenci. Pravdivý příběh o smrti Giacoma i Beatrice a Lukrecie Cenciových Antonina Artauda. Giacomo Josefa  Štefla, krásná Beatrice spanilé Miriam Hynkové a dojemná Lukrecie Stanislavy Strobachové. Poslední spolupráce s režisérem Sokolovským.

Puk. Sen noci svatojánské. William Shakespeare. Mrštnost, lehkost, švih – vlastnosti herectví commedie dell´arte, základní složka Karlíkova herectví, napsal doktor Zdeněk Srna – se zaskvěly i tentokrát. Bylo vám padesát let.

Francisco de Goya ve Valejově Spánku rozumu. Jsme v roce 1979. Podobně jako v Rembrandtovi odhalil jste onu utajovanou osobní rovnici obou postav. Jen váš způsob se naprosto lišil od obvyklých hereckých popisů psychologických prožitků. Nebo jinak: váš způsob předčil předlohu samu.

A Napoleon! Jiřího Hubače, svého času královského dodavatele skvělých libret, scénářů, dramatického textu… S Josefinou Zdeny Herfortové a Evy Hradilové. Každá jiná a každá skvělá!  Napoleon! Už ony vykřičníky (dříve se říkalo zvolavník), kterým jsem se vždycky vyhýbala, prozrazují všechno. Nebo aspoň hodně, nemyslíte? Kdybyste se na jeden večer vrátil a jen tak přešel jeviště…

Kteréhosi dne, mnoho let nazpátek, už ani nevím v kterou roční dobu, jsme se potkali v Dvořákově ulici. Šel jste ze školy, ještě jste vyučoval na Janáčkově akademii (nikdy jsem vám neřekla, jak ráda vás vidím) a pravil jste smutně a vážně: Končím. Mám velké bolesti. Umírám. Měla jsem to zase za váš skoro rozmar, všechno to herectví, jímž jste žil… –  jen jsem tehdy nevěděla, nebo nevěřila, nebo nechtěla vědět, že to nebyla slova z žádné hry.

Když se profesor Ivo Osolsobě (další tituly vynechám, protože, jak pravil jednou náš přítel, docent Viktor Kudělka největší honor je jméno) loučil smutečním projevem s paní Evou Reichovou – pamatujete si přece na ni dobře, odešla v červenci roku 1999 – končil slovy: Drahá paní Evo, na shledanou v nebi.

Nechť je mi dovoleno vypůjčit si ona slova.

Drahý pane Karlíku, na shledanou v nebi.

Psáno ve Vranově v listopadu, léta Páně 2017

///

P. S. Paní Dufková na Josefa Karlíka vzpomínala v i-DN v srpnu loňského roku do té doby nevydaným rozhovorem: Pochybování s Josefem Karlíkem. Oba texty měly být součástí sborníku věnovaného jeho nedožitým devadesátinám, ten však z nedostatku financí nevyjde.

• Autor: Eugenie Dufková
• Publikováno: 31. března 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zmítá se, ale nepotopí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ