Zmuchlat a roztrhat
Sejde-li se video, experimentální divadlo, zpěv, orální literatura, industriální zvuk a akustická instalace, dá se očekávat docela slušný nářez. A to se ani nemusí potkat na šicím stroji. A teď si ještě představte, že důvodem jejich setkání je podivný lyrický životopisný film o arménském básníkovi, který je sověty zakázán, sestříhán a znovu zakázán.
Vizuální experimentátorka Cristina Maldonado, hlasová performerka Laureline Koenig a zvukový umělec Marcus Beuter představili v předpremiéře v pražském divadle Alfred ve dvoře vizuálně-akustickou koláž Sayat Nova, která pojem divadlo sune až na samou hranici svého významu. Ale co dnes ne, že? Nadto v Alfredovi… Premiérově umělci svůj projekt uvedou v těchto dnech na olomouckém festivalu Divadelní Flora. Na co se můžete těšit?
Divadelní Sayat Nova – hlavní roli nehrají herci, ale film. FOTO ARCHIV DIVADLA
Film Sayat Nova, po sestříhání režisérem filmů o Leninovi přejmenován na Barva granátového jablka, je kultovním filmem Sergeje Paradžanova, arménské obdoby Andreje Tarkovského. Zajímavé na něm však není to, že byl zakázán pro propagaci mystiky a erotiky, jako spíš skutečně jeho vizuální podoba, která spíše než film připomíná psychedelickou diaprojekci rozpohybovaných obrazů velmi zvláštního světa, kde se příliš nemluví a kde každé jednání vypadá jako součást nějakého rizuálu. A tady je nejspíš třeba hledat inspiraci k inscenaci, kterou Cristina Maldonado zahrnula do svého většího projektu What She Does, v němž tímto (tedy tím, o němž za nedlouho budu hovořit) způsobem recykluje filmy. Ze začátku je princip velmi podobný tomu, jaký použila v projektu The Stranger Gets a Gift Service.
Hlavní roli tedy nehrají herci, ale film. Fyzičtí umělci jej znásilňují, zasahují do něj vlastními těly, vlastním hlasem, hledají jeho nové významy. Tedy vlastně umělkyně, neboť Marcus Beuter se v podstatě po celou hodinu představení nehne od počítače, v němž vytváří její zvukovou složku. Vlastně je to velmi podobné tomu, co u nás dělají např. Handa Gote, ovšem s tím rozdílem, že technika, s níž pracuje Cristina Maldonado a s níž celý film v reálném čase znovu-režíruje, se jeví propracovanější, i když sterilnější oproti DIY metodě Handa Gote. Cristina dokáže pomocí soustavy světel a kamer vytvořit iluzi, že se sama ve filmu prochází a co víc, že je třeba vzpomínkou některé z postav filmu.
Některé momenty mohou připomínat koláže Jiřího Koláře. FOTO ARCHIV DIVADLA
V Sayat Nova pracuje Cristina především s motivem plochy média. Nezajímají ji příliš možnosti obrazu, ale spíše to, co se s ním děje v procesu promítání. Výsledkem tak je všelijaké ohýbání a zejména trhání, stříhání a muchlání obrazu, které může připomínat výtvarné práce Jiřího Koláře. Vlastně i výsledná vizuálně-akustická koláž, nebo spíš její duch chtělo by se říct, který v divákovi na konci zůstane, nabývá podoby zážitku z výtvarného díla. Fakt, že jde o naprosto „nedialogické představení“ tomu jen přispívá. A to i přes scénu, v níž Laureline Koenig střídavě francouzsky a anglicky vyprávěla nějaký příběh. Vlastně i to je jen dalším útržkem, který je potřeba přilepit na příslušné bílé místo koláže. Laureline navíc doprovázela představení zpěvem, v němž je cítit hluboká znalost arménské kultury. Zajímavá je však její práce s hlasem, který často nechává spadnout do falešných tónů, ačkoli zpívá neuvěřitelně čistě a přesně i bez hudebního doprovodu. I zde se dá mluvit spíš o hudebním obraze než produkci.
Když jdete na výstavu, taky nemáte potřebu před každým objektem tleskat. Stejně tak i tady jsem měl velký problém zatleskat. A to ne proto, že bych nevěděl, jestli už je opravdu konec, nebo že by se mi to tak moc nelíbilo. Ale prostě proto, že to ruší. Je to ten typ představení, u něhož chcete ještě dlouho po konci sedět a zažít jej. Ale zatleskat se asi sluší…
Komentáře k článku: Zmuchlat a roztrhat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
