Divadelní noviny > Kritika

Šťastná setkání

Dobrá operní inscenace vznikne jen souhrou mnoha různých uměleckých siločar, to samozřejmě dávno víme. Stejně tak není nic objevného na konstatování, že souhru siločar lze uvést do chodu cíleně jen zčásti, že se žádné dílo neobejde bez souhry okolností, které naplánovat prostě nelze. Zkrátka bez šťastné náhody. Jen se jí musí vyjít vstříc, musí se jí dát příležitost.

Naposledy ke šťastnému setkání v opeře Národního divadla moravskoslezského v Ostravě došlo premiérou opery Benjamina Brittena Zneuctění Lukrécie. Český překlad názvu The Rape of Lucretia, použitý už Evou Bezděkovou v české (československé) premiéře opery v Plzni (17. prosince 1983), se vyhýbá tvrdšímu, ale patřičnějšímu i jazykově přesnějšímu označení „znásilnění“. Svědčí o typicky českém operním zjemňování reality, o neochotě a možná studu věci odkrývat v jejich nahotě. Většinu z mnoha různých uměleckých děl, která na námět z doby kolem roku 500 před naším letopočtem vznikla (Tizian a Shakespeare za desítky jiných), přitom česky nazýváme Znásilnění Lukrécie.

V příběhu také nejde o nic jiného, než že syn etruského vládce Říma Sextus Tarquinius znásilnil Lukrécii, ženu římského vojevůdce Collatina, ta spáchala sebevraždu a poskytla antickým legendám vítanou rozbušku k protietruskému povstání a ke vzniku římské republiky. Motivace činů se ovšem u různých autorů liší. V Brittenově opeře Tarquinia vydráždila sázka o věrnost římských manželek, v níž díky Lukrécii zvítězil Collatinus, a také si zvlčilý syn tyrana, příslušník „zlaté mládeže“ své doby, chtěl potvrdit neomezenou moc nad okupovanými Římany. Collatinus mu dal za pravdu, když Lukrécii opatrnicky doporučil, aby na příhodu raději zapomněla. Britten se ve filosofujícím epilogu opery ptá po důsledcích jejího činu – a končí opěvováním Krista Spasitele, který se, jako ona, obětoval pro jiné. Vzpomeneme přitom třeba na Jana Palacha?

Komorní opera pro běžné jeviště

Skladatel operu napsal pro putovní operní společnost Glyndebourne English Opera Group, kterou spoluzaložil v březnu 1946 v přesvědčení, že opera v Evropě vyčerpané válkou musí být co nejlevnější, omezil proto orchestr na sedmnáct nástrojů, odstranil sbor a vystačil se sedmi sólisty. Premiéra byla na Glyndenbournském festivalu 12. července 1946, později se soubor od festivalu odvrátil. V Ostravě velmi správně především usilovali vytvořit optimální tým sólistů (domácích i hostů) a orchestrálních hráčů (koncertních mistrů), kteří by obtížnou a u nás vlastně neznámou partituru na úrovni zahráli. Hudební nastudování svěřili Ondřeji Vrabcovi, který má s operou pramalé zkušenosti, což v dané chvíli bylo spíš výhodou – dirigent nedbal na dramatické požadavky divadla (ostatně režisér je, výjimečně správně, zřejmě ani neměl, jak uvidíme), zato cizeloval jemnou souhru nástrojů a valéry výsledného zvuku. Pracoval zkrátka nikoli s dramatickým orchestrem, ale s komorním hudebním ansámblem, a dosáhl pozoruhodné kvality provedení, k níž významně přispěli i sólisté schopností stylově dostát Brittenovu opernímu vyjadřování složenému z deklamatorních i kantabilních pasáží.

Co v opeře režírovat?

Jednoduchá odpověď dnes není. Některý režisér nespustí oči z dobových reálií, jiný z detailů příběhu, další vnucuje vlastní autorskou výpověď, což se sice často vymstí, ale když se povede, bývá to paráda. Režisérů, co jen „vybarvují“ danosti partitury jako děti omalovánky, naštěstí ubylo, ale vracejí se k té metodě i někteří mladí. A, bohužel, moc nepřibývá těch, kteří hledají smysl příběhu, vzácněji i hudby, v dnešním světě.

Jiří Nekvasil má vcelku ustálený rukopis. Vždycky spojuje tendenci dostát všemu, co skladatel požaduje, se snahou prezentovat to výrazným, ryze současným výtvarným viděním. A co je na jeho režiích vůbec nejprůkaznější – vždycky hledá současný smysl díla a jeho inscenování. To všechno se, myslím, v inscenaci Zneuctění Lukrécie setkalo opravdu velmi šťastně.

Nekvasil především v Brittenově opeře našel téma velmi aktuální – řekněme hledání víry v časech obecné ztráty hodnot. Víry nikoli v úzce náboženském, či dokonce církevním smyslu, jakkoli do pravého portálu jeviště režisér nechal zabudovat kostelní kazatelnu – ta víc, myslím, odpovídá Nekvasilově snaze dostát reáliím opery než jeho vlastnímu duchovnímu světu. Protějškem kazatelny je v druhém portálu visutá, designově ultramoderní lávka, z níž se dá svět obhlížet jako z rozhledny, nezúčastněně, pragmaticky. Britten zřejmě zvolil téma opery v analogické situaci – tedy těsně po válce, která rozbořila nejen města, ale především duchovní jistoty. Čemu měli lidé věřit? Polovina Evropy se vydala na „vědecky“ zdůvodněnou cestu ke komunistickému blahobytu, druhá se utíkala k ideálům křesťanství, což nabídl i Britten. Nekvasil dobře ví, že jsme, aniž to mnozí zatím tuší, také blízko zásadnímu rozhodování, kudy se vydat, a v jeho výpovědi nelze nepřečíst výzvu: nedejte se oklamat pragmatiky Collatiny, natož bezohlednými vůdci typu Tarquinia, ale za jakoukoli cenu, třeba i života, následujme Lukrécie. Ctěme zdánlivě nepraktický idealismus, bez něhož se nedá stvořit praktický život, tuto poučku bychom po všech historických zkušenostech už mohli znát.

Nekvasila vůbec nezajímá dávný antický svět, k interpretaci opery historismus nepotřebuje, dokonce by jeho výpovědi překážel. Scéna připomíná spíš schillerovský klasicismus, osvícenou dobu společenských ideálů, kdy se poprvé (přinejmenším na kontinentu, Británie měla náskok) nejen zkoumala, ale i prakticky budovala občanská společnost. Na těchto základech ostatně stojíme dodnes. Strohé linie stěn s prostými vlysy, velké dveře, vše organizované podle středové osy jeviště. Odpovídají tomu i stylizované kostýmy s většinou prvků nejspíš z 18. století, světlé pro ty dobré a tmavé pro padouchy. Jako ze sna se vynořující tkalcovský stav, postel, na níž násilník přepadne Lukrécii – nic moc víc není zapotřebí. Převládá světlá tonalita, skoro bílá, proměnlivá samozřejmě nasvěcováním. Střídání barevných odstínů vyjadřuje jak valéry vývoje situací, tak psychické stavy postav, konečně – a možná hlavně – odpovídá zvukové barevnosti Brittenovy hudby. Symbolické černé hodiny, jen růžice černých přímek vycházející z jednoho středu, zdůrazňují zlověstné plynutí času, asi proto připomínají pavouka, který narušuje úhlednou čistotu scény a čeká na svou kořist.

Stylizace versus věrohodnost

To, že je inscenace výsostně stylizovaná, je zřejmé už z předchozích řádků. Přitom Britten, pokud bychom se chtěli vracet k jeho autorské představě, napsal zpívané dialogy a monology, řekněme, realistických výstupů. Ostatně, tak se opera převážně hraje, pokud se hraje, neboť ani ve světě nepatří k často inscenovaným. Snažit se operu hrát v intencích představ autora („jak to autor myslel“) je neustále opakovaná mantra tradicionalistů vůči nepovedeným rádobymodernizacím některých titulů, jenže nelze jednou provždy kodifikovat dobové estetické konvence. Lze jen rozlišovat dobré a špatné inscenace.

Nekvasilovi je nejlépe právě tam, kde nemusí vést postavy k věrohodnému jednání, ale může jim předepsat vlastní významotvorný gestický a pohybový slovník. Může volně vytvářet obrazivé jevištní dění, deklarovat věcné teze. V operách Bohuslava Martinů, ale právě i Benjamina Brittena – Utahování šroubu ve Státní opeře Praha v roce 2000, a nyní i ve Zneuctění Lukrécie, navzdory její tradici a skladatelově představě. Žádné přehrávání emocí, žádné jalové gestikulace, jakých na operních jevištích ještě stále je, ale scéně odpovídající klasicisticky jasný, uměřený i výtvarně motivovaný herecký slovník.

Dokonce ani postavy Mužského sboru a Ženského sboru, Nekvasilem koncipované do konkrétní podoby kustodů muzea oblečených do služebních černých kostýmů s visačkami kolem krku, nejednají „jako ze života“. Decentně se vztahují k jevištnímu dění a velmi zdrženlivě, aby nerušily návštěvníky, příběh komentují. Eva Dřízgová-Jirušová i Jorge Garza dovedli postavy do kýžené anonymity zaměstnanců, zároveň svým postavám dali originalitu osobnosti a jednání. Ona stále okouzluje tmavým sametovým témbrem svého sopránu, jeho tenor je spolehlivý a vemlouvavý, oba jednají naprosto civilně a tvoří stylový protipól všem dalším, v jednání okázale stylizovaným postavám. Vůbec obsazení přesně odpovídá potřebám inscenace i hlasovým nárokům jednotlivých partů, to je první imperativ vskutku ambiciózní inscenace. Thomas Weinhappel pro indispozici sice musel některé pasáže partu Tarquinia na premiéře odparlandovat, vyznění premiéry nijak nesnížil. Stane se. Pěvecky, ale zase i stylovým naplněním hereckých požadavků zazářily Janja Vuletic v titulní roli a Markéta Cukrová v úloze chůvy Bianky, v této konkurenci nijak nezapadla ani Veronika Holbová coby služebná Lucia. Trochu ze stanoveného přísně stylizovaného herectví i pěvecké interpretace vypadával Martin Gurbaľ coby Collatinus, generála Junia, dalšího neomaleného chlapáka, dobře ztvárnil Lukáš Bařák. Další vpravdě šťastné setkání!

Co a proč hrát v operním divadle?

Zneuctění Lukrécie lze považovat za dokonalý dramaturgický objev, za obtížný, ale splnitelný interpretační úkol, který má nejen hudební, ale i tematický smysl. Je prostě aktuální. Přitom, soudě podle rozhovoru Ondřeje Vrabce pro Operu Plus, ve hře byla původně inscenace Brittenova známějšího Petera Grimese – jednak i v Ostravě se dramaturgie zjevně rodí spíš z úvah ryze hudebních, tedy z úvah, co z operních skladeb se nehrálo a hrát by se mělo. Má to různé důvody, od uměleckých až po ryze provozní, ale nemohu si pomoci – úspěch inscenace přijde jen tehdy, je-li dramaturgická volba dobře proveditelným a pro své místo a čas potřebným jevištním projektem. Zneuctění Lukrécie je toho důkazem. Prostě musí dojít k šťastnému setkání. Aby bylo co poslouchat, na co se dívat a nad čím přemýšlet. A to v Ostravě je!

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Benjamin Britten: Zneuctění Lukrécie. Komorní opera o dvou aktech, libreto Ronald Duncan. Nastudováno v anglickém originále s českými titulky. Hudební nastudování Ondřej Vrabec, režie Jiří Nekvasil, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Tomsová, dramaturgie Eva Mikulášková. Premiéra 16 února 2017 v Divadle Antonína Dvořáka.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 7. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Šťastná setkání

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ