Zpátky ke kořenům – forever!
Jedním z „top“ loutkových divadel u nás je liberecké Naivní. Daří se mu i po odchodu dlouholetého ředitele Stanislava Doubravy, kdy na jeho místo nastoupila Kateřina Pavlů a uměleckou šéfkou se stala Michaela Homolová.
Švédský vlk a česká Karkulka se potkávají v dnešním světě (Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny!, režie Michaela Homolová, premiéra 9. října 2021) FOTO ROMAN DOBEŠ
Na podzim se v Naivním konaly tři premiéry. Vlastně čtyři, počítáme-li „divadelní koncert“ Jukebox. Ten je ovšem v dramaturgii – a možná i historii – souboru výjimečný. Herci během covidové pandemie nastudovali dvanáct rockových písní od šedesátých let po současnost a s nakažlivým espritem, hudebním feelingem a moderátorským nadhledem (Vít Peřina) je uvádějí jako hravý, svobodomyslný „love and peace“ bonus k vlastnímu repertoáru. Kdo máte rádi/y The Mamas & The Papas, Neila Younga, Visací zámek či Horkýže Slíže, neváhejte. Je to hudební i vizuální pošušňání. Každá píseň má svou klipovou podobu, která jemně využívá různé výtvarné vtípky a postupy, a kdo chce, může si i zatrsat. Za sebe bych rád, kdyby soubor nastudoval ještě o pár songů navíc, aby mohl výběr přizpůsobit divákům a situaci.
Čarování bez ohně
První „regulérní“ – rozuměj loutkářskou a pro dětské publikum určenou (tentokrát 6+) – podzimní premiérou tak byla inscenace nové hry Víta Peřiny v režii renomovaného Tomáše Dvořáka Boj o oheň. Nevím a nechci domýšlet, za jakých covidových podmínek vznikala, ale jako jediná mi na premiéře přišla nedotažená, nedozkoušená. Peřinův text totiž Dvořák zpracoval spíše popisným, činoherně vypravěčským způsobem, bez překvapivých výtvarných postupů a loutkářských parádiček, na jaké jsme od něj jinak zvyklí.
Průvodkyní vším děním je dlouholetá členka souboru Markéta Sýkorová coby kabaretní kněžka-kouzelnice. S hůlkou v ruce uvádí diváky do situací, občas vstoupí přímo do děje, posune jej či okomentuje. Ostatní loutkoherci stojí „přiznaně“ na jevišti s poměrně malými marionetami u nohou a všechny situace „poctivě“ odehrávají. Používají jak individualizovaný projev, tak i sborové recitace a zpěvy, ale neustále jsou ve vleku odehrávaného příběhu dvou znepřátelených pravěkých kmenů, mezi nimiž se objeví dvojice milenců (pochopitelně každý z jiného kmene), která toto nepřátelství překoná.
Zbavením se svých největších předností, jež nazývám „v hlavní roli loutka“, a přenesením dramatického působení na vypravěčku a živé herce vyznívá inscenace klopotně, přeuměle, popisně. Nádherné, do detailů řezané dřevěné marionety s výrazně individualizovanými rysy (autory jsou řezbář a sochař Petr Kavan a jeho žena Galina Kavanová – kostýmy loutek) jako by hercům dokonce trochu překážely. Navíc na velkém jevišti vedle živých lidí, kteří se vedle sebe stále tísní, působily až příliš malé, titěrné. Ani odtažitá technicistní atmosféra s tématem nesouzní, tím spíš že jí voicebandové zpěvy a efektní svícení dodávají žánrově odlišný kabaretní nádech. Ztratila se pro soubor typická hravost a humor a nezachránil to ani nádherný mamut v lidské velikosti, který ke konci prošel jevištěm. Inscenace je bez vášně, bez ohně.
NÁVRAT VLKů do Čech
Jako další jsem zhlédl Peřinovu osobitou variaci na známou Karkulku nazvanou Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny. Hrálo se ve studiu divadla a komorní prostředí této na detail zaměřené produkci náramně svědčilo.
Na jevišti stojí dřevěný ponk s divadelním rámem, uvnitř překližkový les, před ním nekonečný jezdící pás (ovládaný klikou). Přicházejí herci, chápou se všemožných mechanismů a loutky s jejich pomocí ožívají. Objevují se v různých formách (marioneta, dřevěná i látková hračka, všemožné objekty), jsou zpracované různými technikami. Dohromady však tvoří jednotný výtvarný svět, rozprostírající se do obrovské dramatické šíře. Je plný imaginativní fantazie, skrývaného tajemství a neskrývané hravosti. Ve všech aspektech – textovém, výtvarném, hudebním i hereckém.
Nový Karkulčin příběh je oproti klasické pohádce postavený tak trochu „na hlavu“. Skoro horor. Hlavními postavami jsou členové rodinky vlků, kteří utekli z dalekého severu do Čech. Nový – potenciální – vůdce smečky, aby prokázal své schopnosti, má hned na začátku za úkol „sežrat člověka“. A začne pronásledovat Karkulku, která je zpodobněna jako malá holčička žijící v současné rodině. Rodiče si s ní nehrají, jsou neustále zaměstnaní online komunikací na počítači. A tak se sama vydá do lesa za babičkou… Do dění je zapojeno daleko více, vesměs pitoreskně pojatých postav, jejichž malé příběhy a osudy se ve finále propojí.
Inscenace se – přesně jak mají v Naivním rádi – stává v mnoha okamžicích groteskou, občas černou s prvky divokých rakvičkáren. Požírání je mnohem víc, než bývá zvykem, stejně jako je (trochu) jiné závěrečné vysvobození. Ožívají a dál žijí všichni. Včetně dvojice vlků, kteří jsou u nás přece chránění… Měl jsi pravdu, táto, tohle je pro vlky opravdu zaslíbený kraj, říká nakonec mladý vlk. Můžeme se zasmát, přát vlkům volnost, ale cítíme i Peřinův společenský osten. A otec-vlk odpoví: Ano, tady zůstaneme…
Herci se hraním provokují, rozvíjejí i nahodilé situace, třeba když se některá rekvizita zatoulá anebo se chová nepředvídatelně. Sledujeme jakési sousedské divadlo, jehož se diváci cítí být součástí, jako přátelé, hosté. Na povrch se dere forma tradičních domácích loutkových divadel s osobitou – v tomto případě lesáckou, téměř až „trampskou“ – estetikou.
A tu je má – jediná – výtka. Inscenaci uvádí divadlo pro věkovou skupinu 5+. Měla by se rozhodně dodržovat, možná dokonce posunout o rok (nebo dokonce tři?) výš. Dětem důvěřujícím příběhu a postavám totiž – obávám se – přece jen tolik dekompozice nemusí být příjemné. Na premiéře jedna maminka s vyděšeným, plačícím dítětem rychle prchala ze sálu…
Někdo to rád hard-boiled
Jako poslední – až na Přeletu nad loutkářským hnízdem ve velkém sále pražského Minoru – jsem zhlédl inscenaci originálního textu Borise Jedináka Lišák Renard v režii Martina Tichého. S marionetami se hraje iluzivně na pozadí velkého prospektu, v němž je několik oken pro interní prostředí.
Jde v podstatě o bajku – parafrázi americké gangsterky drsné školy s řadou filmových odkazů a citací (včetně hudebních motivů), vtipně a s obrovským nadhledem parodující mechanismy jednání, mluvení, přemýšlení a chování současných fiškuntálů, lidských primitivů a tupých drsňáků. Chvílemi některé situace a jednání postav připomínají až Brdečkova Limonádového Joea.
Je podzim a lišák – pouliční vykrádač popelnic – a jeho malá rodina žijící ve velkém městě shánějí zásoby na zimu. Jsou ale okradeni a připraveni o byt silnějšími, mafiánštějšími městskými zvířaty a musí se s nimi vypořádat, což se jim – vždy jakoby omylem, ale pokaždé chytře a vtipně – daří. Děj má spád, situace vrcholí ostrými pointami, celek se drží žánru a dění má přesně budovanou logiku.
Je radost sledovat takto dokonale promazaný divadelní stroj. Těšíme se z krkolomného příběhu, hereckého (hlasového) podání každé postavy, z každého zářezu promyšleného zvukového plánu i z výtvarného pojetí všech prostředí s různými citacemi a odkazy, třeba i na minulé inscenace Naivního. Nejvíc ze všeho si však cením dojemných, drsňácky – a současně dobrácky – stylizovaných loutek Roberta Smolíka. Jako bych v některých z nich viděl a slyšel ohlasy Hlinomazova divého muže Grimpa křoupajícího v Limonádovém Joeovi housle…
Inscenace je dokladem toho, proč a v čem hraje české loutkové divadlo světovou ligu. Originální výtvarné pojetí, vysoká profesionalita všech složek a pevné uchopení žánru. Divadlo jako jízda v pevně zkonstruované kanoi po divokých peřejích chytrosti a srandy.
A jak inscenace končí? Slovy lišáka prchajícího z moderního města: Zpátky ke kořenům. Jako by tím vyjádřil mantru českého loutkového divadla. Po všech experimentech je třeba se vždy vracet – aspoň na chvíli – „zpátky ke kořenům“. A to se Libereckým léta daří náramně. Experiment i návraty. Radost pohledět, rozkoš navštívit.
Naivní divadlo Liberec – Vít Peřina: Boj o oheň. Režie Tomáš Dvořák, výprava Petr Kavan, Galina Kavanová a Kamil Bělohlávek, hudba Vratislav Šrámek. Premiéra 10. září 2021.
Naivní divadlo Liberec – Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! aneb Vlci se vrací do Čech! Režie Michaela Homolová, výprava Robert Smolík, hudba Filip Homola. Premiéra 9. října 2021.
Naivní divadlo Liberec – Boris Jedinák: Lišák Renard aneb Lupič všech lupičů v akci! Režie Martin Tichý, dramaturgie Vít Peřina, výprava Robert Smolík, hudba Ivan Acher. Premiéra 11. září 2021 (psáno z uvedení 6. listopadu 2021 v divadle Minor).
Komentáře k článku: Zpátky ke kořenům – forever!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
