Zpověď masochisty: jen úchyl může být v současném světě šťastný
Realistická tragédie, drzá fantasmagorie, nejapná politická satira? Do všech těchto škatulek může alespoň trochu přemýšlivý divák vměstnat inscenaci hry Romana Sikory Zpověď masochisty. Hlavní postava Sikorova posledního tvůrčího opusu, osamělý Pan M., stojí mimo zaběhnuté konvence podobně jako jeho autor. Je to masochista, který jen s obtížemi dosahuje ukojení svých sebetrýznivých choutek. Nepomáhají na takové osoby uzpůsobené salóny, nepomáhají převleky, díky nimž se M. dostává do situací, ve kterých na jeho těle přistane mnoho slastných ran. Situace se zdá bezvýchodná. Deus ex machina se však objeví. Je jím státní moc, která skrze příkazy, zákazy, nutné požadavky a hrozby finančních i osobních bankrotů člověka odírá, trýzní a dovádí až do agonického stavu existenciální bažiny. M. se však topí rád, protože díky dokonalému občanskému ponížení získává ty nejbáječnější člověčí masochistické zážitky. Logický paradox syžetu, v němž to nejsmutnější je vlastně to nejúžasnější, Sikora ještě stvrzuje až do krajnosti stylizovaným jazykem, plným inverzí, přebujelých slovních hříček a metafor. Sociálně-kritická tendence textu je tak autorem důvtipně sebeparodována, aniž by však zbořila své niterné myšlenkové přesvědčení. Pro masochisty opojná krutost reality má podobu vznešeného jazykového útvaru.
Kontroverzní inscenace Zpověď masochisty v režii Martiny Schlegelové (v popředí Zuzana Onufráková a Tomáš Kobr) foto Ivana Tačíková
Největším kladem inscenace režírované Martinou Schlegelovou je pro mě důsledné udržování napětí mezi dvěma možnými póly interpretace textu: kritikou a sebeironií. Tomáš Kobr v úloze Pana M. zůstává civilní a věrný „psychologické komplikovanosti“ své postavy, i když pronáší hyperbolizovaná, rozmáchlá souvětí. Nesklouzává tak k prvoplánové herecké ironii a parodii, která by ve výsledku jenom ilustrovala literaturu. Podobně pracují i Kobrovi spoluhráči Zuzana Onufráková, Richard Fiala a Tomáš Jeřábek v rolích několika postav včetně ministra financí Miroslava Kalouska a premiéra Petra Nečase. Schlegelová zde spolu s herci vytváří svébytný a v současném divadle nepříliš často spatřený prostor jevištní skutečnosti, kde nám jsou jisté pravdy demonstrovány nikoliv jako dogma, ale jako nabídka k vlastní úvaze, potažmo mimodivadelní diskuzi. Zatímco české divadlo většinou sahá po osvědčené jednostrunné bezbřehé ironii všeho a všech, dekonstrukci veškerých myšlenkových struktur, inscenace Schlegelové a Sikory pracuje s několika možnostmi. Pan M. se jako komický idiot dostává do komicky idiotských situací, díky komicky idiotskému světu. Ale není komická idiocie ve skutečnosti až děsivě smutnou tragédií? Inscenace toto nabízí jako potenciální odpověď, ale všemi způsoby se brání označit takovou pravdu za definitivní.
Oscilace mezi vážně míněným odsudkem současné společnosti a ironií uvedla v popletený zmatek divadelní kritiku, somnambulně tlející v oné již výše popsané nudné jistotě české inscenační praxe. Kritika chvatně začala tradičně škatulkovat a útočit na Sikoru z pozice politického přesvědčení, marxistického materialismu a jiných podobných omezených hodnotících hesel. Smrskla tak myšlenkový kvas díla na bitvu levicového umělce se současnou vládou. Zůstala viset na tezovitém politickém vláknu, avšak inscenace je mnohem více symbolickou a především nadčasovou metaforou o nemožnosti (či snad dokonce neschopnosti) člověka žít skutečně svobodně. Nečas s Kalouskem a současná česká politika vůbec jsou jenom jedním výrazným znakem inscenace, avšak nejedná se o znak klíčový, jak se mylně domnívají kritici inscenace. Ústředním bodem je Pan M., člověk – obecnina. Člověk, jemuž není dopřáno svobodně užít svůj úzce vymezený prostor existence, protože mu nejen politická (!) „vyšší moc“ rozkazuje, jak má žít, určuje mu hodnoty a smysl každodennosti. V Sikorově ironickém pohledu pak docházíme k poznání, že jenom úchyl může být v takovém světě opravdu šťastný. Zpověď masochisty není hrou a inscenací politickou, ale hluboce existenciální. Má své přesvědčení a názor, zároveň však volá po diskuzi. Je to po dlouhé době české divadlo vysokých morálních i estetických kvalit.
Komentáře k článku: Zpověď masochisty: jen úchyl může být v současném světě šťastný
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
