Divadelní noviny > Kritika

Zpráva o operní psychice

Tři moravské operní domy zakončily sezonu výjimečně.

Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů s Lidským hlasem Francise Poulenca spojil do jedné inscenace v Janáčkově opeře režisér David Radok. Opakovaně mluví o tom, že právě hledání vnitřních spojitostí různých oper, promýšlení jejich společného sdělení, estetického i významového, které je prostupuje a zároveň přesahuje, ho dnes zajímá nejvíc. Jak jinak, když neinscenuje jen skladatelovo dílo ani ho v nejmenším nepodřizuje svým inscenačním potřebám, ale do důsledků promýšlí, čím by mohlo obohatit naše současno. Poprvé tak učinil uvedením Modrovousova hradu Bély Bartóka s Očekáváním Arnolda Schönberga (brněnská premiéra 15. října 2016). I tyto dva projekty lze považovat za propojené: oba vznikly v koprodukci s operou v Göteborgu, v analogickém vzdušném, ale uzavřeném prostoru (podruhé si ho Radok navrhl sám s odkazy na první scénu Martina Chocholouška), oba s monologem ženské postavy (Očekávání, Lidský hlas) a s nesentimentálně nahlíženými milostnými vztahy. Ve druhém případě s ještě zvýrazněnou nejistotou, co je realita a co iluze. Vzpomínky jako subjektivní a zkreslený úhel pohledu rekonstruovaný skrz síto našich zážitků, napsal Radok do programu.

Každý světelný paprsek, každý detail scény, pohyb aktérů, každý tón orchestru, každá zpívaná replika spolutvoří snovou jevištní realitu. Šerosvit scény, která poprvé i podruhé vystačila se symbolickými okny a dveřmi, stolem a dvěma židlemi, odpovídá šerosvitu hudby a niternému ponoru do psychiky postav, vše směřuje k vyjádření nejistoty našeho bytí.

Na rozdíl od první produkce propojila obě opery jediná interpretka Julietty i Ženy, která naposledy telefonuje s odcházejícím milencem. Jana Šrejma Kačírková ve dvou kontrastních rolích předvedla ženu jako krásný přelud i ženu, která po konci marného telefonického naléhání už nemá pro co žít. Famózně pěvecky, výrazem, pohybem, gesty, střídáním prožitku role a odstupu od postavy. Totéž Radok vyžaduje – a dostal – od interpretů i nejmenších rolí, především od Magnuse Vigiliuse coby Michela. Absolutorium si ale zaslouží všichni: Roman Hoza, Josef Škarka, Eva Novotná a Lily Velková. Všechno je v takové inscenaci důležité, i jemné echo za scénou v dokonalém podání členek sboru. A samozřejmě dokonale propracovaný zvuk orchestru, jaký jsem už dlouho neslyšel – ve frázování, vyladění nástrojových barev, muzikalitě projevu.

Proč David Radok u nás režíruje jen v Brně? Protože jinde nedostane potřebný čas a prostor na přesnou práci. Pro zdejší běžný provoz je „potížista“ vyžadující umělecké partnery tvorby a ne zaměstnance, co se starají o zákulisní politiku a chrání si své zaměstnání.

V ostravské druhé premiéře málo hrané vývojově přelomové opery Giacoma Meyerbeera Robert ďábel orchestr školácky chyboval hned zkraje. Nezdá se, že by byl v bývalé dobré kondici, i když některé pasáže zahrál pěkně. Ale hlavně chybělo zdůvodnění, proč olbřímí velkou francouzskou operu těsnat do zdejšího malého prostoru, jevištního i pomyslného provozního. Zapadá do zdejších dramaturgických objevů, ale proč potom z čtyřhodinového operně-baletního mysteria o temném rytíři vypreparovat o půldruhé hodiny zkrácený výcuc? Vlastně konvenční tvar s několika hodně konvenčními tanečními výstupy? Proč Dominik Beneš použil až cirkusácky vnější jevištní efekty – oheň, ohňostroj, tasení mečů, hrdinské pózy z prastarého operního tvarosloví? A snad písek, či co se to zřejmě symbolického (že by plynutí času?) sypalo na jeviště? Všechno popisně prvoplánové, včetně historizujících kostýmů před galerií obrázků, do nichž scénograf rozdrobil Brueghelovo plátno Pád andělů? Některé spadly… Několik vypointovaných situací a působivý závěr inscenaci zachránit nemůže.

Sto let před Freudem se nedá mluvit o psychologii postav tak jako v brněnských aktovkách, nicméně svádění titulní postavy ďáblem samozřejmě přerůstá do dennodenního problému každého z nás, jak slušně žít. Hlasově disponovaný španělský tenorista José Manuel se to pokoušel vyjádřit, jenže copak to jde operáckým klišé? Spolehlivé obsazení bylo na inscenaci nejcennější, Miloš Horák v roli ďábelského svůdce Bertrama, výtečné sopranistky Mariana Hochelová (Isabella) a Soňa Godarská (Alice) i Martin Šrejma (Raimbaut). Jenže co je to platné, když inscenaci chybí cíl?

Ten rozhodně nechyběl inscenaci romantické opery Carla Marii von Webera Čarostřelec ve Slezském divadle v Opavě. A hodně razantní! Zdejší šéf a režisér Lubor Cukr z partitury vyčetl freudovskou motivaci příběhu a činů hlavních postav (Agáta zřejmě v dětství zneužívaná otcem), hlavní postavy vybavil jejich druhým „já“ a operu odehrál jako psychoterapii ve Freudově (změnil se v něj Poustevník) pracovně. Něco takového myslím Opava ještě nezažila a bylo znát, že si Cukr při děkovačce oddychl, když na něj nikdo nebučel. Ostatně své jistě schytá nejen od kritiků, protože opavští umělci a odboráři, poučení z Prahy, si jistě půjdou postěžovat na radnici, neboť přece nejlíp vědí, jak se opera má dělat – tedy tak, jak jsou léta zvyklí!

Cukrova psychoanalytická konstrukce nevychází z díla ani z potřeby něco podstatného z jeviště sdělit, ale ze snahy razantně pohnout zdejší zkostnatělou jevištní poetikou. Rozumím tomu a je mi to sympatické, ale není to dobré řešení. Aby se v tom galimatyáši vůbec někdo vyznal, nezbylo Cukrovi než do programu napsat návod k pochopení – mně nepomohl; a pak – hrát se má na jevišti a ne vysvětlovat v programu.

Dirigenta Vojtěcha Spurného myslím víc zajímá vlastní hudební kreace než služba inscenaci. Tíhne k „autentickým“ tempům, už v Prodané nevěstě tomu tak bylo, v bláhové představě, že otrocké naplnění notového zápisu vede k nejlepšímu výsledku. Orchestr mu však zahrál pěkně a některá místa zazněla výtečně. A hlavně bylo na úrovni vesměs mladé obsazení a to v Opavě potřebovali jako sůl: Juraj Nociar sice stále bez nejvyšších poloh odvedl rozervance Maxe dobře, pro Jiřího Přibyla je postava Kašpara ložená, stejně tak pro Barboru Řeřichovou Agáta, Aničku pěkně zvládla Lucie Kaňková a Poustevníka alias Freuda Josef Kovačič, Otokara Lukáš Zeman. A nevzpěčovali se neobvyklé konstrukci inscenace! Pokus o razantní jinakost Cukrovi podle mne nevyšel, zatratit si však nezaslouží.

Národní divadlo Brno v koprodukci s GöteborgsOperan – Bohuslav Martinů: Tři fragmenty z Juliette, Francis Poulenc: Lidský hlas. Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, režie a scéna David Radok, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Přemysl Janda, videoprojekce Dalibor Fencl. Premiéra 14. června 2019 v Janáčkově divadle (premiéra v Göteborgu 13. dubna 2019).

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Giacomo Meyerbeer: Robert ďábel. Hudební nastudování a dirigent Adam Sedlický, režie Dominik Beneš, scéna David Janošek, kostýmy Zuzana Přidalová, choreografie Béla Kéri Nagy, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 13. června 2019 v Divadle A. Dvořáka (psáno z druhé premiéry 15. června).

Slezské divadlo Opava – Carl Maria von Weber: Čarostřelec. Hudební nastudování a dirigent Vojtěch Spurný, režie Lubor Cukr, scéna a kostýmy David Janošek, sbormistr Kremena Pešakova. Premiéra 16. června 2019.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 24. června 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zpráva o operní psychice

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ