Život v kleci jako názorná instalace
Kafkova povídka Zpráva pro jistou Akademii je psaná jako monolog bytosti, která je nazývána bývalým opičákem a která podává slovutným akademikům zprávu o procesu svého polidštění. Bytosti, která se necítí býti opicí ani člověkem. Bytosti, která se zdráhá přijmout lidskou svobodu, o níž ostatně soudí, že je mezi lidmi až příliš častým klamem. Místo této pochybné lidské svobody hledá jen východisko z nesvobody klece, nesvobody uloveného zvířete. A toto lidské východisko nalézá v relativní svobodě varietního umělce, v něhož se ochotně a z vlastní volby proměňuje každý den. Ale v noci se po opičím způsobu dobře poměje se svou malou, polocvičenou šimpanzkou, v níž má před očima stále svou zvířecí podobu. Opičákovo polidštění je tedy jen cestou ze situace bez východiska, v níž se nedobrovolně ocitl.
Je Zpráva pro Akademii ilustrativní demonstrací, nebo nesubverzivní a avantgardní inscenací? FOTO PETER FABO
V inscenaci Zpráva pro Akademii Kathariny Schmitt je hlavním tématem klec. Diváci jsou nejprve vpuštěni do předsálí Studia Hrdinů, kde jejich další postup zastaví krychle zakrytá bílou draperií, na niž je promítán motiv mříží. Tedy klec na kleci. A po odstranění draperie se v obrovité zamřížované krychli nalézá polosvlečený člověk vedle ležící chlupaté opičí kůže. Poté co dokončí zřejmě před příchodem diváků započatou transmutaci z opičí kůže do lidských šatů, vyzve publikum otázkou, kdo si chce vyzkoušet život v kleci? „Náhodně zvolená divačka“ se odebere do klece, ostatním je dovoleno pokračovat do sálu. Téma klece bylo důrazně nastoleno. A když diváci vstupují do sálu, dají jim světelné tyče zavěšené po celém obvodu sálu další transparentní signál, že se ocitli ve společné kleci. Neměli by na to přijít raději sami?
Na scéně stojí Zuzana Stivínová v tělovém trikotu a v dlouhé, zpomalené akci si holí imaginární opičí srst. A to za pečlivého dohledu a občasné pomoci Ivana Luptáka v roli dozorce, krotitele, vychovatele a postupného alter ega své opičí svěřenkyně. Akce vyholování je prováděna důkladně, s velikou úporností, aby na těle nezbyl jediný opičí znak. Opice se tak důsledně a cílevědomě mění v člověka. Nikoli tak u Kafky, kde se opičák srsti nezbavuje, jen svou pěstěnou srst, své tajně pěstěné opičáctví, ukrývá pod oděvem.
V následující řadě akcí prováděných na scéně pokračuje přeměna v lidskou bytost. Obsazením Zuzany Stivínové do role Kafkova mužského opičáka se do původní látky vnáší nové téma žensko-mužského vztahu, ženského ponížení i feminizace (snad i dnes módního MeeToo?), jež ale téma východiska spíše rozmělňuje, než výrazně obohacuje.
Přes obdivuhodný herecký i akrobatický výkon Zuzany Stivínové působí akce spojené s polidštěním její opice velmi odtažitě a demonstrativně. Místo dramatické situace se tu (s odkazem na vstupní halu s klecí) odehrává cosi mezi výtvarnou instalací a performancí, která diváka nevede po cestě postupného poznání skrze příběh, soucit, emoci, ale která setrvale a ilustrativně demonstruje téma klece a jediného východiska skrze polidštění. Instalace, kolem které lze přejít, zastavit se u ní a odejít z ní kdykoli v jejím průběhu. V lepším případě divákům utkví alespoň jednotlivé obrazy.
Hodnocení: 2
Studio Hrdinů, Praha – Franz Kafka: Zpráva pro Akademii. Překlad Vladimír Kafka. Adaptace a režie Katharina Schmitt, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Patricia Talacko, hudba Nick Gill, dramaturgie Jakub Režný, video Peter Fabo. Premiéra 22. února 2018.
Komentáře k článku: Život v kleci jako názorná instalace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
