Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Zprávy o průběžném životě dvou divadel (No. 1)
Po krátké, leč zasloužené pauze se naplno vracím do pracovních vln, a energicky naskakuji na hřbet šelmy, jež festivalová sezona se nazývá. A kde jinde zahájit další zběsilou pouť než v prostoru, zaslíbeném hned dvěma slovutným divadelním domům. Vzhůru tedy na již tradiční obhlídku toho nejlepšího z produkce Slováckého divadla Uherské Hradiště a Městského divadla Zlín, která jsou pořadateli bilanční přehlídky Zaráz!
Foto: Kuba Jíra
Pitevna, folklór, Burian, jak se to rýmuje?
Z Prahy jsme vyráželi ještě před rozbřeskem, za časného úterního rána, a já tímto děkuji drahé kolegyni Petře Zachaté za vynikající navigaci na místo srazu, i Josefu Hermanovi, jenž se s umem i elegancí Emersona Fitipaldiho chopil volantu a v totálním bezpečí i na čas nás všechny, včetně ranního nezmara Vladimíra Hulce, dopravil do laskavé náruče Uherského Hradiště. Tam jsme po bryskní akreditaci i lahodné snídani úderem hodiny jedenácté zahájili třídenní divadelní orgie návštěvou inscenace Lukáše Brutovského Láska, vzdor a smrt.
Návrat k žánru scénické koláže lidové poezie je bezesporu odvážným dramaturgickým krokem a představuje výmluvnou vizitku divadla, jež rozhodně nejde divákům přímočaře na ruku. Zároveň je však vstřícné a nehodlá nic podcenit, a proto představení začíná krátkým lektorským úvodem Terezie Čermákové, který je pregnantní, přiměřeně zábavný i adekvátně informačně hutný.
Asepticky bílá scéna Juraje Poliaka ladně fúzuje s kostýmy Kataríny Holkové, jež působivě asociují dobu vzniku i výchozí poetiku inscenačního vzoru. Výrazné líčení pak okamžitě upomene na Osvobozené divadlo. Záplavu morbidního make-upu vizuálně narušují členové doprovodné kapely obvykle vedené autorem hudebního nastudování Josefem Fojtou (alternace Jan Laník). Voicebandový sbor, tvořený herečkami a herci Slováckého divadla připomíná zčistajasna oživlé obyvatelstvo místní patologie. Jeho výsostná sehranost pak jednoznačně prokazuje symptomy pevného, leč empatického vedení renomovaného pěveckého pedagoga, i dobré duše brněnské JAMU, Petra Svozílka. Scénickou dominantou sugestivní burianovské variace je pár natursčiků, jenž je dvojicí vizážistek za permanentního dohledu obšournicky slídivé kamery Petra Lešky připravován k finální proměně živého objektu v neživý, postupně se rozkládající materiál. Zbudou jen (posmrtné?) masky…
Brutovský se bohužel po tématech lásky a vzdoru jen zlehka proběhne, podoben přitom zmateně kličkující srně, a většinu skrovné, jen lehce hodinu přesahující stopáže věnuje cestě ke třetímu vrcholu titulní triády. Ta svým obsahem i pojetím evokuje středověkou moralitu Everyman (Kdokoli). Folklór se v režisérově interpretaci rozpadá na prvočinitele, a stává se tak živnou půdou pro další možný růst. Potenciál, ani vizuální exkluzivita zde sice neabsentují, leč energie a vášeň ano.
Divadlo srdnatě vystupuje mimo svou komfortní zónu, ale režisér, nezříkající se svých oblíbených výrazových prostředků i postupů, tentokrát netrefuje střed. Zvolený materiál vyžaduje o poznání osobitější i osobnější přístup. Folklór bez entusiasmu povážlivě chřadne, a akademická sterilita nesluší ani zombie apokalypse. Do slováckých Athén lidové kultury nepřibyl živý opeřenec, ale precizně vyleštěný skelet.
Foto: archiv MDZ
Zážitek coby Dub?
I Městské divadlo Zlín se na úterním startu snažilo jednoznačně prokázat, že výlety na dosud nezmapovaná pole mu nejsou cizí. Česká inscenační premiéra hry Dub britského experimentálního dramatika Tima Crouche lákala na ukázkový gimmick, tedy obchodní trik, určený především k připoutání pozornosti, nebo zvýšení přitažlivosti, často však s malou vnitřní hodnotou. Partnerem ústředního aktéra je totiž v každé repríze jiný herec, jenž navíc nemá mít o nadcházejícím dění žádné informace. Autor se zde razantně staví do opozice vůči tradiční divadelní iluzivnosti a namísto kašírovaného realismu deklaruje přímočarý atak na divákovu imaginaci. Nepředkládá žádné unikum, ale v základu poměrně fádní variaci na (asistované) monodrama, jehož jevištní podoba je svázána řadou jasně definovaných pravidel. Úlohy hosta, v níž se během světových turné vystřídala řada světových hvězd nejen divadla a filmu, ale třeba i rocku, se na festivalové repríze ujal charismatický herec Slováckého divadla Jiří Hejcman, jehož minimalismus se výtečně doplňoval s koncentrovanou tvůrčí existencí Pavla Vacka.
Problémem ambiciózní produkce, která své diváky touží vytáhnout do jiných dimenzí zábavy, je především fakt, že její předloha vyrůstá z kontextu i jevištní poetiky, jenž je většině zdejšího publika cizí. Nedůsledná prostorová lokalizace i otrocká důvěra režiséra a uměleckého šéfa MdZ Patrika Lančariče v autorův text společně tvoří pozvolna rostoucí bariéru mezi jevištěm a hledištěm, a viditelně vyvěšené stránky textu zbytečně napovídají, kolik času zbývá do konce. Příběh o vině i trestu (a možná i transcendentální proměně) se vlastní podobou i étosem nápadně blíží živému provedení mysteriózní varianty Pošty pro Tebe či podobných ždímaček na instantní city.
Pro dramaturgickou progresi jako vždy zvedám svou pazouru vzhůru. Tentokrát však předložila (vkusně, a se zjevnou osobní investicí předkládaný!) storytelling převlečený za divadlo.
///
Pokračování příště!
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Zprávy o průběžném životě dvou divadel (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
