Zprávy z centra smíchu (No. 2)
Zmýlená neplatí. Včera jsem psal, že Morávkovi Světáci v nastudování Klicperova divadla by mohli být pro pardubické diváky stravitelnějším kouskem než loňská „drábkovina“ Noc oživlých mrtvol. Inscenace prý ale zdaleka nebyla přijata vřele. Diváci sice s povděkem reagovali na známé bonmoty z filmu, na zapojení tria Golden Kids do děje už se ale tak nadšeně netvářili. Hradečtí prostě u návštěvníků pardubického divadla nemají na růžích ustláno. Že by vrozená nevraživost mezi Perníkáři a Mechovem?
Úterý bylo jedním z nejnabitějších festivalových dnů. Již dopoledne byly na výběr dvě autorské inscenace – Capo Comico (jakási koláž výstupů commedia dell´arte v provedení Divadla Pražské konzervatoře) a domácí divadelní steeplechase s názvem Utíkej, Váňo, utíkej. Z minulých ročníků mám na konzervatoristy dost mlhavé vzpomínky – nepamatuji si už titul, ani o čem to bylo, jediný dojem, který zůstal v mysli, je: dobře secvičená školní besídka. Zamířil jsem proto radši na Malou scénu ve dvoře na v září premiérovanou poctu Pardubicím.
Malá inscenace o Velké
Inscenace má za úkol hlavně pobavit a vzdát hold všem koňákům. Snímek MICHAL KLÍMA
Když se řeknou Pardubice, tak si každý představí perník, dostihy, někteří možná i hokej, Zlatou přilbu a chemičku Synthesia. O chemicích se asi divadelníkům hrát nechtělo, takže pod vedením dramaturgů Tomáše Syrovátky a Zdeňka Janála a režisérky Terezy Karpianus vznikla inscenace o historii nejslavnějšího českého překážkového dostihu – Velké pardubické.
S dopoledními festivalovými představeními je trochu svízel. Normální pracující člověk se na ně nedostane, divadelních kritiků či novinářů zase není tolik, aby hlediště naplnili. Publikum tak z velké části tvoří studenti středních či základních škol. Musím říct, že s touto skupinou diváků mám dost otřesný zážitek z listopadového Festivalu 13+, který pořádá Divadlo v Dlouhé. Dopolední představení Romea a Julie v provedení ostravských Bezručů jsem kvůli nim doslova protrpěl. Co naplat, že se jedná o jednu z nejzajímavějších modernizací Shakespeara, když závěrečnou sebevražednou scénu jsem pro neustálé pitomé připomínky spolusedících neslyšel. A to se přitom – soudě dle odposlechnutých rozhovorů – jednalo tehdy o maturanty! Na Váňu se sešlo obecenstvo podstatně mladší a těsně před začátkem předpokládaně „velmi živé“. Naštěstí zhruba hodinová autorská inscenace je dokázala zklidnit. Možná za to mohl těsný kontakt s herci, kteří občas i vyzvali publikum ke spolupráci, možná byli studenti historií slavného dostihu skutečně zaujati.
Podobně hořkou příchuť má i další příhoda ze života jediné ženy, která vyhrála Velkou pardubickou. Snímek MICHAL KLÍMA
Vlastně by ani nebylo divu, jelikož v inscenaci se člověk o dostizích a žokejích leccos dozví – a to hravou formou bez známek didaktičnosti. Pěkně využitý je v případě této inscenace prostor komorní scény. Diváci sedí po stranách, herci hrají v aréně uprostřed. Inscenace má za úkol hlavně pobavit a vzdát hold všem koňákům, ale najdou se v ní i okamžiky, kdy člověka až zamrazí. Třeba ve scéně, ve které se vítězkou Velké stane Lata Brandisová. Píše se totiž rok 1937 a Lata přeruší šestiletou sérii vítězství německých koní. Podobně hořkou příchuť má i další příhoda ze života jediné ženy, která vyhrála Velkou pardubickou. Týká se poválečného znárodňování, které se Laty přímo týká, jelikož je příbuznou šlechtického rodu Kinských.
Divadelní steeplechase byla zkrátka dobře stravitelnou jednohubkou pro začátek festivalového dne. Výběru jsem rozhodně nelitoval, zvlášť poté, co jsem byl informován, že mladí studenti herectví se v Městském divadle snad až příliš toužili zavděčit se pubertálnímu publiku…
Woody Allen, nebo Woody Allen?
Koncept má jednu zřetelnou výhodu – z komických situací herci „vyždímou“, co se dá… Snímek archiv 3D Company
Výběr večerního představení nebyl až tak složitý. Woody Allen, nebo Woody Allen? Ať člověk zamířil na hlavní nebo komorní scénu, v obou případech ho čekala porce svérázného humoru z pera populárního amerického herce a režiséra. Soutěžním představením byl Sex noci svatojánské v režii Petra Svojtky, který do Pardubic přivezlo pražské Divadlo pod Palmovkou. Právě tato inscenace byla jednou ze tří, na kterou bylo vyprodáno dlouho dopředu (vstupenky v posledních dnech nebyly k sehnání ještě na hudební komedii Zločin v Posázavském Pacifiku a Dealer´s Choice Dejvického divadla). Těžko říct, zda k návštěvě lákal Allenův vytříbený smysl pro konverzační humor, pověst Divadla pod Palmovkou nebo pouhá přítomnost slova sex v názvu inscenace. Jako lákavější se mi však jevila návštěva méně známé Allenovy komedie s názvem Central Park West, se kterou přijela pražská skupina 3D Company hrající obvykle v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.
Jednoaktovka o složitých manželských i mimomanželských vztazích disponuje na Woodyho Allena trochu netypickým jadrným vyjadřováním. Zpočátku to vypadalo, že právě tento fakt by mohlo být kamenem úrazu. Obecenstvo evidentně přišlo s představou, že uvidí kultivovaný a vkusný humor, takže v prvních minutách představení vyznělo několik replik do ztracena. Naštěstí se diváci dokázali rychle naladit na stejnou vlnu s protagonisty, a divácké ticho záhy vystřídal hlasitý smích.
Režisér Martin Vokoun inscenuje Allenovu hru jako černou grotesku, herce vede k nadsázce a lehkému přehrávání. Tento koncept má jednu zřetelnou výhodu – z komických situací herci „vyždímou“, co se dá. Nevýhodou je, že v inscenaci příliš nevyzní téma krize středního věku a zpackaných mezilidských vztahů, které Allen v textu mnohokrát naznačuje. Možné to bylo způsobeno i mladými herci, těžko chtít po ani ne třicetiletých herečkách, aby na jevišti řešily existenciální krizi, která je čeká až za řadu let. A tak zůstala komediálnost a vytratil se hlubší tón. To se ale v Pardubicích (na festivalu) stává.
Komentáře k článku: Zprávy z centra smíchu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
