Zprávy z centra smíchu (No. 3)
Středa patřila domácím. V budově Městského divadla se představily dvě komedie, které má na repertoáru Východočeské divadlo (VČD).
Plakát je na celé komedii to nejodvážnější
Dopolední program zajistila novinka, která měla premiéru teprve v sobotu před festivalem. Komediální koláž nazvaná S cizí dámou v cizím pokoji je součástí tematické sezony Pardubice, co znamenají svět. Autoři tří aktovek (E. A. Longena, Čeňka Šlégla a Jaroslava Marvana) odehraných v jednom večeru jsou totiž – každý jinak – spjati s hostitelským městem. Pojítkem je i téma – pro komedii obligátní manželská nevěra – a místo děje, kterým je výletní parník Fortuna.
Právě herci pozvedávají inscenaci nad průměr. Snímek PAVEL PRUCHA
Nebudu zdlouhavě popisovat zápletky jednotlivých příběhů, ostatně jsou docela tuctové a předvídatelné. Texty ovšem disponují kvalitními dialogy, škoda jen, že jsou místy možná až příliš slovy přetížené. Režisér Lumír Olšovský vedl herce k lehké nadsázce. A právě herci, především Kristina Jelínková a Ladislav Špiner, inscenaci pozvedávají nad průměr. Pozornostihodná je také stylová a zároveň funkční scéna Martina Černého. Diváci měli možnost jeho nový scénický počin spatřit poprvé právě v den, kdy Černý získal Cenu Alfréda Radoka za Polední úděl Divadla v Dlouhé.
Nová pardubická inscenace ale paradoxně vzbudila víc emocí ještě předtím, než ji kdokoliv z diváků mohl vidět. Na diskusním fóru na webových stránkách VČD se jistá divačka ohradila proti nevkusnosti plakátu, který má na komedii přilákat diváky. Protesty proti relativně cudnému plakátu působí jako anachronismus, nicméně mohu zmíněné divačce vyřídit, že se může na představení klidně vypravit. Plakát je totiž na celé komedii to nejodvážnější. Režisér Olšovský zachoval časové určení jednotlivých aktovek, a tak postavy hry skutečně mluví a chovají se tak, jak se slušelo a patřilo na začátku 20. století.
Scény jsou krátké, ostře pointované
Večer se pak domácí soubor zapojil i do soutěže o titul Komedie roku, a to s inscenací hry Ephraima Kishona Liška v kurníku aneb Pan ministr v Kmínovicích. Hra je o stárnoucím politikovi Arnitzi Dulnikerovi, který si potřebuje odpočinout a načerpat nové síly. Jako své dočasné útočiště zvolí Kmínovice – vesnici, kde o politice jaktěživ neslyšeli. Nebyl by to ale vysloužilý ministr, aby ve vesnici brzy nezorganizoval alespoň volbu starosty.
Inscenace doslova hýří energií. Snímek JIŘÍ SEJKORA
O letošním příspěvku VČD do soutěže se mluví jako o outsiderovi. Inscenace nemá v Pardubicích úplně nejlepší pověst, řečeno eufemisticky. Řekl bych ovšem, že je to hodnocení poněkud nespravedlivé. Inscenace má možná jisté nedostatky, ale zároveň přináší do Pardubic zajímavou poetiku mladého režiséra Martina Tichého. Autoři dramatizace Kishonova románu, Martin Tichý a dramaturg Tomáš Syrovátka, se navíc dokázali vyhnout jednomu častému úskalí. Inscenátoři se hojně pokoušejí své dílo aktualizovat vkládáním konkrétních narážek či karikováním žijících politiků. U publika to pochopitelně vzbuzuje ohlas, ale většinou takové aktualizace vyznívají lacině. Stačí jen připomenout reminiscenci na Daniela Landu v nejnovější inscenaci pražského Divadla Komedie Odpad, město, smrt v jinak vynikajícím opusu Dušana D. Pařízka, jež tam vyznívá značně prvoplánově. Syrovátka s Tichým důsledně vykreslují obecné politické typy a situace, ke kterým vnímavější divák jistě najde spoustu paralel k dnešní (nejen) české politické scéně sám.
Nebyl by to vysloužilý ministr, aby ve vesnici nezorganizoval alespoň volbu starosty. Snímek JIŘÍ SEJKORA
Inscenace doslova hýří energií, a to především díky střihové, takřka videoklipové režii. Scény jsou krátké, ostře pointované, jedna střídá v rychlém sledu druhou. Odtud pramení ale i největší problém inscenace. Po každé pointě následuje zatmívačka a hudební motiv („kolotočářský“, do inscenace naprosto padnoucí), což značně retarduje tempo a způsobuje rozpad inscenace na samostatné skeče, někdy povedené, jindy méně. Celkově je ale představení osvěžující politickou satirou s množstvím různě překvapivých vtípků.
Bez reputace si v Pardubicích neškrtnete
Každý pravidelný návštěvník VČD však obě inscenace zná nebo brzy pozná. Novinkou pro něj mohla být návštěva Kulturního domu Hronovická, kde ho čekala porce zábavy v podání brněnského Buranteatru. Tento soubor možná překvapivě získal letos nominaci na Radoka v kategorii Divadlo roku. Mezi široké obecenstvo se ovšem jméno a kvalita brněnského divadla dosud neroznesla, takže představení Amazonie se na Grand Festivalu smíchu odehrálo před poloprázdným sálem.
Amazonie je o hercích… Václav Hanzl (Kryštof) a Kamila Zetelová (Aneta). Snímek BURANTEATR
Nedůvěra v méně známá divadla je pro pardubické diváky příznačná a dobře o ní vědí i organizátoři festivalu. Zatímco na většinu soutěžních představení, která mohou nabídnout známá jména či tituly, vstupenky mizely velmi rychle, s prodejem lístků na off program to bylo podstatně horší. Pardubičtí diváci se zkrátka neznámých divadel bojí. Na druhou stranu je sympatické, že tu mají lidi pamatováka a na soubor, který jednou ukázal, že něco dovede, příště rádi přijdou, i kdyby byl z Horní Dolní. Publikum je maličko konzervativní, podobná nedůvěra, jaká letos panuje k Západočeskému divadlu v Chebu, zde dříve byla třeba i vůči divadlům z Mladé Boleslavi nebo Uherského Hradiště. Teď už je ale o vstupenky na inscenace těchto souborů velký zájem, konstatoval před zahájením festivalu ředitel VČD Petr Dohnal.
Právě v ironizování celého tématu je největší klad a působivost inscenace… Vojtěch blahuta (Režisér), Václav Hanzl (Kryštof) a Kamila Zetelová (Aneta). Snímek BURANTEATR
Každopádně, kdo na „Burany“ dorazil, ten měl důvod ke spokojenosti. Amazonie je o hercích, ať už těch, kteří se prodávají ve stupidních nekonečných seriálech, nebo těch, co jdou za hlasem svého srdce, ale pak ani nemohou zaplatit složenky. Škoda, že polský autor Michal Wałczak nepovolil brněnským inscenátorům úpravy textu. Amazonie totiž přímo volá po české lokalizaci, minimálně by přesun příběhu z Polska do Čech legitimizoval hudební předěly složené z českých verzí slavných hitů zahraniční provenience.
K tématu přebujelé komerce a neschopnosti vyhnout se někdy trochu vyšinutému fungování současné společnosti se inscenace vyjadřuje jemně ironickým humorem. A právě v ironizování celého tématu je největší klad a působivost inscenace. V několika málo okamžicích, kde humor schází, se totiž Wałczakův text trochu potýká s profesorským moralizováním. Jinak je ale Amazonie svěží inscenací a Michal Isteník pardubickému publiku ukázal, proč je v Brně hvězdou a proč obdržel jako Talent roku 2011 Cenu Alfréda Radoka.
Komentáře k článku: Zprávy z centra smíchu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
