Divadelní noviny > Kritika

Zprávy z jihočeské historie

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích promyšleně inscenuje prozaická díla zpracovávající lokálně ukotvené historické látky. A tak se tu vedle Ďáblova sluhy populárního Vlastimila Vondrušky objevily například adaptace oceňovaných bestsellerů Jiřího Hájíčka. Už v roce 2020 měla mít premiéru jevištní verze jeho románu Selský baroko, stejně jako dramatizace novely Jana Štiftera Café Groll. Jenže divadlo míní a virus mění – pročež byly oba tituly poprvé uvedeny až na podzim roku 2021 společně s adaptací dokurománu Davida Jana Žáka Návrat Krále Šumavy. A tak – vlastně shodou okolností – vznikla „jihočeská trilogie“.

I vzhledem k věkovému rozvrstvení autorů jde o velmi rozmanité pohledy na moderní dějiny jihočeského kraje, příběhy s tajemstvím, s detektivní zápletkou, s dobrodružným pozadím, ale i se silným politickým podtextem, ovšem vždy pevně usazené na jižní hranici Čech.

Bestseller o kolektivizaci

Propadám se do bláta / a do samoty / na cestě mezi poli (Jiří Hájíček)

Spisovatel, zemědělec, bankéř a českobudějovický rodák Jiří Hájíček (*1967) má za sebou více než deset titulů s místní tematikou. Jeho první román Zloději zelených koní (2001) byl zfilmován, Selský baroko (2005) získalo cenu Magnesia Litera a následně bylo přeloženo do angličtiny. V roce 2013 tutéž cenu získal za prózu Rybí krev, kterou v Jihočeském divadle zinscenovala Natália Deáková (2019). Selský baroko adaptovala dramaturgyně Marie Špalová, a to poměrně věrně bez výrazných vynechávek dějových linií, včetně naučných vsuvek vysvětlujících pojem kolektivizace a kulak nebo přibližujících složitosti pátrání v archivech. Může to působit poněkud didakticky, ovšem pamětníků ubývá a generace, které vyrůstaly především po roce 1989, už o padesátých letech nemají valné povědomí.

Ústřední postavou je genealog Pavel Straňanský, který se živí sestavováním rodokmenů, především pro reemigranty po roce 1989. Osloví ho i jistý Šrámek (v inscenaci tato postava figuruje pouze akusticky), aby našel v archivu udavačský dopis, kvůli němuž se v padesátých letech dostalo několik sedláků-kulaků z vesnice Tomašice do vězení a byl jim zkonfiskován majetek. Zakázka přijde zrovna v době, kdy se ve volbách mají střetnout potomci těch, kdo proti sobě stáli v padesátých letech. Pavel je tak proti své vůli vtažen do příběhu, v němž se temná minulost prolíná se současností, a následně musí řešit etický problém, na čí stranu se postavit.

Scénografie Juraje Kuchárka představuje jakousi symbolickou změť vzájemně propletených světelných kabelů. Lze je vnímat jako čáry osudu, hru světel a stínů historie, zamotané pletivo vzájemných vztahů a vyšlapaných mileneckých „cestiček“ ve vesnici, ale také symbol propojení minulosti se současností. Výraznou – a chvílemi až iritující – scénografii působivě doplňuje dramatická hudba Ivana Achera.

Do hlavní role osamělého hledače minulosti obsadil režisér Marián Amsler Tomáše Drápelu. Herec svého obyčejného hrdinu, který si mnohdy ví lépe rady s historií než sám se sebou, pojal s nevtíravým důrazem na jeho smysl pro spravedlnost a etiku. Během svého pátrání Pavel potkává různé typy charakterů, které se navzájem odlišují svou životní filozofií i přístupem k historii. Nejvýraznější portrét vytvořila Daniela Bambasová v roli pamětnice starých časů Petráskové – přesně vystihla typ ošuntělé, trochu bláznivé, trochu arogantní babky, jakou najdete snad v každé vesnici.

Z Amslerovy inscenace naléhavě promlouvají dilemata, která si každý musí vyřešit sám se svým svědomím. Jak zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?

Jihočeský Moulin Rouge

Čas plyne z budoucnosti, která ještě neexistuje, přes přítomnost, která se nedá snést, do minulosti, která už neexistuje. Ale nezahojí nic. (Jan Štifter)

Novela Jana Štiftera (*1984, České Budějovice) Café Groll z roku 2016 v adaptaci Olgy Šubrtové a režii Martiny Schlegelové se stala doslova hitem sezony. Je to příběh českobudějovického nevěstince (salonu) meziválečné doby, vyprávěný lékařem Rudolfem Slívou. Stydlivý introvert se hned na začátku kariéry dostane do velmi zvláštního prostředí maloměstského přepychu à la Moulin Rouge a poznává celou škálu mladých žen, z nichž mnohé se nejstaršímu řemeslu věnují ze sociálních důvodů (nenašly jinou možnost obživy).

K pravidelným prohlídkám se ani jednou nedostaví kurtizána Anna Václavíková, nejluxusnější prodejní artikl podniku a lákadlo na movité pány. Tato tajemná žena se pro Rudu stává doslova posedlostí, stále mu uniká a její podobu si musí vysnít. I po letech nejasná vzpomínka na ni probouzí nostalgii, aniž by tušil, jak to s Annou doopravdy bylo. Stejně tak si neuvědomuje, jak intenzivně prožívala rozmarná a panovačná dívka z vyšších vrstev Saloména jejich známost, která ji i po letech přivedla k velmi svérázné pomstě.

Inscenace se spolu s vypravěčem volně pohybuje ve dvou základních časových rovinách: krátce po druhé světové válce má být lékařova rodina násilně vystěhována a nic netušící manželka při úklidu objeví krabici plnou fotografií a starých lékařských zpráv. Tato náhoda v Rudolfovi, který už dávno vyměnil lékařské řemeslo za malířství, probudí vzpomínky na dávno zapomenutou minulost.

Oproti Selskýmu baroku je Schlegelové inscenace divácky atraktivnější a barvitější. Scénický výtvarník Petr Vítek vytvořil univerzální „dveřový“ interiér, který funguje stejně dobře jako salon i komorní prostor vily manželů Slívových. Z minulosti do současnosti inscenace přechází bez přestaveb, protagonista navíc ani nemění oděv. Kostýmy Anety Grňákové jsou jinak vizuálně velmi atraktivní, nechybějí ani propriety charakteristické pro šantánové tanečnice (peří, flitry či erotické prádlo). Ke spolupráci na choreografiích přizvalo divadlo Miss Cool Cat (alias Terézii Bělčákovou), performerku, divadelní choreografku a spolupořadatelku Prague Burlesque Festivalu. Právě díky ní se podařilo – ve spolupráci s hudebníkem Janem Čtvrtníkem, který výstupy živě doprovází na klavír – vytvořit dráždivou atmosféru meziválečného šantánu s atraktivními choreografiemi na pomezí tance a striptýzu, které rytmizují představení. Zejména tanec s velkými vějíři byl velmi působivý.

V roli lékaře-vypravěče se představil Pavel Oubram, kterému se daří z polohy zpohodlnělého, a snad i zmoudřelého muže středního věku volně přecházet do polohy mladého plachého jinocha a zpět. Daniela Bambasová v roli bordelmamá vytváří úplně jiný typ než v inscenaci Selský baroko. Její Madam Holubová je elegantní, šarmantní, chápavá i intrikující, jak to u majitelky takového podniku očekáváme. Krásnou Saloménu pojímá Teresa Schel (dříve Branna) jako značně zhýčkanou a hysterickou, ale také záhadnou i poněkud nešťastnou ženu z městské smetánky. Rudova žena Libuška je jejím pravým opakem, Dana Verzichová je v této roli přímo vzorem chápavé a pečující manželky. Ze zaměstnankyň Café Groll se nejvíce prostoru dostává Magdě, v interpretaci Daniely Šiškové jde o upřímnou, životem zkoušenou dívku.

Několikerý potlesk na otevřené scéně i velké ovace po představení svědčí o tom, že se divadlo tímto titulem trefilo do nálady diváků. Připomínám, že Café Groll, regionální Moulin Rouge první republiky, se v rámci přehlídky Jižní spojka objeví i na pražském jevišti.

Pošumavský western

Že mi říkali Král Šumavy…? To jsem se doslechl až v Americe. (Josef Hasil v rozhovoru pro časopis Hraničář, č. 41/1991)

Nejobtížnější situaci měl při adaptaci exkurzu do nedávné minulosti Lukáš Brutovský. Více než třísetstránkový dokuromán Davida Jana Žáka (*1971, Prachatice) Návrat Krále Šumavy z roku 2012 vychází z autorova rozsáhlého zkoumání tématu během let 2007–2012, jehož součástí byly nejen rešerše, ale především rozhovory s pamětníky, včetně samotného Krále Šumavy Josefa Hasila. Jasnou snahou bylo rehabilitovat ty, kteří převáděli po Únoru 1948 režimu nepohodlné lidi z republiky ven. Kniha se hodně zabývá nejen osudy dnes již zapomenutých jednotlivců z jižních Čech, ale také politickými propletenci, v nichž figuruje mimo jiné dosud neobjasněné úmrtí Jana Masaryka, proces se Slánským či politik Egon Brodsky, jehož útěku do zahraničí Hasil napomohl a tím vlastně započal svou převaděčskou kariéru.

Z několika dějových linek se text Lukáše Brutovského soustředí na mladého Josefa. David Jan Žák vypráví příběh ve třetí osobě a adaptátor a režisér v jedné osobě nejen že tento styl ponechává, ale ještě jej scénicky umocňuje. Postavy spolu komunikují napřímo minimálně, vedou osamělé paralelní monology. Možná je až příliš zdůrazněna erotická rovina Hasilova života: souběžně udržoval poměr se třemi až čtyřmi ženami, jejichž prostřednictvím je velká část příběhu vyprávěna. Ostatně všechny tyto ženy za spojení s ním zaplatily krutou daň, stejně jako jeho matka.

V obsazení figuruje jedenáct herců, z nichž jen protagonista a představitelky Hasilových žen mají jedinou úlohu, ostatních pět herců zvládá dalších 34 postav. Oproti předloze, která ho popisuje jako upovídaného, maličkého, neduživého človíčka, působí Hasil v Brutovského pošumavském westernu (jak zní podtitul inscenace) v podání Tomáše Drápely daleko více chlapsky. Podle svědectví v knize měl prý navzdory svému napoleonskému komplexu i po šedesátce výrazné charizma. V Drápelově interpretaci je kromě naivity, spontaneity a temperamentu zdůrazněna jeho nenápadnost, pro konspirační činnost velmi důležitá vlastnost.

Typově dobře jsou vybrány ženy, které hrály zásadní roli v Hasilově životě. I když si ve scénické zkratce musely vystačit s drobnou charakteristikou, herečky ji suverénně zvládly. Do třetice tu v roli Josefovy matky ukázala další valér své herecké proměnlivosti Daniela Bambasová; tragický půvab zralé vdané ženy Vlasty, u níž mladičký Josífek nalezl mateřskou i mileneckou náruč, dodala Věra Hlaváčková; nadšenou svazačku Růženu, Hasilovu oddanou obdivovatelku, s elánem a naivistickým gestem zahrála Daniela Šišková; matku Hasilova syna, pokornou trpitelku Marii, ztvárnila Eliška Brumovská; a nakonec je tu elegantní agentka C5 ve ztvárnění Teresy Schel, v níž se pere nutná racionalita s ženskou křehkostí. Právě ony, mimovolné hrdinky doby, skládají nejen mozaiku osobnosti Josefa Hasila, ale celé tragické éry. Zahraniční agenti pak – jak už to většinou bývá – působí spíše jako modelové postavy, bez jejichž přítomnosti by ovšem děj nebyl úplný.

Navzdory výrazné stylizovanosti jevištního dění (vše se odehrává v neonovém lese, v němž se rýsují siluety lidí jako za měsíční noci) se podařilo vyložit Hasilův příběh srozumitelně a se smyslem pro ambivalentní či schizofrenní situaci tehdejší doby. Výsledný tvar je přesto velmi konzistentní, na čemž má největší zásluhu režisér a autor adaptace i hudby v jedné osobě Lukáš Brutovský.

Jihočeské divadlo, České Budějovice – Jiří Hájíček, Marie Špalová: Selský baroko. Režie Marián Amsler, dramaturgie a adaptace Marie Špalová, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Alžběta Kutliaková, hudba Ivan Acher. Premiéra 29. září 2021 (psáno z reprízy 30. září).

Jihočeské divadlo, České Budějovice – Jan Štifter, Olga Šubrtová: Café Groll. Režie a inscenační úprava Martina Schlegelová, dramaturgie a adaptace Olga Šubrtová, scéna Petr Vítek, kostýmy Aneta Grňáková, hudba Jan Čtvrtník, light design Martin Špetlík. Premiéra 24. září 2021 (psáno z reprízy 4. října).

Jihočeské divadlo, České Budějovice – David Jan Žák, Lukáš Brutovský: Návrat Krále Šumavy. Režie, adaptace a hudba Lukáš Brutovský, dramaturgie Miro Dacho, dramaturgická spolupráce Olga Šubrtová, scénografie Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. Premiéra 29. října 2021 (psáno z reprízy 21. prosince).

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 26. ledna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zprávy z jihočeské historie

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ