Zprávy z kraje obrozenců (No. 10)

Poslední den na letošním Jiráskově Hronově nabídl kromě závěrečného videomappingu, který nahradil tradiční ohňostroj, několik diametrálně odlišných představení. Vedle černohumorného vánočního příběhu o hodných strážnících a o popletených obyvatelích malého městečka, to bylo tvrdé fyzické divadlo, performance inspirovaná putováním arabských uprchlíků a výtvarně-slovní variace na texty jednoho zvláštního brněnského bezdomovce.

Videomapping na budově Jiráskova Hronova. FOTO archiv autorky

Komedie fungující na principech komediálního bulváru a černé grotesky Lháři, kterou přivezl soubor ŠAMU Štítina, napsal pro své kamarády Anthony Neilson. Známý autor alternativního divadla a in-yer- face dramatiky v tomto případě udělal hodně velký úkrok stranou. A inscenace sama fungovala na JH jako úlitba divákům, kteří hledají nějaký titul k pobavení. Štítinští jsou ostatně v tomuto žánru velmi úspěšní. V posledních třech letech třikrát vyhráli přehlídku Krakonošův podzim a zahráli si na Hronově. A ve své obci i okolí mají věrné publikum. To, že jsou při počtu obyvatel 1200, schopni zaplnit hlediště štítinského divadla o 200 sedadlech i desetkrát, je argumentem proti jakýmkoli výtkám recenzenta. I tohle na festival patří. Další v sobotu na JH uvedené projekty patrně stejnou diváckou úspěšnost nemají, nicméně přinášejí zajímavé podněty, jak obsahově, tak formálně.

Lháři: I tohle na festival patří. FOTO archiv souboru

Výrazně fyzickou performancí byla variace na známý pohádkový příběh pod názvem A kráska, zvíře v interpretaci olomouckého souboru Odřený lokty. V režii Víta Zborníkav ní probíhá půlhodinový „boj v přímém přenosu“. Mužský a ženský princip tu stojí proti sobě. Motivací souboje je strach a snaha uchovat si svůj životní prostor, byť v prostředí, které děsí. Zároveň je tu ale snaha o sblížení, pudové, bez civilizačních nánosů, a tedy instinktivně kruté. Je to experiment zkoumající výdrž protagonistů, ale příběh nemá kam gradovat. Tím se i při půlhodinové délce stává poněkud stereotypní. Svou surovostí a syrovostí to není podívaná pro každého.

A kráska, zvíře: Mužský a ženský princip tu stojí proti sobě. FOTO archiv souboru

Pod názvem Kábul, Bagdádn, Ar Raqquah, Maarran přivezla skupina Teď, nádech a leť v čele s Davidem Zelinkou site-generic projekt o putování a životě utečenců. Skupinu, která svými projekty balancuje na pomezí performance a sociálního divadla, jsme nejprve sledovali při jejím – rozuměj utečenců – strastiplném putování. Chůze po kolenou, vláčení druhého na zádech, pomalé postupování vpřed navodily atmosféru, na kterou navázovalo dění v utečeneckém táboře uvnitř sálu. Byť se podařilo vytvořit zátiší s orientálními hadry, xeroxovanými fotografiemi, improvizovanou kuchyňkou a ilustrativními písněmi z provenience arabské, turecké a kurdské, prostředí divadelního sálu potřebné – dokumentární – uvěřitelnosti uškodilo. Jinak se jednalo spíše o storytelling o osudech uprchlíků v diaspoře, při kterém mnohé prohřešky proti divadelnosti pomáhaly oné pocitu autenticity. Konec nastal náhle, kdy všichni uprchli před jakýmsi – zvenku těžko postřehnutelném – nebezpečím utekli. A ve jménu autenticity se už nevrátili ani na děkovačku. Zajímavý pokus. O to zajímavější, že nevznikl jako součást módní vlny příběhů o imigrantech. Nesoudí, nepoučuje, ale vypráví. Můžeme ho vzít, nebo ne. Rozhodně téma a zážitek alespoň k zamyšlení.

Pod názvem Kábul, Bagdádn, Ar Raqquah, Maarran přivezla skupina Teď, nádech a leť v čele s Davidem Zelinkou site-generic projekt o putování a životě utečenců. FOTO archiv souboru

Byť se podařilo vytvořit zátiší s orientálními hadry, xeroxovanými fotografiemi, improvizovanou kuchyňkou a ilustrativními písněmi z provenience arabské, turecké a kurdské, prostředí divadelního sálu potřebné – dokumentární – uvěřitelnosti uškodilo. FOTO archiv souboru

Posledním souborem, který jsem na JH viděla, byla Vdova po kapitánovi paroplavební společnosti Praha, s v níž jsme zkoumali dílo svérázného brněnského bezdomovce René Urbánka. Jedná se o směsici poměrně banálních filozofických úvah na téma smyslu a běhu života po východním způsobu, téměř mystického vytržení a útržků východních náboženstsví. Tři protagonisté vytvořili pod režijním vedením Šimona Stibůrka jakousi konceptuální kompozici, směs rozličných divadelních „kreslení“, v nichž se symboly postupně vršily na sebe a propojovaly s množstvím meditativních textů. Člověk si to mohl docela příjemně užít, ale na druhé straně i usnout.

Člověk si to mohl docela příjemně užít… Ale na druhé straně i usnout. FOTO archiv

Tak to je z letošního JH všechno. I když zůstalo mnoho podnětů k přemýšlení, mnoho důvodů k radosti i smutku. Otázka, která pálí nejvíc, je citelné ubývání hronovských ubytovacích kapacit a restauračních zařízení. Je otázkou, zda bude příští rok vůbec kam účastníky ubytovat. Smutná zpráva je zajisté i to, že letos končí legendární open-air hospoda Horor. Tak snad neskončí všechno.

Videomapping na budově Jiráskova Hronova. FOTO archiv autorky