Zprávy z kraje obrozenců (No. 2)
Nevím, zda to již někdo nenapsal či neřekl přede mnou, ale festival Jiráskův Hronov je poměrně přesným otiskem československé, respektive české společnosti a jejích – v daných dobách aktuálních – pocitů a situací a z toho plynoucích společenských reakcí.
Zpočátku to byl festival oslavující Aloise Jiráska a české ochotnictvo, ergo vznik Československého státu a dovršení buditelských snah 19. století. Za druhé světové války pak reprezentoval opatrný, tichý odpor či spíš vzdor vůči německé okupaci. Po válce nadšení z konce války a dobové budovatelské pocity a tance. Postupně se přetvářel z ochotnického zření na divadlo v platformu amatérského divadla, vrcholné setkávání divadelních nadšenců různých názorů a směrů, od konzervativců v stále odvážnější, svobodnější mládež. Nikdy však – pokud vím – nepřekročil stín oficiální akce stávající moci.
Ten začal natrhávat a rázně překračovat v osmdesátých letech, kdy se z Jiráskova Hronova stávala nejen umělecká, ale také diskusní platforma mladých divadelníků. Čmukaři, Céčko, Ochotnický kroužek, Jelo… Kolikrát jsem do Hronova jel ne ani tak kvůli představením, ale těšil jsem se a byl zvědav především a právě na ta setkání a diskuse – ať oficiální či soukromé – v narvaných sálech divadelních sálů a přilehlých hospod. I zde se utvářel jeden z kamínků vzniku spontánní sametové revoluce v listopadu 1989, která celkem logicky našla otevřená srdce a sály právě mezi českými a slovenskými divadelníky.
Kdo dnes vzpomene na Petra Lébla a jeho veřejně vydávaný festivalový deník Ježeček Kamzíček plný bláznivé fantazie? FOTO archiv
Toto nadšení se přeneslo i do let devadesátých a Jiráskův Hronov se stal nádherně svobodným a bezbřeze naivním místem setkávání a nabízení otevřených, odvážných a svobodomyslných lidí a jejich divadelních snah. Kdo dnes vzpomene na Petra Lébla a jeho veřejně vydávaný festivalový deník Ježeček Kamzíček plný bláznivé fantazie? Starosta Hronova Miroslav Houštěk mu zařídil pokoj v hotelu na Radnici, tiskárnu a snad i nějakou další podporu a Lébl mohl – bez jakýchkoli byrokratických vstupů a redakčních zásahů – dělat a psát, co chtěl. Jak naivní, jak dnes téměř nepředstavitelné. Jak co se týká přístupu – nejen zdejších – úředníků, tak i pokud jde o nadhled, vtip a pozitivní otevřenost.
Jiráskův Hronov je dnes opět stále víc sešněrováván různými byrokratickými pravidly a neochotou svobodně a otevřeně žít a nechat žít co hrdlo ráčí a fantazie dovolí. Ilustruje to zkamenělé náměstí a několikaleté diskuse toužící po zkameňování i samotného festivalu. Převládá snaha, aby Jiráskův Hronov byl opět – jako mnohokrát v minulosti – platformou pohodlnosti, klidu, měšťáctví, aby byl cele ovládaný politickou – dnes spíš byrokratickou – mocí. Ustřihnout orlům křídla. Aby byl klid a nebezpeční dravci se stali spořádanými – rozuměj manipulovatelnými – občany. Takový je dnes pro mne Jiráskův Hronov. Stále je odrazem aktuálního stavu, myšlení a jednání české společnosti.
Přeju Jiráskovu Hronovu i Česku, aby se probrali. To „i“ ve slově probrali nechávám měkké, neb věřím, že jde o životné fenomény. Že jsme ještě neumřeli.
/Jak psala v Zprávách z kraje obrozenců (No. 1) Jana Soprová, k letošnímu jubilejnímu 85. ročníku vydává NIPOS almanach reflektující posledních pět ročníků festivalu. Byl jsem jedním z oslovených a tento text jsem redakci nabídl. Nevím, zda byl do almanachu nakonec zařazen, poslal jsem jej možná příliš pozdě, a tak jej v předvečer festivalu nabízím aspoň zde k možné diskusi nad dalším směrováním Jiráskova Hronova/
///
Více na i-DN:
Zprávy z kraje obrozenců (No. 1)
Komentáře k článku: Zprávy z kraje obrozenců (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
