Zprávy z kraje obrozenců (No. 4)
Neděle byla ve znamení ochlazení, drobného deště a tří velmi zajímavých inscenaci. Tak nějak se to programově poskládalo, že předpokládané festivalové tutovky padly do jednoho dne. Spíše než o neočekávané překvapení se ale jednalo o příjemné variace poetiky na Hronově již zavedených souborů.
Z valašské Karolinky přivezl Divadelní soubor Jana Honsy adaptaci románu Advent Jarmily Glazarové. Divadlo na Hronově nejvíce zabodovalo před pár lety původní hrou Doma Martina Františáka, který byl rovněž jejich kmenovým režisérem. Dobrých režisérů a autorů ovšem není dostatek ani v profesionálním divadle, a tak není divu, že se Františák po čase stal uměleckým šéfem Mahenovy činohry v Brně a na amatéry mu nezbývá tolik času. Připravil pro ně sice adaptaci Adventu, ale k režii přemluvil herce zlínského divadla Gustava Řezníčka.
Téma románu Glazarové vyrůstá z valašských kořenů. Stejně jako autor adaptace a celý soubor z Karolinky. To samo o sobě už je zárukou jisté autenticity. Tragický příběh Františky a jejího syna Metudka je propojen s drsnou valašskou přírodou i s krutostí tamních lidí. V inscenaci se prolíná jadrná valašština a realistické herectví s jemnými náznaky symbolů – využití stromu pojatého jako ozdobná vystřihovánka, který při kácení zahubil Metudkova otce a zanechal Františku jako svobodou matku, luceren, jejichž světlo se pohybuje jevištěm jako bludičky, dlouhé červené stužky, která je nejprve vnitřnostmi násilně obětované krávy, poté se stává zásnubní kyticí sedláka Podešvy a vzápětí provazy, které Františku poutají a škrtí.
Upokojenkyně, původní hra Kazimíra Lupince (alias Jana Červeného) v provedení kladenského souboru V.A.D. je z prostředí domova pro seniory. Těm, kdo zažili dlouhodobě nemocné staré příbuzné, může připadat hodně drsná, a pro někoho jistě toto téma pojaté s velkou humornou nadsázkou bylo „na hraně“. Nicméně právě ti, kdo vědí, ocení kombinaci naprosto autentických situací a dialogů z tohoto prostředí, v nichž se mísí tragika nezvratného postupného odumírání těla i ducha s absurdními skoky v paměti a komunikaci těchto lidí s vlastními potomky i ostatními osobami. Tato situace reprezentuje pro návštěvníky seniorů směsici zoufalství, paradoxní životní komiky, černých myšlenek a bezútěšnosti.
Příběh tedy – logicky – směřuje k černému humoru a surreálné rozplývavosti mezi skutečností a sny. Téma, které se v reálném životě těžko daří vybalancovat, aniž by se člověk dopouštěl etických prohřešků proti vlastnímu svědomí, zpracovává V.A.D. s nadhledem a správně dávkovaným humorem, tragikou a dojemností.
Do třetice loňský favorit, kočovný soubor Ad Hoc. V paměti dosud zůstal jejich báječný Zmrazovač, hravá operní parodie. Letošní S úsměvem nepilota je z jiného žánrového soudku. Jedná se o kabaret či text-appeal. Z názvu je jasná inspirace dvojicí Jan Vodňanský + Petr Skoumal a jejich poetikou, stejně tak je patrné navazování na cimrmanovský humor, eventuálně na hudebně-literární typ meziválečných kabaretů. K tomu dodejme, že členové souboru jsou výrazně muzikální instrumentalisté.
Kde je muzika, je veselo (většinou). Tak jak je tomu i v tomto případě. Pokud jde o tvar, jedná se o mozaiku chytrých hudebních a pěveckých variací, hru se slovy, parodické odkazy na televizní zpravodajství a reklamní spoty. Pro někoho to sice nebylo „pravé“ divadlo, jen kabaret či pásmo, ale domnívám se, že takový typ chytrého kabaretu, který si nehraje na intelektuálštinu (i když pochopení některých narážek a slovních hříček předpokládá od diváků alespoň určité vzdělání a informovanost), ale je prostě jen příjemně hravý svou energií a spoustou nápadů všeho druhu, které chvílemi člověk nestačí ani vstřebávat, je sakra potřebný. A o co jiného v divadle jde, než o dialog a potřebu orientovat se skrze ně v sobě, ve světě, v životě?
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
Zprávy z kraje obrozenců (No. 1)
Zprávy z kraje obrozenců (No. 2)
Zprávy z kraje obrozenců (No. 3)
Komentáře k článku: Zprávy z kraje obrozenců (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)