Divadelní noviny > Festivaly

Zprávy z kraje obrozenců (No. 8)

Je pravidlem, že na Jiráskově Hronově vždycky nejvíc překvapí představení, která jako by sem vůbec nepatřila. Anebo přinejmenším svým žánrem stojí kdesi na okraji. Právě čtvrtek byl takovým dnem. Objevily se hned tři produkce, které měly tyto rysy.

Mými favority byly už od Loutkářské Chrudimi dvě plzeňské inscenace, jejichž spojnicí je učitel, herec, loutkoherec a hudebník František Kaska. Na letošním Hronově se stal rekordmanem v počtu odehraných představení. A to během dvou dnů, středy a čtvrtka. Patnáctiminutovka Kachničky ošidori souboru Geld und Money Theatre prezentují členové souboru jako „plzeňskou představu o japonském punku“. Jedná se o kratičký příběh o lovci, který zabije a sní posvátnou kachnu a ta druhá – po vzoru labutí – tento krutočin nepřežije a umře taky. Lovec je pak odnesen do jakéhosi buddhistického nebe-pekla.

Příběh je sehrán ve volném vyprávěcím orientálním rytmu miniaturními loutečkami na malebném pozadí jezerní krajiny a doprovázen originální hudbou vyráběnou na originálních (ručně vyrobených) nástrojích. Všichni hráči mají na hlavách košíky, takové ty houbové. Vypadají cizokrajně, ale s lehkým nádechem křupanského češství. Druhá část je performancí, jakýmsi marketingovým přílepkem, kdy členové skupiny výhodně nabízejí nejrůznější nesmyslné upomínkové předměty (kupte si dva za cenu tří!). Parafrázují tak nejen pouťové vyždímávání fanoušků čehokoli, ale zároveň připomínají krušný život divadelníků, kteří musí hledat nejrůznější metody vícezdrojového financování.

Ze stejné oblasti, a též ze stejného festivalu, na JH dorazil poetický Bílobílý svět. František Kaska a Šárka Chvalová ve sdružení ŠA-FRAN k tomuto cíli vytvořenému dali dohromady z veršů a jiných textů slovenského autora Daniela Heviera neobyčejně půvabné dílko o jednom dni malého kluka a o zázracích, které nás obklopují. Kluk je malý „dráťák“ omotaný vlnou a zároveň František s pletenou čepicí na hlavě. Je to totiž zima, kdy se svět stává bílobílým.

Ten svět ovšem je ještě navíc černobílý (hra s překrývajícími se obrázky, kde se pod vhodným osvětlením na černé ploše zjevují bílá zvířata a na bílé ze stejné fólie na vás vyskakují zvířata černá, je fór z rodu divadelních zázraků). Na Loutkářské Chrudimi na mě zapůsobil tak silně, že jsem další nápadité loutečky všeho druhu ocenila až na Hronově. Fantazie a zároveň realitu viděnou dětskýma očima dokázali protagonisté podat s hravostí, smyslem pro gag a zjevnou radostí ze společné tvorby a navíc vše spojit s chytlavými autorskými písničkami.

Do třetice tu byla „bomba“, která, jako to většinou bývá, přišla z nevídané strany. Divokou kartu od NIPOS ARTAMA totiž získal národopisný soubor Kohoutek z Chrudimi. A to, co jsme měli možnost nejen vidět, ale i zažít, bylo výjimečné. Ne, že bych byla příznivcem lechtivých (s)prostonárodních písní, které vlastně tvořily základ celé skládanky pod společným názvem Milej pane, umřel soused. Nicméně v tomto kontextu to fungovalo dokonale. Všechny složky.

Už na samém začátku, kdy na scénu přišli dva členové souboru (jen tak mimochodem pro divadelníky evokující nejrůznější komická dua na předscéně), kteří nás ujistili, že toto rozhodně nemá s divadlem nic společného, že jsou folklórní uskupení… A pak to začalo. První kompozice Když jsme byli malí, tak to bylo hezký nejprve nahodila v tanečně-pěvecko-herecko komickém rytmu ladovský obrázek z dávnější minulosti doprovázený projekcemi upomínajícími na folklorní filmečky z let padesátých, ale vzápětí jsme byli překvapeni nabídkou folklóru, který se mnohých z nás už týká osobně. Tedy sedmdesátá léta a dále. Vlastně jsem si nikdy neuvědomila, že ty různé nablblé rýmovačky ze školních lavic a potem páchnoucích tělocvičen a šaten či lidová tvořivost z volnočasových aktivit jsou taky součástí folklóru. Nojo, opravdu tam patří. Takže ten náš vzpomínkový folklór (ilustrovaný opět „dokumentárními“ záběry) je propojen s roztahanými tepláky, pionýrskými šátky, Vinnetouem, Karlem Gottem či pokleslými odrhovačkami z diskoték.

Pak přišel čas, aby se pro druhou část představení dvacítka protagonistů převlékla. V tu chvíli vstoupil na prázdné jeviště harmonikář – akordeonista a vyzval diváky, že by si třeba mohli zazpívat a začal hrát ty lidové písničky, které každý zná, ale dnes už asi normálně nezpívá. A ono to fungovalo. Z hlediště se nejprve nesměle, ale pak čím dál hlasitěji začaly sbírat hlasy… a při druhém vstupu harmonikáře už Ach, synku, synku znělo bezmála jako chorál.

Ale vraťme se k národopisu. Název druhé části Milej pane, umřel soused o pohřebním obřadu – včetně přítomné rakve – nenapovídal tomu, čeho jsme se vzápětí dočkali. Ukázalo se, že onen soused nebyl zrovna oblíbený chlápek a že jsou vlastně všichni rádi, že už jim neotravuje život. Takže žádné, o mrtvých jen dobře… Naopak, do negativně hodnotícího komentáře k nebožtíkovi se zapojili všichni včetně faráře a vdovy. Tato část představení končila mohutnou oslavou života a lásky, kdy rakev posloužila jako symbol ohně, přes který se skáče jako za noci svatojánské. Ne, opravdu to nepůsobilo urážlivě, ale tak nějak radostně a přirozeně.

A do třetice se dostavilo ono pásmo (s)prostonárodních písní v echt folklórních krojích, jehož jediným tématem bylo, slušně řečeno páření, jeho frekvence a narážky více než erotické. To vše vytvořeno na základě veršů a písní se sbírek Jana Jeníka z Bratřic a Karla Josefa Obrátila. Celé se to jmenovalo Nesahej mi na kolínka a bylo to uvedeno dokumentárním filmkem ze života souboru, ve kterém všichni ujišťují, že jsou slušní lidé. Nebylo to nevkusné, nepůsobilo to lascivně ani chtěně. Byla v tom prostě radost ze života, ze společné tvorby, ze sounáležitosti. A tak folkloristé ukázali divadelníkům, že i tak zdánlivě odlehlý muzeální obor jako folklór může někdy splňovat kritéria dokonalé kontaktnosti a zábavnosti lépe než seriozně zkomponovaná sofistikovaná činohra. Pro mě to byla svérázná verze Našich furiantů. Naprosto přirozeně a s nadhledem tu bylo ukázáno, co vlastně Čechy nejvíc zajímá, byla pojmenována jejich historie i mnohé jejich charakteristické vlastnosti. Takže poučení pro mě na závěr: Folklór rozhodně nepatří do muzea.

///

Předchozí díly festivalových zpravodajství:

Zprávy z kraje obrozenců (No. 1)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 2)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 3)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 4)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 5)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 6)

Zprávy z kraje obrozenců (No. 7)

 

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 8. srpna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zprávy z kraje obrozenců (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ