Vzorec civilizace
Prostor je v inscenaci minimalizován na několik předmětů, které vykonávají funkci sloužící herecké akci, pohybu a umístění herců. Vlevo je zvýšený výstupek přikrytý červenou látkou, jenž je postelí či pohovkou, uprostřed vybíhá ze stěny do středu jeviště plocha, jež je někdy stolem v bistru, někdy v bytě. Vpravo jsou pak jediné dveře, lidé jimi přicházejí a odcházejí, ale nevedou ven. Tato minimalizace je abstrakcí odhlížející od nedůležitých podob vlastností jevů, aby tak vyzdvihla ty, jež pro scénický tvar inscenace důležité jsou. Aby tato abstrakce minimalizací maximálně vynikla, je všechno obklopeno vysokými stěnami neutrální, chladné šedé barvy. Vzniká dojem jakéhosi bunkru či prostoru, kde se experimentuje ve sterilních podmínkách aseptickou metodou. Okny ovšem občas prosvitnou promítané barevné diapozitivy ulice s domy; jako by připomínaly, že život je jinde, že to, co vnímáme na jevišti, je scénický prostor pro předvádění fiktivního dění.
Kateřina Lojdová, Martin Finger a Ondřej Sokol v Pinterově Zradě FOTO PAVEL NESVADBA
Tato scéna Adama Pitry je pro inscenaci hry Harolda Pintera Zrada příznačná, neboť svým pojetím naprosto přesně odpovídá způsobu, jímž Ondřej Sokol uvádí ve své režii (a úpravě) tento text na jeviště Činoherního klubu. Její zápletka – v tomto případě by se možná hodil více pojem intrika – svým zauzlením popisuje vnější, viditelné aspekty chování a jednání postav, nikoliv jejich vnitřní pohnutky. Pinter tento charakter významové výstavby Zrady ještě posiluje tím, že ji vede v opačném časovém sledu. Známý, konvenční a až banální příběh manželského trojúhelníku začíná od konce, kdy je vztah mezi milenci už dávnou rozpadlý a text i představení končí v okamžiku, kdy na domácím večírku v alkoholickém rauši významným dlouhým podáním ruky vše začíná. Pikantní a svým způsobem až bulvární je na této zápletce to, že manželka podvádí svého muže s jeho nejlepším přítelem. Kdyby se hrálo jenom o tomhle, tak by to v nejlepším případě mohla být jakási konvenční méně nebo více vážná komedie s více či méně podrobnými psychologickými rysy.
Sokol však této časově obrácené zápletky nevyužívá k tomu, aby soustřeďoval divákovu pozornost na charaktery postav, a samozřejmě nenapíná tím, jak ta nevěra dopadne, ale důsledně buduje tu abstrakci minimalizací. Sestavuje ji z reálných, konkrétních prvků, oproštěných ovšem od všeho, co nepoukazuje k jednání a chování tři postav. Kateřina Lojdová (Emma, manželka a milenka), Martin Finger (milenec a přítel) a Ondřej Sokol (klamaný manžel a přítel) hrají a ukazují jenom to, jak se chovají a jednají v událostech a situacích, které jsou nositelem jejich vztahů, z nichž vyrůstá zápletka. A činí tak věcně, střízlivě, bez citových vzruchů a průniků do vnitřního světa svých postav, bez rozehrávání povahových charakteristik. I realisticky prováděné soulože jsou bez vášně, uměřené, zmechanizované. Na emoce dojde jen v milostných esemeskách, které jsou promítány v předělech mezi jednotlivými výjevy na stěnách vymezujících hrací prostor. V nich se objeví několik vzrušenějších a vypjatějších erotických projevů, ale hlavně: fungují tu jako projev citů opakované vykřičníky a emotikony. Považoval jsem nejprve tento nápad za příliš ostentativní a přehnaně didaktický. Ale čím více jsem chápal, že podstatou poetiky inscenace je snaha vytvořit model určité objektivní skutečnosti, tím více jsem se s ním smiřoval. Neboť nesporně dotváří vzorec současné civilizace jako symbolické a zkratkovité vyjádření vztahů mezi lidmi, jejich chování a jednání.
Zrada jako porušení závazku, slibu, povinnosti a vyvolávající často jednání směřující proti někomu platí zajisté jako název Pinterova textu pro chování a jednání postav manželského trojúhelníku. V této inscenaci se však posouvá dále – k problému zrady člověka na sobě samém, na elementárních hodnotách, jež formují lidství, činí člověka člověkem. Poetika tohoto scénování není jednoduchá. Při zběžném vnímání vystupuje do popředí až trivialita zápletky a vzhledem k tomu, že při abstrakci podstatné vystupuje pomocí věcí nepodstatných, může právě toto nepodstatné pronikat do popředí a jevit se na pozadí této triviality jako konvenční záležitost. Myslím však, že tomu tak není, že se jedná o inscenaci, která svou důslednou pečlivostí a soustředěností objevuje dnes ne příliš obvyklé podoby scénického vyjádření a myšlenkové pronikavosti.
Z jistého hlediska by představení mohlo být racionálním poznáním, leč suchým až nudným. Ale ono je v něm zvláštní napětí, neboť obsahuje tajemství, jež vyplývá z nevyslovovaného tušení, že to, co se tu pojmenovává a co je nedosažitelné, stejně jako ty barevné fotografie za okny bunkru, někde existuje jako jiný skutečný svět. Jestli něco k Pinterově dramatice patří, pak je to takové tajemství.
Činoherní klub – Harold Pinter: Zrada. Překlad František Fröhlich. Režie Ondřej Sokol, dramaturgie Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna Adam Pitra, kostýmy Ladislava Koukalová, hudba Milan Pastyřík. Premiéra 7. března 2014. (Psáno z reprízy 15. března 2014.)
Komentáře k článku: Vzorec civilizace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eva Škamlová
Suché, nudné, banální. Poprvé se mi v Činoheráku stalo, že jsem se těšila, až to skončí. Takhle špatnou si Činoherní klub nezaslouží.
11.09.2015 (21.04), , Trvalý odkaz komentáře,
dala
Hra
byla bezvadna 🙂 reziser a herci odvedli bezvadnou praci.
15.08.2016 (2.55), , Trvalý odkaz komentáře,