Divadelní noviny > Názory – Glosy
Zrádné premiéry v divadle světa
Po prvních poválečných volbách v květnu 1946 byla naše společnost rozpolcena jako dnes. Těsná většina zvolila levici tvořenou čtyřmi pětinami komunistů, kteří měli navíc v pětině sociálních demokratů tajné příznivce. Normálně cítící člověk si nemůže myslet, že miliony Čechů, kteří znali z první republiky komunistickou stranu jako sice radikální, ale parlamentní, volili vědomě její proměnu v bolševickou, s níž bojovali českoslovenští legionáři, že vědomě volili odmítnutí Marshallova plánu, jenž stavěl válkou zničené země na nohy, a volili vědomě i politické procesy korunované už za šest let lágry i šibenicemi. A přece se to všechno u nás událo a konalo dalších deset let, než obrat přivodila Chruščovova řeč na XX. sjezdu sovětských komunistů, kde označil Stalina za zločince.
Nato se ukázalo, že komunistické strany byly u nás od války dvě, ta, která žila heslo „Republice více práce – to je naše agitace!“, a vedle ní náplava z Moskvy s podporou vražedných Revolučních gard. Ta se začala rozpouštět jako cukr, když stranu KSČ od základních organizací přes okresní a krajské až k Ústřednímu výboru obsadili stoupenci zásadní reformy. Až v srpnu 1968 nečekané zhroucení reprezentantů reformy, kteří s výjimkou Františka Kriegla schválili moskevské protokoly a pak i pendrekový zákon, uvrhlo členy strany ochotné nazvat krvavou okupaci vlasti „bratrskou pomocí“ do nesmazatelné hanby.
O sedmdesát let později vzpomíná nová generace Čechů na ony události – pokud vůbec – jako na tragédii, která se nemůže podle známého bonmotu historiků opakovat jinak než jako fraška. Kdo jiný než úplný blázen může toužit po tom, aby se Česká republika vystoupením z Evropské unie vzdala všech úžasných výhod, jako je společný bezcelní trh nebo celý kontinent bez hranic? Kdo jiný než naprostý šílenec se chce vážně vzdát masivního obranného štítu armád Severoatlantického paktu?
Vážení rodáci, od této na pohled utopie nás dost děsivě dělí jen jedno zdánlivě podružné hlasování. Projde-li totiž zákon o obecném referendu bez pojistky, že se nesmí týkat témat tak závažných, jako je členství země v EU či v NATO, je naše dnešní svoboda předem ztracena. Proměnit za jistých okolností Lid v dav hlasující i pro obnovení trestu smrti, přestože dítě zavraždil osamělý deviant, je pro zkušeného demagoga hračka. V každé společnosti se najde dost žen toužících plést svetry před stínající gilotinou a dost mužů hlásících se za pacholky kata.
Mám za sebou bez pár týdnů devadesát let a zažil jsem dvakrát smrt demokracie během několika hodin, po Mnichovu a pak v únoru 1948 – na té jsem se podílel v obdobném zmatení smyslů demagogy jako dnešní voliči stran s programem nabízejícím místo nudné demokracie atraktivnější modely, v nichž diskusi nahrazuje síla. Jak se obecně ví, byl tak řádně zvolen Vůdcem i hrobník německého národa Adolf Hitler. „Vítězný“ únor je otřesný právě tím, že vinou slabosti i chyb demokratických stran proběhl takřka legálně, což završil podpis prezidenta. Tohle schéma se může kdykoli opakovat a nebude to v žádném případě ta slíbená fraška!
Demokracie, přiznejme si, je apatická, bezzubá, cizorodá, defektní, elitářská, falešná, groteskní, hnidopišská, churavá, iracionální, jalová, konfliktní, líná, mimoňská, nemoderní, ochrnutá, pomatená, rozbředlá, slepá, tupá, ubohá a vůbec zbytečná, ale přesto – podle Churchilla – ta nejlepší ze všech dosud vyzkoušených a vesměs nedokonalých společenských formací!
Kdo má oči a uši, nemůže dnes nepoznat řadu příznaků signalizujících podobné nebezpečí, jaké jsme nepostřehli před sedmdesáti lety my, ač v jiných kulisách, v jiných kostýmech a s jinými rekvizitami. V Divadle světa se mnoho situací opakuje nezávazně jako na zkouškách, až herci i diváci náhle zjistí, že nepozorovaně proběhla nová premiéra a špatný kus se bude hrát možná až do konce jejich života…
Komentáře k článku: Zrádné premiéry v divadle světa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
